deviatní hovado

Prostě a jednoduše, demokracie je vždy nějakým kompromisem a většinou to není ten nejlepší kompromis. A mnozí z nás také občas myslí pravicově a jednají levicově. Krásným ilustračním příkladem toho jsou tzv. regulační poplatky ve zdravotnictví. Jako teoretiky pravicově myslící člověk, jsem je vehementně obhajoval. Když však došlo na lámání chleba, už jsem tak nejásal. Ono třicet korun není mnoho, ale dá se dobře zpeněžit. A co teprve nemocniční poplatky? Tam jdou už, jak se říká, „tlustý do tenkejch“. Maminku odvezli do špitálu zhruba před rokem v prosinci 2013. A jak se prosinec přelomil v leden, tak už jsem dostal výměr zaplatit nemocnici něco přes dva tisíce Korun českých.

To, úderem letošního Nového roku, přestalo. Ale je to dobře? Je správné, že jsme takto ošidili celek ve prospěch jednotlivců? Ano, mně se líbilo, že už nemusím platit, ale jen doby než jsme zjistil, kolik budeme měsíčně platit v domově seniorů. Přes 15.000,- čistá ruka. Člověk prostě nějak smýšlí a pak také jinak jedná a nemyslím si, že jsem v tom nějakou velkou výjimkou. Naopak, mnozí „strážce mravnosti“ hlídají druhé, ale své vlastní hříchy drží pod pokličkou.

To jsme ale až příliš zabrousil do obecných úvah. Takže, co s tou „občanskou společností“? Mnohokrát jsem slyšel Václava Havla na toto téma hovořit a mnohokrát jsem ho nepochopil, co vlastně tou „občanskou společností“ je? Byl bych to já, kdybych ku prospěchu všech občanů stále dával krev nebo dokonce krvinky či krevní destička na separátoru? Jsou to dobrovolní hasiči, zahrádkáři, filatelisté nebo jakákoli jiná skupina?

Nebo má pravdu Václav Klaus s tím, že „občanská společnost“ je elitářská skupinka nikým nevolených lidí, kteří si osobují hovořit za celou společnost, ačkoli k tomu nemají demokratický mandát? Jistě, v demokracii má každý právo vyjádřit své mínění a pokud třeba před necelým měsícem někteří vyjádřili své mínění o prezidentu Zemanovi, je to jejich právo. Pokud ovšem tato vyjádření nespokojenosti někdo za peníze cizí mocnosti koordinuje, pak je to s velkým otazníkem, zda ještě jde o občanskou společnost, občanský protest nebo jen o obyčejný mocenský boj poraženého proti vítězi a o snahu zvrátit výsledek svobodné volby.

Otázky jsou to tak složité, že je jeden člověk v jednom článku nemůže všechny obsáhnout. Ale jedna věc ke zcela jasná. V demokracii, až na některá zlomová období jako třeba 1989/1990, jde vždy o kompromis a nikoli o vítězství jednoho jediného názoru. A jakkoli se mi ten výsledek demokratické volby nelíbí, tak bych se sice měl snažit, abych příští volby vyhrál já, resp. můj favorit a nesnažit se za každou cenu a se všemi možnými argumenty očernit stávajícího prezidenta.

Já jsem si předevčírem udělal takovou malou legraci a tak trochu jsem nafoukl a zkarikoval různé výtky kladené prezidentu Zemanovi. A musím říci, že lidé, kteří vše to, co já jsem v nadsázce napsal, a oni předtím prezidentu vytýkali, byli z té nadsázky zcela „v prdeli“.