Odbornější výklad ho dává do souvislosti se slangovým slovem kulišárna, tedy tolerování špatné organizace řízení a kontroly, zkrátka anarchie. Nevím, zda je můj pohled objektivní, nebo trochu podjatý kvůli mému dřívějšímu zaměstnání, ale posledních několik měsíců mi připadá, že oblast české zahraniční politiky se dá jednoznačně označit oním slangovým slovem.

Příklady lze nalézt dnes a denně nahlédnutím do tisku. Asi to celé začalo nominací europoslance Miroslava Pocheho na ministra zahraničních věcí a  následným odmítnutím jej jmenovat ze strany prezidenta republiky. Hlava státu měla více důvodů ke svému vetu vůči kandidátovi, já za ten nejdůležitější považuji onen odér politika komunálního formátu, uklizeného do Bruselu. Po několika měsících, kdy Miroslav Poche působí na ministerstvu jako politický tajemník s personálními pravomocemi příslušícími pouze hlavě rezortu, jeho kandidatura má být stažena a nahradí jej Tomáš Petříček, který je druhý měsíc prvním náměstkem MZV.

Přečetl jsem si jeho profesní životopis a zaujalo mě, že je téměř pupeční šňůrou spojen s Miroslavem Pochem. Nedělal mu pouze asistenta v Evropském parlamentu od roku 2014 až do července letošního roku (jen vloni sedm měsíců pracoval jako náměstek na MPSV), ale v této roli poradce pana radního se osvědčil již na Magistrátu, kde podobně jako jeho zaměstnavatel působil v dozorčí radě či představenstvu tří městských firem (Rencar, Úpravna vody Želivka a Želivská provozní). Takže alter ego neúspěšného nominanta, které bude nepochybně pokračovat v jeho dosavadní personální politice.

Také druhá cochcárna pochází z hlubin Evropského parlamentu. V červnu letošního roku paní europoslankyně Michaela Šojdrová při nějaké příležitosti navštívila uprchlické tábory v Řecku. A nedělo se nic do té doby, než pan premiér Andrej Babiš přišel s heslem „Ani jednoho migranta!“ V hlavě české političky to vyvolalo tři měsíce staré vzpomínky a přišla s požadavkem přijetí 50 syrských sirotků, abychom ukázali Bruselu svou ochotu a vlídnou tvář.

Kupodivu se jednalo o chlapce ve věku 12 – 17 let, pochopitelně bez dokladů, takže o nich nevíme nic. Ani jejich skutečný věk, odkud že vlastně jsou, ani proč a jak odešli ze Sýrie. Nemohl jsem si nevzpomenout na Anise Amriho, kterému skutečně bylo 17 let, když odešel z rodného Tuniska do Itálie. Jako nezletilý musel navštěvovat školu, což jej rozhořčilo natolik, že ji vypálil. Nakonec v Berlíně kamionem rozjezdil vánoční trh. Myslím, že jeho příběh nemusí být tak atypický.

Přestože paní europoslankyně ví pouze to, že sirotků musí být 50, protože tak se vejdou do autobusu, celá kauza se rozeběhla dle klasického scénáře – mediální nátlak, citové vydírání, protesty, demonstrace, zostuzování těch, kdo si myslí, že jde o nedomyšlený, ne-li přímo hloupý nápad. Ovšem je to aktuální téma české zahraniční politiky.

Poslední příklad pak názorně ukazuje, jak to dopadá, když nefunguje naše ministerstvo zahraničních věcí. Vídeňská úmluva o diplomatických stycích ve svém článku 41, odstavci 1. říká, že osoby požívající výsad a imunit „Jsou rovněž povinny nevměšovat se do vnitřních záležitostí (přijímajícího) státu.“ V odstavci 2. se pak výslovně uvádí, že případná jednání budou vedena přes ministerstvo zahraničních věcí. V posledních měsících se v tomto ohledu choval poněkud nestandartně velvyslanec Ukrajiny Jevhen Perebyjnis hned ve dvou případech.

Jeden se týkal toho, že Česká televize odvysílala polský film Volyň, popisující tragické události II. světové války na západní Ukrajině, tzv. Volyňský masakr, kterého se dopustili příslušníci UPA (Ukrajinská povstalecká armáda) na polském obyvatelstvu. Ukrajincům se polský film skutečně nelíbí a několikrát proti němu protestovali. Pan velvyslanec Perebyjnis také. Přímo v České televizi!

Druhý případ je ještě závažnější. V rámci festivalu Dvořákova Praha vystoupila světoznámá  americko – ukrajinská klavíristka Valentyna Lysycja. V květnu, když se její jméno objevilo na programu, ukrajinský titulář napsal organizátorům festivalu, aby ji nedovolili vystoupit, protože údajně podporuje Putina. Zkrátka žádal, abychom cenzurovali dle ukrajinských kritérií. Ukrajinci žijící v České republice dokonce sepsali petici proti účinkování V. Lysycji. Tento týden proukrajinský aktivista Tomasz Peczynski zorganizoval před Rudolfinem provokativní demonstraci a vyvolal incident s ochrankou klavíristky.

Ve státě, v němž se dbá na zákony a dobré mravy, by se něco podobného  nemohlo stát dvakrát po sobě. Ovšem, když zahraniční politika funguje jako cochcárna či kulišárna, můžeme připadat jako bezprávná kolonie úplně kdekomu, končí komentář Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)