14. října 2018 - 06:20
Nové samostatné státy jako Československo či Polsko vznikly proto, že na ohromném prostoru východní, střední a jižní Evropy nebyly žádné politické a vojenské síly, které by jim v tom zabránily.
Slabost všech
Západní vítězné mocnosti byly tak slabé, že musely po vlnách nejistoty a řadě váhavých spekulací souhlasit s představami národních politiků a lidových mas ve střední a ve východní Evropě, zvláště když se svými představami uspěli u amerického prezidenta Wilsona.
Francouzi a Britové byli schopni souhlasit i nesouhlasit se vznikem Československa podle momentální situace. Když na frontě měli navrch Němci, velká ochota k tomu nebyla.
Největším mýtem novodobých česko – slovenských dějin je tvrzení, že vznik Československa je důsledkem rozpadu Rakousko – Uherska s pomocí dohodových mocností.
Ve skutečnosti Československo by nevzniklo, pokud by nedošlo ke zhroucení celé mocenské Evropy. V troskách skončily (kromě USA) obě strany konfliktu. Muselo se zhroutit nejen Rakousko – Uhersko a německé císařství. Válku prohrála také ruská carská říše, a tím zesílilo separatistické hnutí v Polsku a v Pobaltí. Ekonomicky na kolenou byly i vítězné mocnosti Francie a Velké Británie, natož Itálie, a začal jejich trvalý mocenský úpadek. Vůči USA se vítězné státy staly vyčerpanými dlužníky.
Čas čekání
V těchto dnech připravuji do tisku knihu „1918: Karneval války“. V knize uvádím, že evropským vítězným mocnostem bylo v podstatě jedno, zda vznikne Československo. Jejich jediný zájmem bylo, zda vznik nějakého nového státu prospěje jejich politice.
Např. ve zprávě z 8. února 1918 poslané do Prahy z Francie viděl Edvard Beneš tehdy hlavní problém v neutěšené politické situaci mezi spojenci: „(Beneš) musel reagovat na iniciativy Wilsonovu a Lloyda George, které s jasným záměrem oddělit v očekávaných kritických okamžicích habsburské mocnářství od Německa, garantovaly jeho existenci.“
Američané a Britové byli tehdy ochotni Rakousko-Uhersku garantovat celistvost říše. Ani později nebyli ochotnými zastánci samostatnosti Československa.
Až ve zprávě z 10. května 1918 si Beneš oddechl, že francouzští politici Clémenceau a Pichon slíbili, že „uznají nás za úplně samostatné.“ (Zdeněk Kárník, Historie a vojenství č.6/1995, Edvard Beneš a Maffie v nejtěžším období Velké války 1917 – říjen 1918, s.10-11) Tehdy již Francouzi cítili, že Němci přes své ofenzivní úsilí nejsou schopni ve válce zvítězit.
Ale ještě koncem května 1918 nebylo právo na naší samostatnost veřejně mocnostmi uznáváno.V memorandu Spojenců z 29. května 1918 „byla pouze zmínka o upřímných sympatiích s národními snahami Čechů, Slováků a Jihoslovanů na svobodu. Nestalo se tak proto, že Itálie stále ještě se nemohla odhodlati k definitivnímu rozhodnutí vzhledem k nevyjasněnému dosud názoru na příští jihoslovanský stát.“ (Čítanka dr. Edv. Beneše, z úvodu Karla Jar. Obrátila, s.13, Brno 1936)
(rp,fr,prvnizpravy.cz,foto:Archivu města Ústí nad Labem)