Zdeněk Zbořil: Je opravdu Donald Trump idiot?
8. září 2018 - 03:20
V LN (6/9 t.r.) se dokonce píše o „třaskavé knize uznávaného reportéra Roberta Woodwarda, jenž stál za odhalením aféry Watergate“. Donalda Trumpa prý líčí „jako izolovaného vlastními poradci zpochybňujícími jeho úsudek a schopnost vést zemi“ (tamtéž, s.5) A abychom pochopili, že věc je opravdu vážná, je jako mezititulek použita údajná citace personálního šéfa Bílého domu Johna Kellyho: „Je to idiot, je úplně mimo“.
Opatrnější byl téhož dne Milan Vodička v MfDnes, který se nebál označit tutéž knihu za „drby z Bílého domu“ a upozornil na to, že „všichni dostali co vědí (nebo co chtějí vědět): Trump je infantilní idiot, všichni do něj šijí, a proto je třeba se kolem něj ještě víc semknout“. Také tato stať je ale publikována pod trochu zavádějícím titulkem „Muž z Watergatu: Bílý dům se nervově rozkládá“.
Roberta Woodwarda není třeba, po jeho téměř padesátiletém působení prominentního reportéra a komentátora Washington Post, připomínat ani českým čtenářům. Tak jako oba citovaní autoři upozornění na jeho poslední práci se obvykle vzpomíná na dobu, kdy společně s kolegou Carlem Bernsteinem hráli hru v cizím zájmu o bytí a nebytí prezidenta, kterému se sice říkalo Tricky Dick, prohrál jako prezident Richard Nixon.
Robert Upshur Woodward byl studentem historie a anglické literatury na Yale a hned po škole šel k námořnictvu. Pobyl tam pět let, ale už od roku 1971 prý pracoval ve Washington Post, které tehdy požívaly lepší pověsti než dnes v době Trumpově. O rok později začal sbírat materiály k aféře Watergate a po dalším roce, ještě před pádem Richarda Nixona, dostal za svou investigativní premiéru Pulitzerovu cenu.
V České republice jsme už v roce 2004 mohli číst jeho knihu Bushova válka (v originálu Bush at War, 2002), která popisuje dění v Bílém domě před a po 11.září 2001, na počátku války proti terorismu a příprav vojensko-policejní akce v Afghánistánu. Po úspěchu této knihy následovala práce o útoku na Irák, vydaná pod titulem Plan of Attack, (2004) a tu třetí publikoval, opět po dvou letech, pod názvem State of Denial (Stát nebo Stav zapírání, 2006), která byla uváděna jako součást trilogie Bush at War III. Jejím obsahem byla opět kritika prezidenta a závažná obvinění, že záměrně utajoval různé informace, aby mohl v Iráku válčit.
Woodwardova předposlední práce, s charakteristickým názvem Válka uvnitř. Tajné dějiny Bílého domu v letech 2006-2008, slibuje už svým názvem pohled do zákulisí americké politiky a nás bude zajímat, že jde především o politiku zahraniční a bezpečnostní. Její uvedení na trh doprovázela informace, opět jako z deep throat, že Bílý dům odposlouchával iráckého prezidenta Núrího al-Malíkího. Ten protestoval, žádal o vysvětlení a stále není jasné, zda šlo o skutečně důležitou událost nebo o mediální výpomoc Woodwardovi.
Hlavním Bobovým tématem jsou tedy vztahy v Bílém domě, nedůvěra vojáků k vojensko-strategickému uvažování jakéhokoli prezidenta, a to vše je založeno na záznamech rozhovorů a informacích jakoby z tajných zdrojů – vše na horizontu pavoučí sítě utkané z personifikovaných symbolů Bílého domu, Pentagonu, State Departmentu, zpravodajských služeb a armádního velení na konkrétním a reálném bojišti.
Reprezentanty různých těchto institucí jsou prezident, státní tajemnice nebo tajemník, ministr obrany, viceprezident. Ti všichni jednají v hlubokém utajení v době, kdy jsme při výletní jízdě autem naváděni GPS k jakémukoli cíli, a kdy jsou miliony klíčových slov registrovány snad všemi významnějšími zpravodajskými službami. Proto se zdá být hra s odposlechy a s utajovanými skutečnostmi, nebo jinak tajnými dějinami, trochu dětinská. Není snadné ověřit si, zda informace, přepisy dialogů a zápisů z různých jednání v Bílém domě jsou jenom součástí political fiction, nebo zda se autor dostal k jiným zdrojům, které necituje. A zda se vlastně nejedná jen o hru na transparentnost , tolik oblíbenou konzumenty americké demokracie.
Typická je z tohoto pohledu Bushova válka, díl III., kde kromě Prologu (ss.13), který není záhodno přeskočit, protože je zde schéma nazvané Securing strategic victory (s.11), které autor považuje za konfúzní změť dat a přání, mající počátek někdy v červnu 2003, ale hlavní důraz je v něm položen na klíčová slova osvobození a okupace, které se mají změnit v partnerství a samostatnost. (Jen na okraj: mělo tomu tak být už v roce 2009.)
Vlastní text knihy The War Within s podtitulem Tajné dějiny Bílého domu je rozdělen do 42 krátkých kapitol, jakýchsi komentářů k událostem zapisovaných chronologicky. Tyto kapitoly nejsou nadepsány, ale na časové ose jsou umístěny záznamy různých událostí, jak se objevují v rozhovorech, interview a komentářích. Zjistit, jak vysoká je jejich důvěryhodnost lze sice podle relativně rozsáhlých poznámek. Ty jsou u jednotlivých kapitol uvedeny sděleními, jako např.: …tento text je postaven na několika interview (obvykle se uvádí jejich počet) z první ruky nebo na vlastních již publikovaných analýzách. Hojné jsou ovšem i ….autorovy analýzy a poznámky datovaných dokumentů označených jako Tajné. Jinde je např. kolekce 40 komentovaných fotografií, spíše ilustrativní než dokumentární povahy, vše symbolicky ukončeno objetím Johna McCaina s Barackem Obamou, které má dodat důvěryhodné objektivity jinde podezřele postrádané.
Čtení Woodwardových textů je ale čtenářským zážitkem. Autor prodává veškerou svou letitou zkušenost politického komentátora, umí pracovat s přímou řečí a i když je kritický k různým politikům, ponechává na čtenáři, aby rozhodl, zda si zaslouží pozornosti či nikoli. Autor také komentuje, nikoli jen posměšně, Bushovu nebo Trumpovu rétoriku, která je jakousi směsí náboženského vytržení a nadšení pro sportovní nebo vojenskou terminologii a opět nechává na čtenáři, aby dosluhujícího nebo začínajícího prezidenta obdivoval nebo odsuzoval.
V jednom ze svých závěrů prezentuje svůj názor, že vyčerpávající válka o Irák, může způsobit, že vyčkávající Rusko, Čína Indie a nebo dokonce i partneři USA v Evropě mohou těžit z vyčerpanosti USA ve válce o ovládnutí ropných zdrojů na Blízkém a Středním východu. Konečně si můžeme dnes i představit, že předpokládal, jistě nejen jako jediný, že ať už se v Iráku a v Bílém domě v letech 2006-2008 odehrálo cokoli, prezidenti Bush a Obama a jejich politika odešly do historie a od ledna 2009 nový prezident se bude muset ujmout dědictví obou posledních prezidentů na úrovni organizačních, vojenských, politických a vůdcovských opatření a příliš mu nepomohou stranické slogany o politice změny anebo zbožná přání o vývozu demokracie nebo Amerika first!
Ačkoli vzpomínky na dvojici Woodward-Bernstain dodnes zakrývají idealizované obrazy statečných a neprodejných novinářů, jak je předváděli Dustin Hoffman a Robert Redford, je seznámení se s jakkoli úspěšnou prací jednoho z jejich originálů také varováním, že práce s polopravdou či dokonce fakování nejsou jen výsadou „desinformačních webů“ a „Putinových hackerů“. A že je to a bude věčně přítomná část žurnalistiky, a že se to vyplácí jak ve službách politiky, tak i komerce, končí komentář Zdeněk Zbořil.
(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)
Zdroj
