Dokumenty z archivu města Ústí nad Labem mluví jednoznačně. I uvnitř státu byla hned po 30. září vytvořena velmi rychle migrační hranice.

Pro některé Čechy bylo nepříjemné překvapení, když jim bylo v odchodu ze Sudet bráněno a byli posíláni zpět do domovské obce v Sudetech, a neměli kam jít.

Pražské úřady se snažily všemožně zabránit odchodu obyvatelstva do vnitrozemí, protože na nápor běženců nebyly připraveni. I bez běženců administrativa měla co dělat s přesunem vojska a státních úředníků z pohraničí do vnitřních oblastí Čech a Moravy. Došlo k tomu doslova ze dne na den.

Utečenci zvyšovali chaos, vyvolali těžko zvládnutelnou bytovou a zaměstnaneckou krizi. Ve vnitrozemí se snažilo najít přístřeší na 120 000 lidí. Jen k 1. listopadu 1938 bydleli utečenci provizorně asi v 6000 vagónech. Velké vagónové kolonie byly zvláště na Ostravsku, kam utíkali Češi před Poláky. V oblasti obsazené nacistickou administrativou zůstalo na 420 000 Čechů.

Řeč dokumentů o tendenci českých úředníků je jasná:
Rozkaz presidia zemského úřadu v Praze z 1. října 1938:
Okresní úřad v Ústí n. L. čís. 988 pres.
Dne 1. X. 1938. Věc: Stěhování civilního obyvatelstva.
Policejnímu ředitelství v Ústí n. L.
Okresnímu četnickému velitelství v Ústí n. L.

Všem četnickým stanicím.

Obdobný požadavek byl vysloven také v tomto telefonogramu ministerstva vnitra ze 6. října 1938:
Telefonogram ministerstva vnitra, předaný vrch. odborovým radou Dr. Novotným.

Podle rozhodnutí mezinárodního výboru v Berlíně bude německým vojskem ve dnech 7. až 10. října 1938 část tamního okresu okupována až do doby, než bude definitivně rozhodnuto o tom, které území bude odstoupeno Německu. Připravte evakuaci úřadů. Úřady nechť však až na další pokyn vytrvají na místě. Zařiďte, aby civilní obyvatelstvo zůstalo na svých místech. Bližší pokyny následují. Poslechněte rozhlas v 7 hodin. Předáno okresním úřadem v Litoměřicích vrch. r. Dr. Böhmem, převzato v 6. 55 hod. ráno drem Studničkou.

Páni přednostové všech stát. úřadů vyrozuměni.

Při přepisu jednoho svědectví uvádíme jen křestní jméno, protože svědkyně si nepřála být jmenována.
Mluví paní Božena z Ústí n. L.:

„Češi, kteří měli kam odjet, chtěli pryč, ale mnohým se to nepodařilo. Např. Bilingrovi. Měli přátele u Berouna. Snažili se tam odjet. Vzali si do auta věci a jeli do Čech. Tam je zastavili a obrátili, věci jim u Berouna (vojáci) vzali a museli se vrátit s prázdnou, bez nábytku, zpět. Naštěstí byt ještě nebyl obsazený, a tak se nastěhovali zpátky do prázdného bytu... Když jsme se chtěli také přestěhovat ke známým do Humpolce, viděli jsme, že pro nás tam byt není a museli jsme zpátky. Podali jsme si žádost do Prahy o vystěhování a odepsali nám, že jsme Češi rození tady v Ústí a patříme do Německa, a musíme tu zůstat. Nevím, co jsme komu udělali, že jsme se narodili v severních Čechách... V roce 1938 nás honili a tloukli henleinovci a v pětačtyřicátém nám zase říkali, že jsme kolaboranti. V práci nás zpočátku nechtěli taky, že jsme kolaboranti. Dodnes nevím, co si o tom mám myslet..."