Předchozí část
Transporty tisíců „rusofilů“ do věznic v jiných zemích monarchie jsou co do krutosti a podmínek totožné s pochody smrti, nechvalně známé z další světové války. Již po cestě mnozí vězni nepřežili týrání, hlad a žízeň a na určené místo se ani nedostali. Mnozí byli ubiti, mnozí dorazili jako mrzáci – s polámanými končetinami, oslepení, hluší. Mrtví se nepočítali. Monarchie sčítala jen živé. Mrtví, zemřelí po cestě, byli buď ponecháni na místě, nebo na místě zahrabáni do mělkých „rychlých“ hrobů. Proto není dneska možné se skutečných čísel obětí dopočítat. Jsou jen odhady a ty jsou značně podhodnocené, protože „nebyl politický zájem“ tento teror nějak zdokumentovat, vyšetřit a uchovat v paměti dalších pokolení. Nezájem byl dokonce jak na (budoucí) Ukrajině, tak v SSSR. Důvod je celkem jasný. Etnocida Haliče byla minou pod projektem „Ukrajina“, schopnou roztrhat ho na kousky.