V Institutu Václava Klause se dnes v úzkém kroužku diskutovalo o migraci. Ale o té zdánlivě bezproblémové. Víte třeba, že mezi lidmi mladšího středního věku je téměř každý desátý obyvatel České republiky cizinec? Nebo, že počet cizinců trvale u nás žijících se během poslední generace zvýšil více než trojnásobně? A to v těch číslech nejsou zahrnuti lidé, kteří již získali občanství. Mnozí z nich představují jednoznačný přínos, jenže v takto masové podobě mění imigrace charakter naší země a v některých regionech významně snižuje kvalitu života domorodců. A to i migrace z bezproblémových zemí jako Ukrajina, Slovensko, Rusko či Vietnam. 
Výčet nejzajímavějších myšlenek najdete v příštím Bulletinu Institutu Václava Klause. Proto jen pár stručných postřehů. Ten první od Václava Klause jako ekonoma, který cítil potřebu „razantně odmítnout“ tezi o údajném nedostatku pracovních sil. Podle Klause nic takového neexistuje a z principu nemůže existovat. Kdyby mu to nějak student tvrdil, dostal by při zkoušce nedostatečnou. 
Druhý postřeh od nejmenovaného vysokého úředníka státní správy, který mluvil o tom, že existují politici a úředníci „s rodinnými vazbami na neziskový sektor“, a že tito lidé úmyslně vkládají díry na zákonů, na které pak útočí neziskovky a jejich právní kanceláře. 
Třetí postřeh ukazuje, jak je naprosto kriticky důležité, aby se na všech školách vyučovalo výhradně v češtině a že vznik škol anglických a jiných nutně povede k tomu, že se některé skupiny cizinců přestanou integrovat a začnou vytvářet izolované skupiny. 
Čtvrtý postřeh je něco, na čem se shodli pan kancléř Weigl a zástupce odborů. Tím, že přijímáme migranty, „vyzobáváme“ společnosti jiných zemí, kde ti lidé pak chybějí, což vede k udržování celých společností v chudobě. Chce-li někdo pomáhat chudým zemím, ať začne absolutním zákazem migrace. Krást jim lidi a potom posílat rozvojovou pomoc, je pokrytectví. Svoboda pohybu pracovních sil se tak ukazuje jako princip škodlivý pro všechny. 
A za páté. Ladislav Jakl a moje maličkost jsme se zaměřili na to, jaká je schopnost hostitelské společnosti asimilovat příchozí. Já jsem dokonce tvrdil, že imigrace musí být posuzována právě ve světle této schopnosti. Tam, kde kde dokážou každého příchozího tvrdě a nemilosrdně přinutit, aby se přizpůsobil, tam si mohou dovolit více migrantů než tam, kde jsou laxní. A pokud společnost propadne zhoubné doktríně multikulturalismu, pak pro ni může být zničující i malá skupina migrantů. Jeden jmenovaný profesor ekonomie nás sepsul, že asimilační schopnost není měřitelná veličina, takže s ní nemáme otravovat. Nicméně já už tuším, že se tomu budu věnovat ve svém příspěvku do migračního sborníku, který IVK připravuje.