© Michail Prouza September 2018

Pamatujete staré zlaté doby jednoduché manuální totality, kdy si fízlové dělali zápisky o sledování spoluobčanů tužkou na rukávníky? Kdy lži v novinách se daly prohlédnout mezi řádky jen cvičeným okem. A kdy oslavné ódy na naše vůdce a hrdiny socialistické práce v nás vyvolávaly pocity úcty? To je na doby, kdy novináři, spisovatelé, básníci a herci byli skutečně špičkovými profesionály oboru propagandy?

Hmm, už o tom nemusíme jen šeptat. Už nám to nepokrytě ukazují všude – v televizi, rádiu, v novinách a na sociálních sítích. Že se tady vytvořila nová sociálni třída, třída patolízalů, diletantských politických aparátčiků a morálních prostitutů, říkající říkající si ”novináři hlavního proudu”. Třída bezcharakterních plytkých zlatokopů, bezpečně usazených na strategických místech všemocného nástroje na hnětení a vymývání mozků člověčího stáda.

Je znepokojivé sledovat, do jaké míry těmhle aparátčíkům dnes narostla křídla.  Sebejistí prestituti už ani necítí potřebu balit své výmysly, zvratky a do očí bijící lži často za hranicí absurdity do méně průhledných jinotajů.  A my, “rozvinutá” společnost, konzumenti vyčerpaní každodenní honbou za skývou chleba a posedlí hraním si s nastrčeným laciným pozlátkem, jim to vše slupnem i bez důmyslně vybarveného obalu. My, kdo přitom máme denně k disposici na Internetu téměř bezednou studnu informací a příležitost ověřovat si pohádky, kterými nás vládnoucí třída krmí.

Pohřeb ještě donedávna válečného štváče a obchodníka se smrtí, kterého naši prestituti minulý týden pohřbili jako válečného hrdinu a bojovníka za svobodu lidstva, arizonského senátora Johna S. McCaina III., mohl dát mnohým z nás příležitost pocítit míru morbidní hypokracie a záludného násilí, kterému jsme systematicky a bezpřestání vystavováni.

V národní katedrále ve Washingtonu kat o morálce kázal. A česká média vyzvedla obchodníka s válkou na piedestal nadnárodního hrdiny.

John Sidney McCain III.

Náhoda mi přinesla do ruky Hospodářské Noviny z 27. července, a v rubrice ‘Amerika Daniela Anýže’ článek John McCain, Osamělý Rváč. Anýž, obdivovatel a samozvaný znalec americké společnosti, v něm hladí každým svým slovem modlu Spojených Států Amerických do vpravdě oslepujícího lesku. Totalitárního lesku.

Už v samotném nadpisu svého článku svádí čtenáře k jeho vlastnímu naleštěnému chápání amerického termínu “Maverick”, který nám překládá jako “Osamělý Rváč” … Dlužno říci, že omluvně chlácholivý přídomek Maverick získal McCain mezi svými skalními příznivci spíše ve smyslu Dojemný Popleta;  a že většina  obyvatel Arizony to pak akceptovala spíše ve smyslu Trouba, kterého tady už holt musíme trpět.

Termín Maverick je jako stvořený pro manipulování čtenářova podvědomí záměrně zavádějícím překladem.  Maverick může mít tak širokou výrazovost, že pouze důvěrná znalost pozadí subjektu původního textu opravňuje překladatele zvolit odpovidající výklad tohoto termínu v češtině – a vyvarovat se zavádějící (nebo úmyslné) chyby.  Čeština skutečně nenabízí jasné ekvivalenty amerického slova Maverick. Proto bylo pro Anýže snadné záludně matoucím překladem českého čtenáře ošálit …

Fundovanou úvahu nad původem, významem a květnatostí amerického termínu “Maverick”, která vám může pomci pochopit pravý smysl tohoto slova ve vztahu jak k McCainovi tak k Anýžovi můžete najít například zde.

Pokusme se proto nahlédnout do pozadí osobnosti hlavního hrdiny Anýžovy pohádky a k pochopení charakterových rysů senátora Johna Sidney McCaina III., syna Admirála Johna Sidney McCaina Juniora, vnuka Admirála Johna Sidney McCaina II. a pravnuka Johna Sidney McCaina, člena takzvané Jižanské šlechty, takto vlastníka rozsáhlých plantáží v povodí Mississippi a 52 černých otroků …

Sám jsem o senátora McCaina poprvé myšlenkou zavadil teprve v roce 2000, když se probojoval do semifinále prezidentského turnaje.  V boji o nominaci za Republikány tenkrát podlehl budoucímu prezidentu George W. Bushovi mladšímu.   McCain mně tehdy zaujal vlastně jen tím, že rád dával lidem najevo jak fyzicky trpí, když s omluvným úsměvem a výrazem mučivé bolesti zvedal svou pravici aby pozdravil shromážděný dav.  Popravdě, byl také o něco výřečnější než jeho dobrácky se usmívající a raději málomluvný soupeř, úspěšně doléčený alkoholik George W. Bush Junior. Mimochodem, jeho otci, prezidentu G. H. W. Bushovi, jsem sám v těch dávných dobách ještě důvěřoval.

Ve finále prezidentského turnaje roku 2008 jsem už ale McCainovi otevřeně fandil.  Přestože jsem o něm samotném stále věděl jen to, že je “válečným hrdinou”, ktreý rád ukazuje své šrámy z války.  Fandil jsem mu tehdy ale jen z upřimných obav z případného zvolení znepokojivého Baracka Husseina Obamy za prezidenta Spojených států …

Tak už to v demokratických zemích chodí – nehlasujeme pro něco, ale proti tomu většímu zlu.

Ale takhle málo jsem o McCainovi věděl pouze do dne, kdy přede mnou můj soused Barry Kilby, veterán vietnamské války a muž, kterého si vážím, zalistoval ve starých fotografiích a ve vzpomínkách na své nasazení ve Vietnamu.  A kdy mi vyjevil, s jakou na McCaina vzpomínají veteráni vietnamské války.

Pozadí zrodu kultu válečného hrdiny

McCaina nešlo přehlédnout, říkal Barry. Ve Vietnamu ho znali všichni. Pod přezdívkou “Songbird”, neboli „Ptáček zpěváček„.

“Songbird” proto, že poté, co ho Vietnamci po sestřelení vytáhli s dolámanými kostmi z jezera Truc Boch, tak nejen že jim hned z vděčnosti „vyzpíval“ vše, co o U.S. armádě věděl, ale hlavně proto, že do konce vietnamské války spolupracoval jako “disk-jockey“ s hanojským rozhlasem v jejich vysíláních pro americké vojáky …

Bombardér, který 26. října 1967 Johnny za náletu na továrnu na výrobu domácích žárovek u Hanoje pilotoval, Rusové sestřelili.  Z kabiny padajícího letadla se Songbird vystřelil skrze zavřeý poklop kabiny. Utrpěl tím zranění podobná těm, která si tenkrát s sebou z boje odnášeli piloti, kteří se museli vystřelit ven skrze neotevřený příklop kokpitu – poškození ramen a fraktury paží a nohou.

Padák se mu ale otevřel a snesl ho do hanojského jezera; a nebýt rybáře Mai Van On, který ho zachránil před jistým utopením (doloženo fotkami a potvrzeno při setkání obou mužů před 20 lety v Hanoji), dostal by Johnny jen jednu medaili –  in memoriam –  a hrob by měl už 51 let v Hanoji.

Vietnamci ho ale z vody vytáhli a polámané kosti i klouby mu ve špitále dali docela slušně dohromady…

V nemocnici také zjistili, že z rybníka vytáhli syna velícího admirála americké tichomořské flotily nasazené ve válce proti nim …

Je nabíledni, že poté, co jim Johnny řekl vše, co od tatínka o válce a o spojencích slyšel, že ho Vietnamci byli ochotni (s největší pravděpodobností z iniciativy tatínka admirála) vyměnit za příslušníky Vietkongu v americkém zajetí. Alespoň Barry i mnozí další vietnamští veteráni jsou o tom dodnes přesvědčeni.

K výměně zajatců ale nedošlo.  Podle oficielních “Starých pověstí amerických” proto, že Vietnamci odmítli přistoupit na McCainovu podmínku, kdy se dožadoval, aby propustili i ostatních 5 pilotů držených tehdy ve vietnamském zajetí.  Mnozí z veteránů vietnamské války, včetně Barryho, však dodnes věří tomu, že Johnny sám si tu výměnu nepřál.  Snad proto, že američtí vojáci se dívali na navrátivší se “ptáčky zpěváčky” s jistým despektem … a že tehdy pro něj bylo jednodušší odstěhovat se “na samotku” a spolupracovat s Vietkong rozhlasem … výměnou za lepší postel, větší porce rýže, pivo a klid na ”práci” …

A co nám o vzniku legendy válečného hrdiny McCaina říká spisovatel Anýž?

Cituji:

“ … V říjnu 1967 při americkém náletu na elektrárnu v Hanoji už ale McCain takové štěstí neměl. Byl sestřelen. Vietnamci ho zachránili před utopením. Ale jen proto, aby jej pak přes 5 let drželi jako válečného zajatce. Z toho 2 roky na samotce, s krutým mučením. Velkou část si přitom McCain mohl ušetřit. Když Vietnamci zjistili, že jeho otec je admirál, nabídli mu propuštění. Odmítl, aby to nedemoralizovalo ostatní americké vězně… ”

Aha, takže ta fabrika, kde stovky civilistů vyráběly domácí žárovky byla vlastně elektrárna!

A nakonec, zní to docela logicky; to že Mai Van On pro něj skočil jen proto, aby ho mohli léčit, 5 roků živit a demoralizovat tak jeho spoluvězně. Barry by jistě ocenil starost, jakou o jeho demoralizaci dodnes mají v českých novinách.

Na druhou stranu, myslím, že Barry říkal, že Songbird se svými spoluvězni skutečně po 2 roky z období jeho vysílání ve Vietkong rozhlase nebydlel na společné hromadné cele.

Ale jakou měl Johnny McCain mezi piloty a námořníky reputaci ještě před jeho sestřelením?

Hmm, už tehdy ho dobře znali. Tenkrát ještě pod prezdívkou “McNasty” – McVšivák –  vzpomínal Barry. Měli ho rádi hlavně proto, že nikdy nezapomínal připomenout, že je synáčkem pana Admirála.

Všichni také věděli, že leteckou akademií prolezl jen s odřenýma ušima –  že z 899 uchazečů o pilotní průkaz skončil na čestném 894. místě (viz matrice letecké akademie).  Pilotní průkaz ale přesto dostal.  Aby, ještě než ho ve Rusové Vietnamu sestřelili, mohl ve službě rozbít o přistávací plochu a o dráty vysokého napětí 4 stíhačky …

A co si o jeho pilotním umění z Vietnamu pamatuje spisovatel Anýž?

Cituji:

“… dědeček John McCainvedl za druhé světové války jako admirál americké námořní operace v Pacifiku. A důstojníkem U.S. Navy byl i jeho otec John McCain, který se pak stal, rovněž jako admirál, v roce 1968 za války ve Vietnamu vrchním velitelem tamních amerických sil.

John McCain svému rodinnému předurčení nemohl a nakonec ani nechtěl uniknout. Jeho vzdorem ovšem bylo, že prestižní námořní akademii v Annapolis absolvoval jako rebel, na hraně vyhození a nakonec jako jeden z nejhorších studentů ve svém ročníku.

Nešlo o to, že by neměl na víc. Ale spíše, jak to vyjádřil jeden z jeho spolužáků z Annapolis, se tím vzpíral tíze rodinného dědictví. “

Tak to asi “vyjádřil” ten 895. spolužák –  který už ale pilotní průkaz dostal a nemohl proto vidět, jak čistě z rebelie Johnny rozbil o zem ty 4 stíhačky, než se mu podařilo smířit se se svým původem. Ano, už od dob letecké akademie se rebel McCain usilovně snažil stydět se za svou modrou krev.

Nejvíce se ale mezi svými spolubojovníky McCain proslavil 3 měsíce před svým sestřelením, když se z jeho bombardéru A-4E čekajícího na palubě letadlové lodi Forrestal na start z ničeho nic a aniž by se Johnny dotkl spouště samovolně odpálila raketa, která loď zapálila, zabila tak 134 a zranila 161 členů posádky, zničila 20 vlastních letadel a vyřadila Forrestal z boje na 2 roky.

Ve zprávě o [citát] “největším požáru letadlové lodi v historii amerického námořnictva” se o roli Johnny McCaina v této katastrofické události uvádí:

“… Poručík John S. McCain III. [vypověděl, že] náhle zaslechl zvuk jakoby ‘vuufff’ a pak hluboké echo exploze. Vtom dvě letadla A-4s stojící na dráze před ním zachvátily plameny hořícího leteckého benzínu. Jejich bomby odpadly na startovací plochu paluby do kaluží hořícího benzínu …”.  

A dále, že “… Poručík John S. McCain požár přežil …”.

Více detailů o katastrofě a jejích příčinách najdete například zde.

Jak si na to (z paluby letadlová lodi Forrestal) pamatuje náš pan spisovatel?

Cituji:

“Jako vojenský pilot nastoupil McCain k U.S. Navy.V roce 1967 se nechal převelet do Vietnamu, na letadlovou lod Forrestal, kde v červenci 1967 jako zázrakem vyvázl “jen” s několika šrapnely v těle, když na palubě lodi raketová střela nešťastnou náhodou zabila 134 členů posádky. “

Hmm, taky cítíte, jak prozíravý Anýž vytušil už celé 3 měsíce před hanojskou tragedií, že má co dělat s válečným hrdinou?   ” … vyvázl “jen” s několika šrapnely v těle …”. Ano, jen hrdina dokáže svá těžká zranění ignorovat a vrátit se aktivně zpět za pilotní páku svého bombardéru …

Málokterý z veteránů byl prý překvapen, když po sestřelení McCaina uslyšeli jeho hlas na Rádiu Vietkong (údajně doloženo 38 archivními záznamy vysílání rozhlasu pro americké spolubojovníky), říkal Barry. Mnohé z nich dodnes otázka jeho “heroizmu” hodně trápí. I ve jménu těch spolubojovníků, kteří zůstali dosud nezvěstní.

Přepis provolání McCaina vysílané po jeho propuštění z Vietnamské nemocnice a publikované v “Tokyo Rose” v roce 1969:

http://www.trunews.com/article/john-mccane-1969-tokyo-rose-propagnda-recording-released

„Vietnamskému lidu a vládě VDR:

John Sidney McCain, 624787, velitel poručík, americké námořnictvo, narozen 29. srpna 1936, Panama, domovský stát Oregon, 1967, letadlo A-4E.

Já, americký letec, jsem vinen ze zločinů proti vietnamské zemi a vietnamským lidem. Bombardoval jsem jejich města a vesnice a způsobil tak obyvatelům Vietnamu mnoho zranění, dokonce smrt.

Za útoku na město Hanoj jsem byl zajat. Po mém zajetí mě odvezli do nemocnice v Hanoji, kde mi poskytli velmi dobrou lékařskou péči. Zoperovali mi mou poraněnou nohu, což mi umožnilo opět chodit, a mou pravou ruku, kterou jsem měl zlomenou ve třech místech, mi dali do sádry.

Lékaři byli velmi zruční a znalí medicíny. Po nezbytnou dobu jsem zůstal v nemocnici abych se uzdravil a obnovil své síly. Od příjezdu do zajateckáho tábora se ke mně chovali lidsky a shovívavě.

Chovají se tak ke mně a dobře mně živí přesto, že jsem zde jako agresor, který způsobil zraněným lidem mnoho obtíží. Rád bych vyjádřil hlubokou vděčnost za ohleduplné zacházení. Nikdy na tuto laskavost projevovanou vůči mně nezapomenu. “ 

Potud vzpomínky veterána Barryho Kilbyho na Songbird Johnnyho S. McCaina III. z Vietnamu. Neliší se výrazně od vzpomínek mnoha z jeho tehdejších kolegů – jak je dnes možno snadno ověřit prostým listováním stránkami Internetu.

Válečný hrdina John McCain … Je to pravda a nebo zradil své spoluvězně v zajateckém táboře výměnou za “lepší zacházení”?

Obrázek 1. V průběhu vietnamské války, Kubánci vyvinuli systém psychické manipulace vyslýchaných “show & tell”. Na obrázku je zajatec McCain v “rozhovoru” s kubánským psychiatrem Fernando Barrelem. Výslech se uskutečnil mimo zajatecký tábor, v pohodlné kanceláři vládního úředníka. V průběhu výslechu McCain přijal nabídku čerstvého ovoce, čaje a čajového pečiva.

Obrázek 2 & 3. – Váleční zajatci po 3 letech věznění.

Obrázek 4. 13. březen 1973 – Zdravě vyhlížející John McCain byl propuštěn po 5-ti letech ze zajetí.

Z 1,800 amerických válečných zajatců se ze zajetí vrátilo pouze 600.

Jak se vám, pane senátore Johne McCaine (zastupující v senátu Arizonu) podařilo tak dobře udržet své zdraví po 5 let věznění?  

Mnohé napovídá, že spása společenské reputace nevyřáděného narcise a samolibého prominentního poručíka, na jehož osobním účtě uvízly masivní materiální, lidské a morální škody vyžadovala stejně masivní PR protiútok.  Něco jako vytvoření modly legendárního válečného hrdiny.

Můžete namítat, že na Internetu lze najít také pochyby renomovaných historiků nad motivací nespokojených veteránů, kteří jen ze závisti vytahují na válečného hrdinu smyšlenou špínu. Ani tito zastánci McCaina však nemají odpověď například na otázku, proč v roce 1992 senátor J. S. McCain III., tehdy z titulu předsedy Senate Select Committee on POW/MIA Affairs [Senátní Komise pro Záležitosti Válečných Zajatců a Ztracených v Boji] zablokoval žádost spolku válečných veteránů Spojených států o odtajnění a zarazil přístup k archivním materiálům z období konce vietnamské války …

Více detailů z nařčení McCaina veterány vietnamské války z kolaborace s Vietnamci najdete například zde a zde a zde

 

Legenda válečného hrdiny

Na Internetu se můžeme také snadno dočíst i o pokračování životního příběhu poručíka McCaina po skončení prohrané války.  Vypadá to, jakoby se na něj všichni domluvili …

Po porážce Američanů v roce 1973 ho Vietnamci propustili ze svých služeb. Na rozdíl od většiny ostatních vyzáblých a zubožených navrátilců, docela zdravě a odpočatě vypadající Johnny se vrátil domů do Oregonu.

Tam mu dali parádní bílou uniformu a dlouhé berle a čas na to, aby si dobře nacvičil kulhání.  Aby pak mohl s nepředstíraným úsilím přikulhat o berlích na pódium, kde byl prezidentem Nixonem prohlášen válečným hrdinou a kde přijal povýšení na kapitána a několik medailí; jednu za každého ze spoluzajatců, kterým se v zajetí obětavě a nezištně pokusil zachránit život a zabránil jejich demoralizaci.

Jako mávnutím kouzelného proutku, na vysílání vietnamského rozhlasu pro americké vojáky i na 134 mrtvých spolubojovníků, 20 zničených letadel a 72 miliónů dolarů (528 miliónů v dnešních dolarech), které stála oprava Forrestalu bylo rázem zapomenuto …

Nedlouho po udělení medailí Johnny kulhat přestal. Až do své smrti však při každé příležitosti nezapomínal demonstrovat, jak při pozdravu nemůže zvednout svou pravici nad zmučené rameno.

Ramenní kloub je holt prevít.  Zvláště když vám ho po 5 let drtí pažba flinty vietnamského sadisty …

Všiml si toho i spisovatel Anýž, který o tom později, v komentáři k Jonnyho prezidentské kampani, napsal:

“… “John McCain je velký americký hrdina” podpořil Arnold Schwarzenegger McCaina v jeho druhé prezidentské kampani v roce 2008. Byl to výjev jako z filmu. Vedle hranatého “Guvernátora” stál šedovlasý McCain, který kvůli zraněním a zpřeráženým končetinám z vietnamského vězení ani nemohl publiku zamávat, paže zvedl jen do výšky ramen …“

Anýž bystře Jonnyho signál pochytil: končetina krutě zmrzačená v hanojském žaláři – končetina hrdiny!

Až do svého vystoupení z U.S. Navy v roce 1982 tam McCain v hodnosti kapitána vykonával na plný úvazek PR funkci válečného hrdiny.  V popisu práce měl účastnit se společenských, veřejných pietních a politických akcí, volebních kampaní, vydávání diplomů mladým kadetům a oslav státních svátků ve všech státech Unie. Všude tam měl ukazovat své válečné šrámy a demonstrovat příkladné odhodlání bít se za ideály společné všem Američanům – za demokraciké hodnoty a za svobodu lidstva na celém světě.

Z vlastní iniciativy začal brzy Johnny McCain vykonávat i funkci strategického poradce senátorů v jejich jednáních se soukromými zbrojařskými koncerny, které jeho bohaté zkušenosti z testování jejich výrobků v boji s respektem oceňovaly.

Co nám o této kapitole McCainova života píše spisovatel Anýž?

Cituji:

“Z vězení přezdívaného sarkasticky “Hanoj Hilton” byl propuštěn až po podpisu Pařížských dohod v roce 1973 … a byl převelen do styčné kanceláře námořnictva na Kapitolu; šlo sice o prestižní, pro McCaina však až příliš klidné místo. V kontaktu se senátory ovšem našel své další směřování – politiku ….”

Hmm, politiku a nebo spíš agenturu zbrojního průmyslu implantovanou do vlády Spojených států?

Skutečně tragické bylo, že o vánocích roku 1969 se jeho žena Carol (o rok mladší modelka a později sekretářka, dcera pojišťovacího agenta a matka 3 dětí) velmi těžce zranila při vážné autonehodě.

Po zdlouhavé a velmi nákladné léčbě zůstala Carol bohužel fyzicky těžce postiženou. Dosud se údajně může pohybovat jen s obtížemi o berlích a častěji zůstává na kolečkové židli.

Mimochodem, náročnou a dlouhodobou léčbu, která jí zachránila život jí umožnil a uhradil Ross Perot.  Známý nejen pro svou kandidaturu na prezidenta v roce 1992, ale především pro svou velkorysou pomoc často živořícím a státem zanedbávaným veteránům amerických válek a jejich rodinám. Perot dodnes výrazně podporuje hnutí veteránů za odhalování pravd o skutečném pozadí, účelu a způsobu řízení amerických válek. Podporoval také výše zmíněný boj spolku veteránů za odtajnění informací o zajateckých táborech ve Vietnamu.

Přes svůj těžký fyzický handicap, Carol se po šťastném návratu jejího manžela z Vietnamu obětavě spolupodílela na výkonu jeho nové PR funkce.  Tak úspěšně a s takovou vážností, erudicí a nasazením, že se v roce 1981 stala sekretářkou a koordinátorkou úspěšné prezidentské kampaně Ronalda Reagana.

V roce 1980 se ale 44-letý Johnny s jen o rok mladší a teď navíc postiženou Carol rozvedl.  Aby mohl legitimizovat své blízké vztahy s půvabnou Cindy Hensley, 26-letou dcerou pivovarského magnáta Jima Hensleyho a univerzální dědičkou koncernu Hensley Beverage Company Arizona, takto největšího distributora piva ve Spojených státech.

A co k této bolestivě citlivé události píše autor náší pohádky?

Cituji:

”…. ale návrat domů ze zajetí nebyl jednoduchý. Rozpadlo se mu manželství, a když byl v roce 1977 převelen do styčné kanceláře námořnictva na Kapitolu ….

… v roce 1981 námořnictvo opustil a se svou druhou ženou Cindy, s níž měl 4 děti … pak žil až do konce života …”

Také z těch řádků cítíte, jak těžké bylo pro oddaného otce rodiny být po vytouženém návratu z války domů konfrontován s bolestným rozvodem?

Náš pohádkotepec Anýž jakoby tušil, že Carol to po něm stejně nikdy číst nebude … aby ho zažalovala.

Carol, kterou těžká nehoda a válečné odloučení od jejího muže asi hodně zocelily měla o rozvodu pouze s hořkým úsměvem prohlásit:

“Rozumím mu, ve 40ti se chce cítit zase na 25. Zůstane navždy mým hrdinou.”

K Johnnyho cti však budiž řečeno, že sám později otevřeně přiznal, že “z rozvodu s Carol nemůže a nechce vinit ani Vietnam ani válku, ale výlučně a pouze svou sobeckost, nezralost a ješitnost”.

Hmm, nechtěně tak sám poukázal na tři vlastnosti, které dnes jednoho jednoznačně předurčují pro dráhu profesionálního politika.

Johnny tehdy velkoryse ponechal Carol oba jejich domy a odstěhoval se do daleké Arizony – kde mimochodem nikdy předtím nežil.  Tam se s Cindy v roce 1981, 5 měsíců po rozvodu s Carol, oženil a tam také od roku 1982 začal jako politik obětavě zastupovat zájmy občanů Arizony v Senátu federální vlády. Doživotně, jak se ukázalo.

Myslím, že v české politické hantýrce se přivandrovalým prominentům říká “náplava” …

V pohádce spisovatele Anýže se o tom dočteme toto:

” … V roce 1981 opustil námořnictvo a se svou druhou ženou Cindy, s níž pak žil až do konce života a s níž měl 4 děti – se vrátil do Arizony. O rok později byl zvolen do Sněmovny reprezentantů a v roce 1986 do amerického Senátu, kde sloužil až do své smrti.”

Vrátil se!?!  Tak jakápak náplava …. že?

Mimochodem, námořnictvo opustil až 82., až když vyženil místo senátora za Arizonu.

Ale v pohádkách přeci na čase nezáleží …

Legenda hrdiny politika

Běh následujících let nanejvýš aktivního života Johnnyho McCaina už zdaleka není tolik zastřen kontraverzními tajemstvími s nezbytnou příchutí konspirace jako perioda vietnamská. Na bezpečném doživotním místě Senátora mohl McCain přestat skrývat svou skutečnou agendu a soustředit se bez skrupulí na svůj byznys obchodníka s válkou.

Podrobné a mnohdy až ohromující informace o další životní pouti válečného hrdiny McCaina lze snadno vyhledat a sledovat na internetu, Youtube, v tisku a dokonce i v literatuře.

Ano, i v literature. Senátor McCain totiž na nás na všechny myslel a zanechal nám po sobě několik životopisů. Knih plných cenných rad, ze kterých naši “novináři” vděčně čerpají.  Včetně autora naší pohádky John McCain, Osamělý Rváč.

Navíc nedávná léta McCainova snažení mnohým z nás mohla přímo a výrazně utkvět ve vlastní paměti.  McCain se nemálo zasloužil i o obrození našich dvou republik …

Proto jen ve stručnosti:

Po své druhé svatbě vzal teď už senátor McCain svou příležitost pevně za pačesy.  Vedle multi-biliónových zisků zbrojařských kartelů je cesta tohoto neúnavného profesionálního politika vydlážděna především válkami a barevnými a sametovými revolucemi v Thajsku, Iránu, Zálivu Sidra, v Libanonu, Granadě, Lybii, Perském Zálivu, v Panamě, Kuvajtu, Iráku, Somálsku, Jugoslávii, Haiti, v Afgánistánu, Pákistánu, Keni, v Indickém Oceánu, opět v Lybii, v Ugandě, Sýrii, Jemenu, Súdánu, Tunisu, v Jemenu, Gruzii, Ukrajině a ve všech pobaltských republikách.

“Marco Rubio, Lindsey Graham a John McCain v Lybii s povstalci, které pomohli vyzbrojit v roce 2011, jeden rok předtím, co rebelové napadli [US] ambasádu v [hlavním městě] Benghází [kde zabili 3 diplomaty včetně velvyslance Chrise Stevense]”  

“Vymyslel jsem skvělý plán, jak si pořídit s krutým diktátorem. STRATEGIE BOJE S Irákem (škrtnuto) SÝRIÍ”

Obětavě pomohl i oběma našim republikám rozmělnit naše zastaralé armády, dostat nás pod ochranná křídla amerických zbrojařských magnátů a dát nadaným českým důstojníkům příležitost excelovat ve velení naší neporazitelné NATO.

Jen krutě nevybíravá smrt zabránila Johnu McCainovi v tom, aby si mohl do sbírky svých válečných trofejí zapsat i dnes zatím jen rozpracované barevné revoluce v Moldávii, Arménii, Abcházii, Venezuele a Brazílii, tolik vytouženou válku v Íránu a trofej ze všech nejcennějších – občanskou válku v Rusku. Rusko a strádající ruský lid mu “upřímně” leželi na srdci už od chvíle, kdy ho ve Vietnamu sestřelili. Krátce před svou smrtí poslal ruskému národu upřimnou zdravici:

“Vladimir Putin is a murderer and thug”  neboli  “Vladimír Putin je lupič, bandita a vrah”

Z pohádky Daniela Anýže John McCain, Osamělý Rváč, k politické kariéře Senátora McCaina citujme alespoň pár perliček.

Chodové mají svého Kozinu, Slováci Jánošíka, Angličané Robina Hooda a Američani Spidermana. Hned v prvním odstavci své ódy na Spidermana, milovník Ameriky Anýž postavil sochu žitotního příběhu velkého syna Ameriky McCaina na piedestal, z něhož teď bude ukazovat cestu příštím generacím:

“Amerika miluje „příběhy větší než život“… republikánský senátor John McCain svým spoluobčanům ukázal skutečný „příběh větší než život sám“. Story, která ho bude přesahovat dlouhé roky poté, co v neděli ve věku 81 let zemřel na rakovinu mozku.”

O ambicích, motivech a samotném principu McCainova politického snažení autor díla přiznává:

” … [když se v roce 2008] John McCain už podruhé pokoušel o prezidentský úřad, princip, který celoživotně určoval McCainovo působení v politice … ”

Přibližuje nám strádání čestného McCaina na jeho cestě k naplnění jeho principielní ambice:

 “ … Část konzervativní republikánské základny se s McCainem … nedokázala smířit. Jeho první prezidentská kandidatura v roce 2000 ztroskotala i proto, že konzervativci, kteří tehdy podpořili George Bushe, proti McCainovi vedli tvrdou a místy lživou kampaň … “

McCainovi vrozenou upřímnost a pravdomluvnost nechal Anýž padnout za oběť brutální a nevybíravé prolhanosti podpůrců Bushe. Záludní nepřátelé zabrousili už i tenkrát do jeho vietnamské minulosti … Tak, jak to dnes opakovaně dělá nevymáchaný a nevzdělaný Donald Trump. Ten pak, jak víme zůstal nepozván na obřad státního pohřbu hrdiny …

Anýž naznačuje, že McCain se ale v politickém podnikání rychle zorientoval a bystře rozpoznal, že i on se bude muset, proti všem svým principielním prezidentským zásadám, snížit k účelové změně svého názoru:

 “ … Před klíčovými primárkami v Jižní Karolíně … McCain v jednu chvíli účelově změnil názor na symbol amerického Jihu, na vlajku Konfederace. Nejdříve ji označil za symbol “rasizmu a otroctví“, aby o pár dní později, kdy se lekl možné reakce tamních voličů, uvedl, že ta samá vlajka je “symbolem tradice”… “

Účelově měnil názor  –  a nebo tenkrát před očima voličů prostě převlékl kabát?

 “ … “Bál jsem se, že když odpovím upřímně, nemůžu v Jižní Karolíně vyhrát. Tak jsem se rozhodl kompromitovat své principy”, připustil McCain později, že se z problému pokusil vylhat. To, co může být u jiných politico metodou bylo u McCaina hned nápadné. I když by chtěl, lhát proti svému přesvědčení nikdy neuměl …“

V Hanoji ještě lhát neuměl. Lhát ho zjevně přinutili teprve záludná politika a příznivců Bushe. Vždy to však byla pouze a jen lež konstruktivní. Amerika ji potřebovala.

Stejně jako v případě Keating Five?

Anýž:“ … Jeho politická kariéra na začátku 90. let bezmála skončila v troskách, když se zapletl do skandálu Kauza Keating Five s penězi na kampaň …“

I Anýž asi v této chvili pocítil, že těch sladkostí začíná být k lehkému přejezení. To proto tady vytahuje jako jen drobnou poznámku zmínku o kolapsu úvěrové bankovní společnosti Keating?

Tenhle kolaps ale stál v roce 1989 desetitisíce klientů banky veškeré jejich životní úspory a americké daňové poplatníky 3,5 miliardy dolarů! Byl připsán 5-ti senatorům (včetně Senátora McCaina), kteří výměnou za 1,3 miliónovou pozornost od Keatinga byli ochotni zvrátit výsledky vyšetřování jeho banky senátní komisí Federal Home Loan Board, která činnost banky vyšetřovala v roce 1987.  Následný kolaps Keatingovy společnosti se významně podílel na vyvolání katastrofické krize amerického i světového finančního systému konce 80. a počátku 90. let.

Čtyři z pěti obviněných senátorů byli posléze shledáni vinnými a odsouzeni. Kdo myslíte, že byl tím pátým obžalovaným, který od soudu vyšel s pouhým poklepáním na rameno a s napomenutím?

Ano, máte pravdu.

Všichni jsme jen lidi a všichni chybujeme, i hrdinové, říká Anýž: 

“ … John McCain v životě chyboval, ale jen málokdy zradil svůj vlasní názor. A když už se tak stalo, většinou pak měl dost odvahy to přiznat – a opět se vrátil na svoji cestu … “

Na cestu, po které kráčí od letecké akademie, přes službu Americe na Forrestalu a v Hanoj Hiltonu, ke spojení dynastyí Hensley & McCain a vyženění doživotního senátorství až po ambici zachránit Ameriku jako její prezident a rozpoutat světovou válku?

Anýž:  “ … John McCain nebyl zaťatý ideolog a celý svůj politický život, pokud to cítil jako správnou věc, dokázal překračovat stranické příkopy. Často ho k tomu vedla jeho osobní zkušenost … “

Hmm, kdepak asi končí hranice překračování stranických příkopů a účelového měnění názorů a kde začíná převlékání kabátů a kam-vítr-tam-plášť, pane Anýži?

Pohádkář Anýž má trumf i proti tomuto nařčení:

 “ … V jedné sféře svých názorů – zahraniční politice – se ovšem McCain nikdy, ani pro dočasný zisk nezřekl svých názorů, i když věděl, že u voličů tím může jen ztratit. … “

“… nikdy, přes nadějné oteplení po konci studené války, nepřestával být skeptický a kritický vůči Rusku…“

Byznys je byznys, a John McCain velice dobře věděl, na které válce se dá vydělat nejvíce. Vladimir Žirinovskij, místopředseda Státní Dumy, s neklidem připomíná McCainovu reakci na shlédnutí záběrů z ulice v Lybii, kde americkým hlasem svobody probuzení a náležitě motivovaní revolucionáři sekali mačetami na kusy tělo nenáviděného tyrana a diktátora Kaddáfího, zoufale prosícího zbytky svých rozbitých úst o slitování.  McCain si měl při sledování filmu povzdechnout:

        „Putin also should suffer the same fate.“  Aneb  “Putin by měl zajít stejnou cestou.”

Související odstavec využil autor ódy na odkaz McCaina k tomu, aby si i při této příležitosti píchnul do prezidenta Miloše Zemana, který si s McCainem dovolil nesouhlasit:

 “ … “Některé trendy, které vidíme ve východní Evropě a upřímně řečeno i v České Republice, jsou pro mně velmi zneklidňující”, uvedl McCain v listopadu 2014 na debatě ve Washingtonu. Miloš Zeman krátce před tím zpochybnil zpravodajské informace NATO o roli Ruska ve válce na Ukrajině a postavil se proti sankcím uvaleným na Moskvu … “

Vedeni vírou v člověka a potřebou odpouštět připusťme, že to byla tíha jeho svědomí, která vedla McCaina k tomu, že tak soustavně a usilovně konstruoval a shromažďoval výmluvy a ospravedlnění svých konání a skutků.  Sepisoval a vydával je pro nás v 5-ti svazcích svých životopisů, kterým dnes, po své smrti, usnadňuje tvůrcům kultu McCaina dojít naplnění jejich práce. I autor článku John McCain, Osamělý Rváč se nechal vést za ruku do té míry, že by se zdálo, že jen od McCaina, mnohdy doslova, opisuje.  Uzavřeme naši zdravici jednou z výstižných citací samotného McCaina:

Anýžův záznam hlasu McCaina:

“ … „Nestěžuju si. Ani trochu. Vždyť to byla pořádná jízda. Poznal jsem velká vzrušení, viděl jsem nádherné zázraky, bojoval jsem ve válce, pomohl jsem dohodnout mír. Vytvořil jsem si pro sebe malé místo v příběhu Ameriky i v historii mé doby,“ napsal McCain ve své poslední knize The Restless Wave [Neklidná vlna], kterou vydal letos v květnu, kdy už od loňského července věděl o své smrtelné nemoci…“

Spisovatel Anýž ukončil rekviem a výzvu k nanebevzetí McCaina citací jeho nedávné odpovědi na otázku, co bychom měli vytesat na jeho náhrobní kámen:

“ … “Udělal mnoho chyb, ale sloužil vlasti. A doufám, že lze dodat: se ctí” ….  doufejme. Jen málokdo obstál tak, jako “Maverick”, osamělý rváč, John McCain. “

Váš Daniel Anýž

Poznámka z Arizony

Mnozí z českých a slovenských politiků a jim věrných novinářů neskrývají svou upřinmou vděčnost za McCainovu nezištnou a obětavou pomoc při nastolování progresivního demokratického společenského řádu postaveného v obou našich republikách na dnes už neochvějných základech západních hodnot, multikulturalizmu, absolutní náboženské přívětivosti, svobod sexuálního zmatení, ochran práv utiskovaných menšin a neprůstřelné politické korektnosti.  Jejich kondolence u příležitosti rozloučení se senátorem Johnem S. McCainem III. o tom mluví dostatečně přesvědčivě.

Přál bych si sdílet jejich přesvědčení, že revolucionář a válečný hrdina McCainova kalibru by si jistě zasloužil, stejně jako Lenin v Moskvě, monumentální žulové mramorem obložené mausoleum na nádvoří Senátu Spojených států amerických ve Washingtonu.

Blahopřeji i autorovi D. Anýžovi. Svým dílem právě pronikavě přispěl k položení základního kámene mauzolea a kultu nového spirituálního vůdce nás i budoucích.

“Nenávidím Rákosníky. Do smrti je budu nenávidět“    John McCain

Obávám se však, že občané Arizony, tradiční “voliči” McCaina ve volbách do Senátu posledních 35 let, takového přesvědčení a entuziazmu jako čeští politici a novináři zatím ještě nedozráli. Mimochodem, ve Státech zažité pravidlo “vdovského nástupnictví” praví, že zemře-li senátor v období výkonu své funkce, přebírá jeho roli v Senátu do vypršení jeho mandátu jeho žena.

Arizoňané museli mít Johnnyho McCaina pro jeho upřímný zájem o jejich stát a jejich všednodenní starosti nepochybně hodně rádi.  Snad právě proto jim stávající guvernér Arizony Doug Duncey v rámci své právě probíhající guvernérské předvolební kampaně slibuje, že zažité pravidlo “vdovského nástupnictví” tentokrát poruší a dalšího McCaina za Arizonu už do Senátu nepustí …

Hmm, guvernér Duncey chce ty volby asi skutečně vyhrát …

Zajimavé články a zvláště pak hloubka mnohých z k nim připojených názorů široké světové obce čtenářské na téma přínosu Johna McCaina naší civilizaci najdete například zde.

https://www.thegatewaypundit.com/2018/08/john-mccain-was-the-3rd-most-unpopular-us-senator-and-they-want-to-rename-afederal-building-after-this-trump-basher/

http://www.nwoo.org/2018/09/09/mccainuv-pohreb-byl-nechutnym-predstavenim-historickeho-revizionismu/

https://www.rt.com/op-ed/437454-mccain-funeral-historical-revisionism/

www.rt.com/usa/437407-mccain-tall-tales-lenin/

https://russia-insider.com/en/john-mccain-score/ri24700