To má ale jisté ponuré následky.

Jestliže totiž špatně odhadneme ekonomickou kondici v příštím roce, logicky taky nutně musíme špatně odhadnout, kolik vybereme na daních a dalších odvodech státu. Stejně jako musíme špatně odhadnout, kolik z rozpočtu naopak vyplatíme. Jestliže hospodářský růst nadhodnotíme, pak se budeme mylně domnívat, že do rozpočtu přiteče víc peněz a odteče z něj míň peněz, než jaká bude realita. A obráceně.

Samozřejmě, že křišťálovou kouli nikdo v ruce nemá. Profesionální ekonomičtí analytici sice mají nějaké nástroje a dovednosti (ehm, tedy spíš by měli mít), jak ekonomický růst odhadovat, ale co si budeme povídat – i ti se mohou zmýlit. I proto, že stačí třeba nějaký teroristický útok typu 11. září, burzy se začnou hroutit a všechny dosavadní odhady mohou jít z minuty na minutu do háje.

A protože si tedy musíme být vědomi naší omylnosti a musíme vědět, že nelze na setinku přesně odhadnout, jak se nám bude ekonomicky dařit, měli bychom se chovat tak, aby to nebyla žádná katastrofa, když se trochu spleteme.

Asi takhle: Každý normální člověk se snaží nějak vyjít s výplatou. Je-li aspoň trochu rozumný, nedá si opulentní večeři v Ritzu hned ten den, kdy výplatu nafasuje, aby pak po zbytek měsíce přežíval na vybírání popelnic. Spíš to udělá obráceně: Když nevím, co mě čeká, po výplatě budu utrácet jen opatrně, a když už to fakt musí být, rozšoupnu se den před výplatou novou z toho, co mi zbylo. Anebo ještě lépe, rozšoupnu se z toho, co mi zbylo, jen trochu, a něco málo ušetřím do dalšího měsíce pro Strejčka Příhodu.

V případě státu by se taková opatrnost projevovala zhruba tak, že stát bude automaticky vycházet z toho, že ekonomice se dařit bude spíš míň než víc. A pokud se náhodou „splete“ a bude se nám dařit dobře, to „nejhorší“, co se nám může přihodit, bude, že nám v rozpočtu zůstane na konci roku víc peněz, než jsme si mysleli. A ty pak můžeme použít na něco bohulibého. Třeba na důchodovou reformu, abychom se za pár let v důchodu nemuseli prohrabovat v těch popelnicích. No – a to je přesně to, co český stát chronicky nedělá.

Přesněji řečeno, on to dělá už roky přesně naruby. A úúúúplně nááááhodou je stát vždy tím optimističtější ve svém výhledu, čím blíž jsou volby. Čímpak to asi bude, že.

Nejinak je tomu i u připravovaného rozpočtu na rok 2019. To ostatně není jen můj názor. Stejný názor mělo i šest z osmi nezávislých ekonomů Výboru pro rozpočtové prognózy. Ti zbývající dva se zdrželi hlasování. Takže:

Zaprvé myslet si, že ekonomika poroste, a k tomu vyseknout schodek 40 miliard korun, je jemně řečeno žití si nad poměry.

Zadruhé všechno nasvědčuje tomu, že i kdyby se snad ekonomice dařilo tak, jak ministerstvo odhaduje, do rozpočtu se vybere míň peněz, než kolik se v připravovaném rozpočtu tvrdí.

Zatřetí všechno nasvědčuje tomu, že ekonomice se bude dařit mnohem míň, než jak si ministerstvo myslí, což by opět znamenalo, že do rozpočtu se vybere míň peněz, a to i kdyby si ministerstvo výdaje správně spočítalo.

Začtvrté nejen že rozpočet počítá s podezřele velkými příjmy; on počítá i s podezřele velkými výdaji. Jen za prvních sedm měsíců letošního roku výdaje státu činily 712 miliard korun, což je meziroční nárůst o 9,9 %! A příští rok stát plánuje utrácet ještě víc.

Tohle utrácení by se dalo pochopit, kdyby ekonomika skomírala a stát se musel například postarat o nezaměstnané. Ale nezaměstnanost u nás (aspoň papírově) prakticky „neexistuje“, přesněji počet volných míst je větší než počet volných lidí. A stát si myslí, že dařit se nám bude i napřesrok. Tak kam zatraceně chce stát tyhle peníze nasypat, když něco velkolepého typu penzijní reforma se rozhodně nechystá?

Můžeme to ukázat i na číslech. Tak například zatímco v roce 2009 směřovalo na investice 11,4 % výdajů státního rozpočtu, loni představovaly investice jen 6,4 %. Stát tedy utrácí čím dál víc, ale nově postavených dálnic, nakoupeného vybavení pro armádu či třeba počinů k vyřešení důchodové reformy je za ním vidět čím dál míň.

Kde to všechno mizí? Jsou peníze projedené na efekt před volbami.

Markéta Šichtařová