Podle nejrozšířenější definice je populismus v politice přístup spočívající ve snaze oslovit „běžného“ člověka, který se domnívá, že establishment nehájí či přehlíží jeho zájmy. Fajn. Takže pokud přijmu toto vysvětlení, pak jsou v politice populisti všichni ti, kteří se chtějí dostat k moci, protože všichni „oslovují běžného člověka“ a logicky jej oslovují s tím, že jejich politický program spočívá v něčem jiném než program těch, kteří v politice už jsou. Takže tahle definice je zjevně tak trochu hloupost, respektive je to točení se v kruhu.

Já to vidím krapet jinak. Pro mě jsou populisti ti, kteří slibují nesplnitelné. A své nesplnitelné sliby navíc chtějí jakoplnit na dluh.

Touto definicí už všichni politici populisté nejsou. Populisté jsou však rozhodně ti, kteří v době růstu žijí na dluh. To je příklad třeba české vlády. Kam se ale hrabe na vládu italskou. To je totiž populismus na druhou.

Italská vláda slíbila voličům dvě věci, u kterých každý logicky uvažující člověk pochopí, že nemohou jít dohromady: Vláda slíbila, že sníží dluh a zároveň s tím zavede nepodmíněný příjem. (To znamená, že každý člověk nehledě na to, jestli to potřebuje, dostane od vlády peníze.) K tomu prý ještě italská vláda zvýší důchody a sníží věk odchodu do důchodu. (A ten dluh k tomu jako snížíme jak??) Prostě pohádka o tom, jak v Itálii budou létat bez práce pečení holubi do huby.

Italský ministr financí na to pochopitelně říká, že nemá peníze. Politici z vládní strany 5 hvězd mu ale pragmaticky oznamují, že když peníze v rozpočtu nenajde, poletí. Ministr prostě musí být loajální kádr. Ve skutečnosti však hlavně musí být kouzelníkem, protože tam, kde nic není, ani smrt nebere. Tam, kde peníze nejsou, je asi bude muset vyčarovat. I když... jedno „řešení“ by bylo. Totiž zaplatit to všechno na dluh. Vláda ministrovi navrhla rozpočet s trojnásobným deficitem než loni. (Tím se sice mlčky přejde onen slib o snížení dluhu, ale volič jistě víc ocení peníze za nic než snížení dluhu, takže kdo by si s tím lámal hlavu?) Stejně to ale má háček. Itálie totiž má už dnes dluh na úrovni 133 % HDP a je jednou z nejzadluženějších zemí na světě.

No – a do 15. října mají členské země eurozóny předložit Evropské komisi návrh státního rozpočtu. Z vysokých míst zaznívá, že by Evropská komise mohla poprvé v historii státní rozpočet některého z členských států vetovat.

Lidem v Bruselu stačilo, když hasili poslední dluhovou krizi a pak měli notný stres z dramatu kolem Řecka. A současný vývoj v Itálii zadělává na další dluhové drama. Zatímco Řecko je malá a v podstatě bezvýznamná ekonomika, kterou alespoň teoreticky šlo obětovat, Itálie je třetí největší ekonomikou eurozóny a obětovat ji nelze. Z Německa proto zaznívá, že návrh není v souladu s Paktem stability a růstu - což je pravda, ale v minulosti už tento pakt byl mnohými ignorován, a stejně se nic nedělo. Poprvé by tak mohlo dojít k tomu, že Komise uvalí na některou zemi kvůli rozpočtu sankce.

Řeknete si: To přeci má jednoduché řešení. Některé věci se v italském rozpočtu škrtnou, nepodmíněný příjem se nebude zavádět a deficit se sníží na třetinu, takže bude stejný jako letos. Italští populisté však přišli s vyčuranějším návrhem. Na rok 2019 rozpočet kvůli nějaké Evropské komisi měnit nebudou, ale v dalších letech ho už budou snižovat. Za svůj cíl si dali, že v roce 2021 budou mít deficit rozpočtu „jen“ 2,0 %. Dvě procenta?! Šílené. Smysl by u tak zadlužené země dával přebytek, ne jen kosmeticky nižší deficit!

Itálie si zkrátka dělá z Evropy vědomě srandu. A aby si na Itálii Evropa moc neotevírala ústa, vlastně tím Italové Bruselu diplomaticky sdělili, že mají v ruce odjištěnou bombu. Někteří čelní představitelé vládnoucí politické strany už taky začali do médií prohlašovat, že by Itálii bylo lépe, kdyby neměla euro. Jinými slovy, Italové s Bruselem jednoduše vyběhli. Pohrozili mu, že po Brexitu by mohl Brusel přijít o další ovečku. A to by tak hrálo, aby bruselští úředníci pak neměli komu vládnout!

Netrvalo dlouho a evropský komisař pro hospodářské záležitosti Pierre Moskovici prohlásil, že je v zájmu členských zemí eurozóny, aby byla Itálie v eurozóně. Přeloženo: Brusel pochopil a má už v kalhotách.

Brusel Itálii vystoupit z eurozóny jednoduše nedovolí. Dopadlo by to jako BREXIT: Všichni schopní politici na obou stranách se vypařili jak pára nad hrncem a výsledkem je pouze nezvládaný chaos na obou stranách. Evropa nyní nemá prvoligové politiky. Kdyby dnešní politici řídili rozpad Československa, nejspíš by to taky skončilo chaosem a možná i krvavě. Naplňují se Platonova slova: „Nakonec vám budou vládnout ti nejneschopnější z vás. To je trestem za neochotu podílet se na politice.“

A na chaos je už zaděláno. Italové přešli na politiku líbivých žvástů pro hlupáky. Ministr Matteo Salvini v televizi prohlásil, že si myslí, že v Evropě existuje někdo, kdo by chtěl přivést Itálii na kolena, aby koupil italské firmy pod cenou. To je takový výkvět propagandy, že by se za ni Goebbels nemusel stydět. Svým způsobem má ale Salvini pravdu: Má pravdu v tom, že tak to může skončit. Rozhodně ale na takovém konci nepracuje nikdo víc než on sám. Finančníci v New Yorku, Londýně i Frankfurtu nemají z dění v Itálii žádnou radost. Naopak se tohoto dění bojí. Bojí se, že by mohli přijít o své peníze, které investovali do italských dluhopisů. Ceny těchto dluhopisů se už prudce propadají.

A propad italských dluhopisů s sebou stahuje i akcie italských bank.

A tím začíná celooevropský průšvih.

A evropský průšvih může pokračovat globálním.

Pokud by padly nemocné italské banky, hrozí, že padnou i zdravé italské banky. A pokud by padly zdravé italské banky, hrozí zase, že padnou i banky jinde v Evropě.

Právě proto se musí Evropa s Itálií domluvit. A Brusel to moc dobře ví. Na Itálii si proto Evropa nemůže dovolovat tolik, jako si dovoluje na víceméně bezzubé Maďarsko. Nebo obecně na celou střední Evropu.

Takže jak to skončí? Jednoduše. Evropská komise přemlouvat Itálii, aby se tolik nezadlužovala, ale nic nebude hrotit. Itálie bude dál žít z cizích peněz a nebude si z toho nic dělat. A jednoho dne to bouchne. Zvyšovat dluh donekonečna prostě nelze. A až to bouchne, zaplatí za to celá Evropa. Obvykle platí, že když zbankrotuje jedna země, brzo zbankrotuje druhá, případně třetí, a pak je zase na pár let klid. Itálie s sebou tedy nejspíš někoho strhne.

A ten, kdo platí stejnou měnou jako Itálie, na tom v tu chvíli bude hůř než ten, kdo má svou vlastní měnu. I proto jsem ráda, že máme českou korunu. Pouze placení lobbisté budou všude psát, že euro jsme měli přijmout už dávno.

Markéta Šichtařová