Bývalý ministr zahraničí Henry Kissinger hovoří na pamětní tryzně amerického senátora Johna McCaina.

Smrt Johna McCaina dala příležitost vypustit do světa spousty vybledlých nekrologů, bláznivě nechutných ohavností a prohlášení o vzájemné shodě a lásce zaznívající z obou stran politického ringu – ale jak už to tak v revizionismu chodí, pohřeb McCaina zašel až příliš daleko. Pokud by tu měl být někdo, kdo by snad mohl mít ve chíli hlubokého osobního hoře právo na to pokusit se zamlžit nelichotivě brutální odkaz Johna McCaina, pak by to snad mohla být jeho dcera, Meghan McCainová.  V její hodině smutku bychom jí možná mohli dovolit přepisovat historii otcova života a dělat z něj vzor všech hrdinů lidského pokolení. To by se nakonec dalo očekávat – a jen málokoho by to mělo skutečně vážně pobouřit.

Nemůžeme jí však dovolit, aby na světovém fóru, které jí bylo ohleduplně dáno k dispozici, aby se postavila před tváří světa přepisovala historii hororů vietnamské války a aby toto z nejhorších běsnění nejnižších lidských pudů očišťovala.  Ale to bylo přesně to o co se pokusila na pohřbu svého otce.

Související čtení

Pouhý krok od zrození nového McCainova mýtu – Američané, učme se od Lenina!

Nemám z toho žádné potěšení psát něco takového o člověku, který právě zemřel, nebo se obořovat na jeho truchlící dceru.  Ale tady se jedná o něco mnohem mnohem většího než je dynastie McCainů a jejich žal nad odchodem patriarchy rodu.  Tady jde o záludný historický revizionismus v jeho nejnechutnější a absolutně nepřijatelné formě.

Když Meghan McCainová mluvila ke své audienci, dokonce i ti nejpodlejší patolízalové a morální prostituti museli v úžasu pozvedávat obočí a nepohodlně posedávat v lavicích.  Stojíc na pódiu katedrály zaplněné až ke stropu politickou honorací a nejvyššími vojenskými šaržemi, Meghan McCainová nad rakví svého otce smetla s povrchu vzdálený zaostalý zatuchlý barbarický Vietnam zatímco nejbrutálnější válku bohaté válečné historie Spojených států povýšila škrtem pera na vznešený boj „za osvícený život a svobodu ostatních lidí i v tamtěch zemích.“

Ve své oslavné ódě na otcovy služby lidstvu s výraznou dávkou hořké jedovatosti v hlase připomněla McCainová svému publiku, že Vietnam byl tím “z nejzapadlejších ze všech nepřátelských koutů světa“ kam šel její otec bojovat.  Možná tím chtěla říct, že sdílí pověstný odpor svého otce k Vietnamcům, o kterých věhlasně napsal:

„Nenávidím ty Rákosníky. Do své smrti je nepřestanu nenávidět.“

Jistě, později vylekaný McCain trval na tom, že použil tento “básnický“ obrat  pouze a výlučně ve vztahu k jeho žalářníkům a jen v době jeho zajetí.  Nechám na každém z nás posoudit do jaké míry vás tím McCain oslovil.   Za poznámku určitě stojí, že McCainův bombardér byl sestřelen a jeho legendární odkaz válečného hrdiny se zrodil, když byl na cestě srovnat se zemí továrnu, kde stovky vietnamských civilistů vyráběly domácí žárovky. Naštěstí to byla poslední z jeho 23 bombardovacích misí, které odlétal v rámci operace Valící se bouře a během níž USA svrhly na Vietnam přes 643 000 tun bomb.

Po svých náletech McCain často naříkal nad tím, jak „frustrující je muset se soustředit pouze na specificky vymezené cíle bombardování“ jako jsou vojenská zařízení, továrny a mosty. Trval na tom, že pokud by využívali letectvo na souvislá kobercová bombardování (jinými slovy, kdyby napáchali ještě více válečných zločiů), že pak by USA zvítězily mnohem snáze..

Nejhrůznější zvěrstva vietnamské války a jejich následky jsou všeobecně známé a není snad nutné znovu je vyvolávat ven z našich podvědomí. Nicméně v nedávném vydání New York Magazine je krátký odstavec, který hrůzy vietnamské války srozumitelně zachycuje: „Po Vietnamu dnes pobíhají děti, které jednou nevyhnutelně zakopnou o námi nastražené zemní miny nebo o nevybuchlé bomby, které jsme tam prostě nechali ležet  —  a zemřou. Ve Vietnamu se rodí a dále budou rodit děti s těžkými deformitami hlavy a s gigantickými obřími nádory v důsledku přítomnosti defoliantů, kterými jsme my před 50 lety zamořovali jejich zemi. “

Nejsou to ale jen blízcí zesnulého senátora, kdo se snaží přepsat historii.  Hromadné sdělovací prostředky se předhánějí v přesvědčování Američanů a celého světa o tom, že anděl McCain nám tady po sobě zanechává neposkvrněné dědictví obdivuhodné lidskosti.

Komentář čtenáře  @Ali Abunimah

Nejdojemnějším momentem pohřbu Johna McCaina bylo, když čestná stráž Jabhat al-Nusry vystřelila 21 salv z AK-47, když se ukrajinští nacističtí vlajkonosiči slavnostně zařadili za jeho rakev. Nad hlavou letka B-52 chrlily na nebi pruhy červeného, bílého a modrého napalmu na počest ikony lidských práv.

McCainova reputace v podněcování a opěvování válek a v kupčení s válkami, seznam jeho fantasmagorických blouznění o změnách vlád a režimů, jeho hraní si na vojáčky s neonacisty na Ukrajině a džihádistickými teroristy v Sýrii, to vše ze dne na den záhadně vymizelo z oficiálních záznamů o životě zesnulého senátora.

Zvláště znepokojivé bylo úsilí některých lidí o to, aby byl McCainův pohřeb považován za nějakou masovou výtku, za nějaké hromadné veřejné pokárání prezidenta Donalda Trumpa.  Článek newyorské „novinářky“ (a tento termín tady skutečně nelze použít bez uvozovek) Susan B. Glasserové hovoří o McCainově pohřbu jako o „setkání bojovníků proti Trumpovi  –  za zrod anti-Trump hnutí„.

Ve své úlysné reportáži z Washingtonské národní katedrály Glasserová napsala, že „pohřeb moudrého vizionáře McCaina se stal schůzkou hnutí odporu pod mohutnou klenbou národní katedrály.“  Bouřlivě ve svém článku aplaudovala „pozoruhodné“ řeči Meghan McCainové a své čtenáře opustila se zapáleným ujištěním, že „éra Trumpů je jen malým zakopnutím a bezvýznamnou epizodou v americké historii; vše se brzo vrátí k normálu a zdravý rozum zase zasedne za prezidentský stůl v Bílém domě.“

Problémem pro politické aparátčíky, kteří si říkají novináři je, že Trump je jiný.  Je anomálijí, otravnou úchylkou.  Zato národní katedrála až po strop naplněná neodsouzenými usvědčenými válečnými zločinci jako Henry Kissinger, Dick Cheney, Joe Lieberman, George W. Bush a Barack Hussain Obama je pro ně skutečným zastoupením amerického dobra.  „Vždyť se podívejte —jak sipodávají ruce … přes uličku … a mluví jeden s druhým tím nejlaskavějším tónem“ …

Jistě, třepou si rukama — zatímco posílají Američany bojovat a umírat v agresivních neospravedlnitelných válkách aby naplnili kapsy výrobců zbraní.  Najednou ze všech těchhleKissingerůa Bushů udělali bojovníky „anti-Trumphnutí odporu“ — ti přeci ukázali, že umí poslušně vzdátvat úctu i jinému obchodníkovi s válkou.

Komentář čtenáře Jeremy au Barca @ProgDownTicket

Prosím, zavřete někdo dveře na pohřbu McCaina a zahajte konečně tribunál pro válečné zločiny.

Na této mentalitě je něco opravdu velmi znepokojivého. Bohužel je to mentalita, která v médiích, v dnes už sociální třídě novinářů, výrazně převládá  –  a jako taková se stala vlastní celé anti-Trumpovské Americe.

Tweet o tom, že George W. Bush během pohřbu McCaina nabídl pralinku i Michelle Obamové a byl tak plnně rehabilitován a byl krátce na to přeposlán 93 000krát se stal hlavní zprávou dne v CNN, Huffington Post, USA Today, Daily Mail a CBS.  To skutečně jednoho chytne za srdce, že?

Média jsou doslova na mrtvici a strachem bezsebe z toho, co vše Trump na Ameriku vyzradil. Vyzývají nás, abychom uvěřili, že to vše je jen nějaký náhodný odklon od normy.  Ale není.  Trump je to, co jsou Spojené státy bez masky.  Glasserová a jí podobní jsou zaskočeni a v rozpacích.  Cítí, že Trump odhalil i je, že strhnul masku i jim.  Zoufale hledají někoho, kdo by jim ji vrátil.  Co nejrychleji, aby se „normálnost“ stihla vrátit do Washingtonu.  Ohlušující projevy jejich trýznivého smutku a bolesti nad smrtí McCaina lze chápat jako skřípavě zoufalý výkřik o pomoc.

Komentář čtenáře Glenn Greenwald  @ggreenwald

To je důvod, proč je tak zneklidňující sledovat kariéristy z řad republikánských aparátčíků předstírat, že Trump je monstrum, které nepoznávají a které se zcela zásadně vymyká všem jejich normám a zásadám. Spíše než co Trump skutečně je: Frankenštejn, kterého si sami vytvořili smícháním korupce, extrémizmu a neschopné tuposti podle jimi samotnými patentovaného receptu.

Ale už se vzpamátovávají a vedou útok za vyhlášení státního smutku za McCaina. Už vyhlašují klatbu nad kterýmkoli bezcitným troufalcem, který by si dovolil poukazovat na některá z mnoha nepříjemně šedých míst na dědictví a životním odkazu hrdiny McCaina.

Kdo ví, zaplaví-li sociální média stejným proudem projevů upřimné žalosti a budou-li se se stejnou rozhodností domáhat vyhlášení státního smutku když zemře Donald Trump.

Ne, nebudou – a ani by neměli. Vždyť přeci veřejné osobnosti, jejichž rozhodnutí ovlivňují životy mnoha milionů lidí – a bohužel často nepředstavitelně krutým způsobem  – nemají a ani nemohou mít automaticky nárok na to, abychom kolem jejich dědictví chodili v tichosti po špičkách. A už vůbec ne bezprostředně po jejich smrti.

Seznam účastníků pohřbu Johna McCaina je konkrétním průkazem toho, že nikdo nebyl odpovědný za iráckou válku, finanční krizi, za zavedení nezákonného sledování občanů ani za atentátní programy – a že pravděpodobně ani nikdo nikdy nebude.

A tak nikoho nepřekvapilo, když po smrti McCaina všichi ti takzvaní novináři, místo toho aby vykonávali svou práci a pojmenovávali věci pravými jmény, že jen poplakávali spolu s McCainovými a trvali na tom, že „teď není správný čas“ na kritiku.

Správný čas? Na to aby se jeden postavil proti barbarismu obchodování s válkou, na to nikdy žádný „špatný“ čas nebyl a být nemůže.

McCain byl princem obchodníků s válkou.

Tečka.

Danielle Ryan  2. září 2018

Přeložil © Michail Prouza 2018

Danielle Ryan je irská spisovatelka a nezávislá žurnalistka se sídlem v Dublinu. Její práce McCain’s funeral was a disgusting exercise in historical revisionism se objevila v Salonu Národa, v Rathinking Russia, teleSUR, RBTH, RT, The Calvert Journal a dalších.  Její Twitter @DanielleRyanJ