Ladislav Jakl se v osobně laděné vzpomínce vrací k tomu, co kdysi skutečně odstartovalo „sametovku“ a současně klade řadu otázek, které osobní vnímání reality dalece přesahuje. Končí polistopadová éra? Každý, kdo se pokusí čestně odpovědět na tuto zadanou otázku, musí se před tím vyrovnat s dvěma předchozími, poněkud zamlčenými nebo přeskočenými. Co je to „Polistopadová éra?“ A pro koho eventuálně končí (nebo nekončí)?

Václav Klaus

Začalo to „v mezích zákona“

Začnu u té druhé a u sebe, protože takové – tedy osobně laděné – je i zadání dnešního semináře. U mne Polistopadová éra navázala plynule na éru listopadovou. Tu jsem prožíval už na památné demonstraci, svolané vysokoškolskými svazáky a dalšími studentskými iniciativami na pražský Albertov na pátek 17. listopadu, 16. hodinu.

Ladislav Jakl – seminář „Končí polistopadvá éra?“

Ta akce mi zaváněla „mírným pokrokem v mezích zákona“ jak pro to, že byla snad teprve druhou (po Škroupově náměstí 10. prosince předchozího roku), kterou komunisti povolili, tak i těmi zmíněnými svazáky. Dobu jsem ale cítil tak, že teď už je třeba jít na každou akci, která může být šancí k nějakému nezávislému veřejnému projevu vůle.

Na Albertově jsem byl překvapen velkým davem lidí, nejen studentů. Vedle mě jakási skupina středoškoláků skandovala, ať žije třetí bé, ale jinak byla slyšet slova od čistě školských témat o poměrech na školách a podmínkách pro svobodné aktivity studentů, až po obecné a někdy i na tu dobu radikální výzvy ke svobodě slova nebo k následování reforem tehdejšího Sovětského svazu.

Když se dav dal do pohybu, stál jsem náhodou mezi prvními a snažil se ho (neúspěšně) s přáteli nasměrovat rovnou na Václavské náměstí, okliku přes Vyšehrad k Máchovu hrobu jsem považoval za nepatřičnou a demotivující. Stejně tak jsem při sestupu z Vyšehradu k Výtoni (spíše neúspěšně) lamentoval, že nábřeží je past, že tam stlačený dav může skákat dolů na náplavku a tam dojde k vážným úrazům.

Šel jsem tedy s částí proudu zkratkou na Václavské náměstí přes Vyšehradskou a tam přesně padl do pasti, kterou jsem čekal na nábřeží. U Botanické zahrady nás zavřel kordon policistů a přes různé velmi dusné chvilky tam pár tisícovek lidí držel celé hodiny. Tím jsem přišel o legendární střet a nakládačku před palácem Metro na Národní třídě.

Ucítili jsme svobodu

Listopad pro mne pokračoval nedělní konspirativní schůzkou oslovených novinářů v Paláci Charitas, kde z iniciativy Petra Hájka vznikalo Nezávislé sdružení novinářů, dnešní Syndikát, každodenními demonstracemi především na Václavském náměstí, zakládající schůzí Svazu autorů a interpretů v Obecním domě, buntovacím výjezdem do ještě trochu bojácného, ale mého rodného Chebu, kopírováním letáků po nocích v různých podnicích a jejich rozesíláním kulturním střediskům, nošením zpráv a článečků do Informačního servisu (později Respektu) a vším tím báječným frmolem. Skoro se nespalo.

Ne, režim ani náhodou nepadl 17. listopadu, toho dne se ani nezatřásl, žádná revoluce se nekonala, svoboda zdaleka ještě nezavládla, celá zem se i další rána probudila do stejných dnů jako týdny a roky předtím. Falešná zpráva o mrtvém studentovi ale urychlila radikalizaci veřejného mínění a komunistická moc s ohledem na to, že nikde za hranicemi už neměla oporu, rezignovaně odešla na smetiště dějin.

Polistopadové období pro mne začalo plynule v návaznosti na to „listopadové“, pořád ve stejné euforii. Vůbec mě nenapadlo, že bych měl čerstvě nabyté svobody využít k byznysu, k teď už možné seberealizaci, k všemožným vlastním svobodným aktivitám. Jiným lidem listopadové období skončilo svobodnými volbami, vznikem demokratických institucí, tržní ekonomikou. A začal jim běžný, svobodný život. Já jsem měl pocit, že pořád žiju převratem a to mi zastydle vydrželo v jakékoli pozdější roli až dodnes. Místo toho, abych začal žít a myslet jako normální občan už normální země, pořád jsem měl pocit, že dál bojuji za Listopad. Ujelo mi tak hodně vlaků a možná až nyní přemýšlím, jestli nestihnout případný poslední.

Vše je naopak

A teď otázka první. Čím definovat Polistopadovou dobu? Onu éru i její konec cítí možná každý jinak. Pro někoho skončila rozpadem Československa, pro někoho dobudováním základních pilířů ekonomické transformace, pro někoho Sarajevským atentátem, pro někoho nástupem Václava Klause na Hrad, pro někoho odchodem Václava Klause z Hradu, vnímavější pozorovatelé možná za počátek Polistopadové éry považují moment, kdy Jakl začal nosit kravatu, a za její konec chvíli, kdy Jakl kravatu nosit přestal.

Petr Hájek – seminář „Končí polistopadvá éra?“

Existuje ale něco, co by bylo možné považovat za univerzálněji platný mezník konce Polistopadové éry, za všeobecněji uchopitelný, objektivnější a šířeji přijatelný ukazatel?  Napadá mě jedna obrazná zkratka. Zatímco ještě před pěti lety měla skupina lidí, která se celých 25 let vydává za monopolního majitele odkazu Vítězného listopadu, pocit, že má útočit na každého jiného, kdo by se snad odvážil říkat, že on je také polistopadové dítě a spolunositel listopadových idejí, dnes cítím něco jiného.

Dnes lidé, kterým opravdu vždy šlo o svobodu a ne o možnost vnutit společnosti svou představu o tom, jak má být upořádána, již nejsou dominantně napadáni hlavně za to, že prý parazitují na Listopadu, protože oni s ním přece nemají nic společného. Oni jsou dnes sílící částí veřejnosti spíše napadáni za to, že s Listopadem něco společného měli.  V tom cítím konec Polistopadové doby univerzálně pro celou naši společnost.

Zase zpátky?

Ano, společnost se mění stále, nyní jsme běžnou součástí západního světa, a nejsme tedy imunní proti všem jeho dnešním nastupujícím nemocem. Ale ne vše, co kolem sebe vidíme, je projevem celozápadní, celounijní postdemokracie. Cosi z toho je čistě naše. Oligarchismus, cynický návrat k moci struktur, které startovaly svůj rozlet už v minulém režimu, koupení si společenské atmosféry, monopolizace veřejné debaty do rukou vznikajícího mediáně-ekonomicko-byznysového souručenství, konec politiky a její nahrazení prostým managementem a kriminalizací oponentů.

 Michal Semín – seminář „Končí polistopadvá éra?“

I tato nastupující éra jednou skončí. Ale návrat ke klasickým demokratickým hodnotám po ní nečekejme. Přijdou jen další fáze vývoje směrem těm nejčernějším antiutopiím. Pokud je tedy nezažíváme už teď, aniž jsme si toho všimli. Za komunismu se mnozí utíkali dovnitř svých světů, k undergroundu, do rodin, do uzavřených komunit.  Asi tyto světy znovu začneme objevovat.

Nelíbí se vám takový konec? Tak ho nepřipusťme.

(Proneseno na semináři Institutu Václava Klause „Končí polistopadová éra?“)

Zdroj: protiproud.cz