Založení první republiky bylo těžce získanou trofejí ve štafetovém běhu, který trval po mnoho generací. Naši předkové, kteří před sto lety vběhli do cílové rovinky, však dobře věděli, že nesmí usnout na vavřínech, neboť i vítězný věnec lze rozdrobit k ochucení cizí polévky. Jako bobkové listy. Proti hltavosti souseda se však spojenecké smlouvy s přespolními ukázaly jako bezzubá pojistka. Odvolaná mobilizace více než milionu odhodlaných a dobře vyzbrojených mužů a následná kapitulace vytvořily trauma podobně hluboké jako kdysi Bílá hora ale v trpkosti odlišné. Zrada má jinou příchuť než porážka v bitvě.

Přijetí rozsudku bez boje přesto mnozí dodnes vnímají jako nečestnou kapitulaci. Ve skutečnosti za „nás“ tu kapitulaci podepsali jiní, když porušili mezinárodní právo i smlouvy a pod záminkou, že zachraňují mír v Evropě si prodloužili čas na vyzbrojení pro válku. Lež o porušování lidských práv českých Němců o jejichž „útlaku“ věděli posuzovatelé jen to, co Henlein na pokyn Hitlera vykřikoval, nás připravila o třetinu území včetně opevnění. Československo přestalo být obrany schopné a o půl roku poději se torzo někdejšího demokratického státu v srdci Evropy rozlomilo na dva ostatky podřízené říšské moci. To jsou známá historická fakta, která ani rozmlžováním nezmizí.

Kromě vnějších hranic státu však existují i vnitřní hranice, které si každý národ vytváří a jimiž udržuje svou identitu a existenci.

K obraně této vnitřní, nebo chcete-li duchovní tvrze, se v českých dějinách vždycky našlo dost lidí, mužů i žen na slovo vzatých, kteří odmítli kapitulovat před cizími převýchovnými vlivy a drželi obleženou baštu pro své následníky. Vždy se ale našlo i dost défétistů či přímo kolaborantů. Tento vnitřní boj o charakter národa probíhá napříč časem až do současnosti.

V období druhé republiky uvolnil kolaborantům cestu právě ten čtyřstránkový rozsudek z Mnichova. I když věděli, že porušuje mezinárodní právo a naši ústavu, přijali jej a podřídili mu své činy i zločiny.

Dnes to má opačnou chronologii. Naši současní zpochybňovači práva českého státu na suverenitu zrazují národní zájmy už v předstihu a tím sami umetávají cestu k říšskému diktátu. Netýká se to jen politiků, kteří nás zastupují, ale i těch, které nikdo nevolil, a přesto zastupují něčí zájmy. Devótní tón mainstreamových médií působí, jakoby v zemi byla okupační vojska. Ze škol mizí portréty demokraticky zvoleného prezidenta. Umělci dobrovolně vyhlašují své závazky k říši a místo lvíčka se prezentují červenou kartou nebo trenýrkami na klopě, aby zviditelnili, že patří k páté koloně a neuznávají demokratické principy. Takto označkovaných je zatím menšina. Ovšem rybí oko „veřejnoprávní“ televize slzí dojetím. Kdo přejímá obraz světa a domova podle předvýběru ČT a ČRo, musí mít pocit, že trenýrkáři a vítači cosi podstatného statečně zachraňují. Podobný způsob lidové osvěty zvolil i pan Moravec, čímž myslím Emanuela, toho protektorátního ministra. Ten taky burcoval mládež ke startu za Novou Evropu, pod skvělým vedením Říše. Kontroloval protektorátní tisk, naháněl umělce do jednoho šiku a spolu s nimi se pokoušel převychovat národ. A jaký to býval předtím vlastenec! Vždyť právě on chtěl držet hranice do posledního muže a poslední kulky. A když nám po mnichovském rozsudku zbyly jen ty vnitřní hranice, udržení té duchovní tvrze, pan Moravec držel s Němci. Když prohráli, tu poslední kulku si vpálil do hlavy, po vzoru svého Vůdce.

Současný „zápas o duše“ mladých, ale nejenom mladých lidí je veden důmyslněji. Pravda, na přípravy byl delší čas. A tak si obránci vnitřních hranic ani nevšimli, že zdi naší pevnosti se vlivem propagandy poznenáhlu drolí. Až teď, když se nám ta bašta rozpadá před očima, se začínáme svolávat a domlouvat, co s tím. A začínáme počítat, s kým můžeme počítat. Mladí, až na výjimky, naše obavy nechápou. Jsou pro Evropu bez hranic, bez národů a bez tradic.

Až vymřeme, budou ji mít. Jenomže my jsme pořád ještě tady. Možná stihneme vychovat vnuky. V muže a ženy na slovo vzaté, kteří nebudou stiženi křivicí ani ztrátou paměti.

Mnichovské trauma nepřebolí tím, že budeme potomky odsunutých Henleinovců objímat jako „drahé krajany“ a znovu věřit v dobré úmysly krajty. Dnešní diktát sice zní z Bruselu, ale to je jen převodovka. Malý národ žijící na křižovatce vlivů musí mít širší rozhled, než ten, který je mu vnucován. K rozhledu patří i poučení z minulých omylů. Když nás zklamali někdejší spojenci a předhodili Československou republiku jako kostičku vyhrožujícímu hltavci, není moudré opakovat tu chybu a spoléhat se dnes na spojence z NATO.

Masarykova republika rozšiřovala vzdělanost svých občanů, podporovala průmysl a budovala silnou armádu. Jak tyto tři oblasti vypadají nyní, sto let od vzniku suverénního státu? Na to si každý může neradostně odpovědět sám.

Achillovou patou první republiky byly národnostní menšiny, což byla záminka k mnichovskému rozsudku. Ve jménu lidských práv.

Letos v prosinci proběhne v marockém Marrákeši konference o přijetí globálního paktu OSN, který legalizuje ilegální migraci. Ve jménu lidských práv se tak i právo šaría může stát v Evropě zákonem, o jehož lidskosti se přesvědčíme sami. Konference v Marrákeši tedy nezachraňuje mír ani právo národů na sebeurčení, stejně jako je před osmdesáti lety nezachránila zrada v Mnichově. Tentokrát však naši političtí reprezentanti nebudou na rozsudek potupně čekat za dveřmi. Jsou přizvaní, aby zradu národa osobně signovali. A my máme už jen několik týdnů na to, abychom se zmobilizovali a přiměli je sudbu odmítnout. Povyk páté kolony přestane být slyšet, když se o slovo přihlásí občané – jinak řečeno národ. Nadcházející volby je proto nutné vnímat jako referendum o suverenitě našeho státu. Možná je to poslední příležitost, kdy můžeme demokratickým hlasováním vyjádřit svůj odpor ke kapitulaci.