K tomu lze připomenout, že za mnichovským vydíráním nebyl problém vztahu Československa k menšinám.

Filozof a historik Raymond Aron (v knize Historie XX. století, Academia 1999 k tomu uvádí: „Československo, hlavní nástupnický stát Rakousko – Uherska, bylo zrovna tak mnohonárodnostní jako bývalá dvojhlavá říše. Také v Polsku představovaly menšiny téměř třetinu obyvatelstva.“ (Aron, s.24)

„S výjimkou Československa malé státy, typické pro versailleský status, do nějakých 10 let přešly od pseudodemokracie k diktatuře nebo téměř diktatuře.“ (Aron, s.126)

Stín krize

Předstupněm Hitlerova nátlaku z roku 1938 byla hospodářská krize v roce 1929, která zasáhla i Československo. Začátek třicátých let byl ve znamení půl miliónu nezaměstnaných v ČSR, i z průmyslových oblastí severu - pozdějších tzv. Sudet.

Jako by náhodou Henleinovské hnutí začíná lákat německé duše heslem "Svobodu a chléb". V pohraničí krize vrcholí v roce 1934, tedy v době, kdy v sousedním Německu začíná díky zbrojení konjunktura. Němci z pohraničí získávají příležitostnou práci v Německu. Podmínkou jejího získání je ale členství Henleinově straně (tou byla nejdříve "Sudetendeutsche Heimatsfront" a později z ní vzniklá známější Sudetendeutsche Partei-SdP").

V letech 1936-37 přestala mezi Čechy a Němci v pohraničí tolerance a sousedé se ani nezdraví. Německo v té době slaví úspěchy: Vstup Wehrmachtu do Porýní, vítězný plebiscit v Sársku a hospodářský vzestup. Čeští Němci jsou v ČSR vnímáni jako příslušníci páté kolony a německé podniky proto nedostávají zbrojní zakázky.

V parlamentních volbách v květnu 1935 získala SdP 1 250 000 hlasů a v obecních volbách v květnu a červnu 1938 pro ní hlasuje mnohde přes 90 %  Němců. Program SdP je jasný: "Heim ins Reich", připojení k říši“. Ale nejednalo se o jednoznačný příklon českých Němců z nacistickému Německu. Např. až do roku 1935 měla v oblasti Ústí nad Labem při všech volbách z německých stran dominantní postavení německá sociální demokracie, za ní následovaly němečtí nacionalisté (DNP) a nacisté (DNSAP). Čtvrtou až pátou pozici zaujímala internacionální KSČ. Z českých stran získávala nejvíc hlasů Československá strana národně socialistická, jejíž voliči se rekrutovali z řad českých státních zaměstnanců.

Markantní změna nastala v roce 1935, kdy v parlamentních volbách Henleinova Sudetoněmecká strana, která získala nejen hlasy voličů v roce 1933 zakázaných nacionalistických stran DNP a DNSAP, ale i četné hlasy dělnických voličů, kteří dříve preferovali německou sociální demokracii a KSČ. Výsledky parlamentních voleb v roce 1935 zatím nezměnily orientaci komunální politiky, řízené v Ústí až do léta 1938 německými sociálními demokraty.

Ani v roce 1938 se neobjevila v letních volbách ve výsledcích voleb naprosto jednoznačně proříšské orientace: V Ústí n. L. získala SdP 67,7 procent hlasů, v Neštěmicích 49, v Předlicích 46, v obcích např. v hornické vsi Vyklicích 44 a ve vsi Hrbovicích 57,3 %. Pohled na Hitlerovu říši lze proto charakterizovat jako politické fandovství fotbalového typu, ne bezvýhradnou orientaci na nacistický represivní režim.

Naivita a vystřízlivění

Dovoluji si tvrdit: Čeští Němci neměli všednodenní zkušenost z fungování Hitlerova německého státu, jinak by po připojení k říši příliš netoužili. Plíživých náznaků, že v Německu žádné štěstí člověka nečeká, včetně hospodářských omezení, bylo dost, ale krutě se projevily mezi českými Němci až za několik týdnů po mocenské ostudné Mnichovské dohodě.

Události, které proběhly v rámci mnichovské spojenecké zrady pro Henleinovu stranu SdP vítězně, byly zároveň i zradou sudetských Němců. Nastal konec svébytnosti českých Němců z hlediska kulturního i politického.

První varující signály přišly v říjnu 1938 krátce po okupaci pohraničí nacistickými vojsky. Říšští Němci se chovali vůči svým „osvobozeným" bratřím s despektem a mnohdy i s vulgárním povýšenectvím a zahájili z mírně hladové říše spanilé jízdy do Sudet za šlehačkou a uzenkami.

Sudety se proto na podzim 1938 staly turistickým šlágrem nacistických nakupovacích odborářských zájezdů. Autobusy byly dokonce zdobeny transparenty s rýmovačkami: "Vidí­li nás zdejší rádi nebo ne, to nás může nechat lhostejné. Co je náš cíl řeknem hned: Jezdit na šlehačku do Sudet".

Situace došla tak daleko, že sudetští Němci z Karlových Varů si stěžovali samotnému Henleinovi na ohrožení pověsti lázní světového jména, protože účastníci zájezdů, zvláště ze Saska, se chovali jako prasata: ve vřídlu si ohřívali párky a myli si v něm nohy, ožírali se a vykupovali obchody: Nejen ohromné množství kávy, masa a potravin, ale i oděvy, prádlo, látky a předměty všeho druhu. Šlehačku a sladkosti jedli v takových množstvích, až je jim špatně.

Během války se karta obrátila a čeští Němci přišli o jižní ovoce, čokoládu, kvalitnější cukrovinky a alkoholické nápoje, klesala kvalita masných výrobků, nedostatek byl i ovoce, zeleniny a oděvů.

Čeští Němci - podnikatelé byli rozčarováni, že se nenaplnila jejich vize: kvalitativní změna v hospodářské oblasti, tedy výhodné půjčky od říšských bank, daňové a cenové opatření, které by vedlo k urychlené modernizaci podniků. Vládním nařízení o válečném hospodářství ze září 1939 došlo i ke konfiskaci surovin v textilním průmyslu a k omezování přídělů surovin apod.

Kulturní přičlenění k říši

Přičlenění pohraničních oblastí Československa k jakési německé říši znamenalo katastrofu i pro kulturní život českých Němců.

V nařízení o spolcích se pravilo, že další činnost všech spolků a sdružení, všech svazů, nadací a spolkům podobných subjektů závisí až na další na souhlasu komisaře. Všechny organizace byly povinny přihlásit komisaři svůj majetek. V praxi to znamenalo likvidaci prakticky všech českých spolků, ale i drtivé většiny spolků a podobných subjektů německých, z nichž mnohé měly prastarou tradici a mnohdy se významně "zasloužily" o rozmach sudetoněmeckého hnutí, jako turnerské (tělovýchovné) svazy, turistické spolky a mnohé další.

Likvidaci neušly ani záložny, úvěrová družstva, podpůrné a bratrské pokladny apod. Např. z více než 700 spolků v policejním okrese Ústí nad Labem fungoval po několika měsících nacistického záboru jen jeden - Reitklub (jezdecký klub), jehož členstvo většinou tvořily prominentní nacisté.

Pomsta

Lze tedy fenomén Mnichovské zrady shrnout, že jako první byli potrestáni za zradu čeští Němci fandící připojení českého pohraničí k nacistickému státu. Potom byli potrestáni Poláci, následně Francouzi a Britové. V rámci války byli potrestáni bombardováním a porážkou i Italové, za to že neutloukli k smrti ještě před rokem 1938 pana Mussoliniho. Kolektivní trest ve vrchovaté míře stihnul i obyvatele Německa. Svůj díl mrtvých, zmaru a utrpení obdrželi i Maďaři.

Zatím co Italové pomohl nacistickému Německu v Mnichově uloupit kus československého území s požehnáním francouzskými a britských tupohlavců, Poláci a Maďaři byli ochotni, což i ukázali v praxi, že dokáží (byť v malém) to, co Hitlerova soldateska.

Dějinná neosobní pomsta mechanismu slepé moci za Mnichovskou zradu byla kolosální.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)