útěky dětí z norského zajetí

Oba sourozenci byli rozděleni, Misha putoval k otci, Sasha, o něhož nevlastní otec zájem nejevil, nejprve do dětského domova, pak k pěstounům. Tehdy už třináctiletý Sasha se však se svým osudem nehodlal smířit. Nadprůměrně inteligentní chlapec psal emaily na ruské velvyslanectví v Oslu. Barvitě v nich popisoval samotné odebrání matce, komunikaci se sociálními pracovnicemi i podmínky v nové rodině. Psal, že byl doma a hrál s kamarádem PlayStation, když za ním přiběhla matka, že si pro něj jde Barnevern. Mladší Misha už v té době seděl v policejním voze. „Nikdy v životě jsem nebyl tak nešťastný. Pokusil jsem se uniknout z auta, ale důstojník zablokoval dveře. Říkali, že je pro nás špatné být s matkou a že nás vezmou na místo, kde to bude lepší.“

O sociálních pracovnicích: „Mluvil jsem s paní (z Barvenernu), která měla na starost můj případ. Nechtěla mě poslouchat. Řekla, že ona rozhodla a nehodlá na tom nic měnit. Také řekla, že dělá, co je v jejích silách, aby mě předala dobré pěstounské rodině. Řekl jsem, že mi zničila život, ale ona řekla, že budu v pořádku. To není pravda. Nic nebude v pořádku. Šestého července to bylo pět týdnů, co jsem viděl matku naposled. Nevím, co mám dělat. Vše vypadá tak zle.“

O nové pěstounské rodině: „V sobotu jsem si vážně zranil kotník a natáhl šlachy. Doktor říkal, že bych měl chodit o berlích, ale paní, u níž bydlím, mi je odmítla koupit. Nemohl jsem chodit, ani si pronajmout berle. Dne 21. června jsme měli ve škole absolventský večírek, ale odmítli mě tam pustit. Nedovolili mi jít se třídou ani do Zábavního parku 23. června. Čekal jsem na ten den celý rok, ale nechtějí mě pustit kamkoliv. Sociální služba mi ničí život. Dávají mi málo jídla a mám hlad. Nikdo tu se mnou nechce mluvit a já se cítím naprosto osamělý. Prosím, pomožte mi se dostat domů k matce, nebo mi pomozte najít právníka, abych mohl žalovat úřad pro ochranu dětí. Už jsem napsal na místní výbor (Fylkesnemda), ale nechtějí mě poslouchat. Prosím, pomozte mi dostat se domů k mé milující a starostlivé matce. Mám velmi dobrou rodinu. Nemůžu používat počítač ani telefon. Cítím se tak špatně. Prosím, pomozte mi se dostat zpátky domů!“

Kromě matky, bratra a přátel dostal chlapec také zákaz navštěvovat skateboardingové a tenisové kurzy, kam předtím chodil. Pro vzpurnost mu byl časem odebrán počítač i mobilní telefon. Ačkoliv byl Sasha ruským občanem, stejně jako v případě českých bratrů Michalákových nebo indických dětí Bhattarcharyových, se Barnevern zcela odmítl zabývat možností svěřit chlapce do péče příbuzných v Rusku (v tomto případě babičky a strýce). Sasha to však nevzdal.

O svém pozdějším útěku řekl Sasha v televizním dokumentu (viz níže): „Kupoval jsem vodu a v kiosku jsem uviděl ty noviny. Na obalu bylo napsáno, že polský Rambo ukradl polskou dívenku z náhradní rodiny. V knihovně s internetem jsem zjistil, že je to detektiv, který pomáhá takovým dětem, jako jsem já. Tak jsem mu zavolal z veřejného telefonu a samozřejmě se rozbrečel. Řekl jsem mu, že chci k mámě a prosil jsem ho o pomoc.“

Tím Rambem byl známý polský detektiv Krzysztof Rutkowski a tou dívkou devítiletá Polka Nikola Rybková, která byla rodičům odebrána pro „výchovná pochybení“ – rodiče ji občas fyzicky trestali, zakazovali jí se kamarádit se s jistou problémovou dívkou a navíc jí oznámili, že její babička v Polsku bude operována a je na tom zdravotně špatně, čímž způsobili, že „dívka byla ve škole smutná“. Nikola byla odebrána ze školy a předána pěstounské rodině. Při svém „únosu“ zpět k rodičům statečně spolupracovala: s rodiči i detektivem komunikovala přes mobil, který od nich tajně dostala při schůzce a úzkostlivě jej skrývala před pěstouny, osudné noci pak zůstala vzhůru a čekala s pootevřeným oknem na své osvoboditele. Sama připevnila lano k posteli a poté po něm sešplhala přímo do náručí jednoho z „únosců“.

Okolnosti Sashova útěku nebyly tak dramatické. Detektiv se zkontaktoval s jeho matkou a společně se Sashou se domluvili, že jej v určitou dobu, cestou do školy, vyzvedne auto z městského parku. Měli mnohem více času. V době, kdy se přišlo na Sašovo zmizení, byli už všichni na území Dánska a ještě toho dne se dostali do Polska. Stejně jako v případě Nikoly Rybkové bylo zablokováno celé město, v němž žila Sashova pěstounská rodina.

Norsko zažalovalo Irinu pro únos. Sasha se po informaci, že by se mohl vrátit zpět do Norska, zhroutil a strávil dva dny v nemocnici. Polské úřady vydání dítěte zpět do Norska zamítly, ale umístily Sashu po dohodě s matkou do polské pěstounské rodiny do doby, než se případ vyřeší. Sashova nová pěstounská rodina byla rusky mluvící, o chlapce se starala s láskou, umožňovala mu denní styk s matkou a za příkladnou péči o chlapce se jí dostalo i poděkování od ruského ministerstva zahraničí. „O dítě je pečováno s láskou, čte a píše ve svém rodném jazyce, studuje polský jazyk a pravopis, dostává čtyři teplá jídla denně, má nové polské přátele. Polské úřady věnují zvláštní pozornost a respekt chlapcově pravoslavné víře a ruské kultuře.“

V listopadu 2011 se Sasha s matkou vrátil do Ruska, kde dodnes žijí. O osudu Mishy není do dnešních dnů nic známo.

Dnes sedmnáctiletý Sasha mluví v dokumentu mapujícím osudy ruských dětí odebraných v Norsku (české titulky):