Tématem byl Mnichov 1938 s názvem „Zradou si spojenci nepomohli“. Zopakoval v něm řadu notoricky známých informací a jiných banalit o tom, co se stalo v Mnichovu koncem září 1938. Zkrátka nic nového pod sluncem, nic s čím by se dalo polemizovat. Na celostránkový formát tohoto media věnovaného jedné z klíčových „osmiček“ našich dějin, to bylo trochu málo. Ostatně stejně jako na produkci ústavu - který ještě nedávno řídil, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Vladimír Čermák..

Rok 1938 stejně jako následující období (včetně zřízení protektorátu a vývoje české společnosti během druhé světové války) nepatřil ani nepatří po celou dobu existence  tohoto ústavu k jeho jasným prioritám, i když není zcela jasné, jakým prioritám dávalo toto pracoviště v době jeho ředitelování přednost . Bylo by tedy spíše udivující, kdyby nyní O. Tůma něco nového k této problematice pronesl či  dokonce vyzkoumal.

Samozřejmě existuje spousta dílčích problémů, které s tímto tématem souvisejí, a které by si zasloužily pozornost odborníků. Kde však takové lidi vzít, kdo je připraví, když zdejší vysokoškolská i akademická pracoviště o něco takového neprojevují dlouhodobě zájem? Z náhodných výroků (Tůma zmiňuje třeba výrok prezidenta Bushe z doby války proti Iráku, čerstvě se k Mnichovu vyjádřil i současný německý ministr zahraničí) věnovaných mnichovanství a s tím souvisejícími reáliemi, je zřejmé, že jde o velké téma. Díky systematické pozornosti věnované v zahraničí tomuto fenoménu (včetně třeba diplomky J. Kennedyho) je zřejmé, že to, co se tehdy stalo, silně přesahuje úzký rámec tzv. českých zájmů.  

Nemá zde smysl „rýpat“ do jednotlivých výroků O. Tůmy věnovaných Mnichovu. Celý rozhovor si nezaslouží významnější pozornost. Jde o jeden z typických, silně opotřebovaných a tedy i rychle zapomínaných způsobů jak si připomenut nějaké kulaté výročí. Tůma nikdy nebyl a nebude odborníkem, s nímž by bylo užitečné polemizovat na dané téma. Je jen jedním z mnoha těch, kteří se nějak snaží využít aktuální mediální poptávky po lepším poznání tohoto segmentu minulosti. Stejně jako tomu třeba bylo nedávno při výročí 50 let, které uplynuly od Srpna 1968 a jako tomu bude nejspíše zanedlouho při výročí 100 let založení republiky. Četné plytké a obsahově bezvýznamné rozhovory v tisku, v televizi, stejně jako jim podobné reportáže a celé filmy věnované těmto událostem mají společné jedno: nic nového nepřinášejí. Nerozšiřují naše znalosti o minulosti a nepomáhají nám porozumět to, v čem v jejich důsledku žijeme.

Otázkou snad je jen to, zda to bylo záměrem či jen nedostatečností médií (resp. jejich managerů), které se rozhodly zařadit dané téma do svého rejstříku článků a rozhovorů. Není to asi jen tím, že by  lidé jako Tůma či jiní historici  měli slabou poznatkovou základnu a neschopnost přesněji a fundovaněji analyzovat to, co se tehdy dělo. Samozřejmě lze proti Tůmovým výrokům ohledně Beneše či čsl. obranné koncepci v případě války s tehdejším Německem (anebo o stavu 3. říše v předvečer Mnichova apod.) vznést řadu námitek, jenže by to k ničemu kloudnému asi nevedlo. Stejně jako zpravidla nevede k ničemu hádání slepých s jednookými, hluchých s nedoslýchavými, hloupých s polovzdělanými. Prostě to nemá cenu. Tůma nikdy nebyl a nebude odborníkem na rok 1938. Měl by  si to ovšem uvědomit dříve, než začne kolem sebe šířit své představy o tom, jak to tenkrát bylo. Bohužel, a v tom je tzv. jádro pudla, kdo na jeho místo? Nejsou lidi. Tím méně odborníci Stačí se podívat  zpětně na přehled konferencí či aspoň workshop, sympozií a seminářů, které byly, jsou a budou organizovány různými organizacemi, které tuto problematiku mají tzv. v popise práce. Tedy aby vytvářely sítě lidí, kteří se o ni zajímají, povzbuzovaly je k diskusím a k tomu, aby se minulostí zabývali. 

Pokusíte-li se o to zmapovat jejich výskyt, určitě Vás praští mezi oči to, jak je jich málo. Otázkou je ale: proč tak málo? Proč tak málo víme o těchto událostech, o lidech, kteří v nich vystupovali jako významní aktéři atd. atd. Vždyť to vše bylo navíc snadno předvídatelné. Víme roky předtím, kdy bude jaké významné výročí, známe leccos o tom, že naše znalosti a to znalosti jak veřejnosti, tak odborníků jsou v jakém stavu, a přesto se nic nestalo a neděje. V pořádku to tedy není. Ani to, že místoněkoho, kdo o Mnichovu a o tom, co se tehdy dělo, něco ví, se v listu, který čtou desetitisíce lidí dostane ke slovu neodborník.

Šíří se tak snadno fejky o tom, co se stalo i nestalo. Nedozvíme se z toho nic jiného než to, co to málo, co zná, resp. co se domnívá že zná třeba O. Tůma a nedostaneme možnost vyslechnout něco kvalifikovaného. Přitom každý, kdo o to projeví zájem, může zjistit, kolik z těch, kteří se tehdejšího dění nějak zúčastnili, o tom zanechalo svědectví v podobě pamětí, kolik dokumentů se skrývá na toto téma v archivních šanonech. Kde jsou profesionálové, kteří by nám vysvětlili, proč se to všechno stalo tak, jak se to stalo? Faktem také je, že ani na shrnutí toho všeho, co se už o Mnichovu dnes ví, není žádný rozhovor ani komentář to pravé, ořechové. K tomu však měl ještě nedávno dr. Tůma celý akademický ústav. Končí komntář Vladimír Čermák.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)