Poté, co skončil na dlouhou dobu poslední skutečný ministr zahraničí Jiří Hájek, se v Černínském paláci jak dřevomorka uchytila jakási normalizační duchamorka, a její spory jsou zřejmě velmi vytrvalé, neb se co chvíli oživují a zamořují vše, co by mělo jakýsi nadhled, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

A tak někteří zaťatí úředníci vítězně dobojovávají své bitvy se svou vlastní poťachtanou minulostí a vykazují se velkým protiruským nadšením. Pozdě, ale přece, říkají si asi, netušíce, že tím maří vlastní smysl diplomacie, která má snižovat napětí – přesně tak, jak je napsáno v prvním článku Washingtonské smlouvy, základním dokumentu NATO (který ale asi nikdy nečetli, a když, tak neporozuměli, a jestli ano, nechali si to pro sebe a papouškují stále cosi o závazku vyplývajícímu z článku pátého, přestože je to čirý nesmysl). Trochu zapřít intelekt a svědomí a morálku je zřejmě ale to, co v Černínském paláci zajišťuje lukrativní a další kariérní postup podporující postavení.

Pikantní svědectví o odporném donašečství některých zaměstnanců „zamini“ (MZV) dokazují dokonce sami američtí diplomati, respektive jejich (ve WikiLeaks zveřejněná) korespondence. Je z nich patrné až znechucení z osobnostních rysů některých úředníků, kteří chodili americkým diplomatům aktivisticky práskat dokonce nad míru toho, co bylo od nich požadováno. O nějaké loajalitě k zaměstnavateli, státu, národu, vlasti, zemi – ani potuchy. Mnozí to už měli asi zažrané přímo v genitáliích, dříve posluhovali Východu, nyní Západu.

Takže nyní se ty znormalizované spory zase nepohlavně rozmnožily a aktivizovaly některé bezpohlavní úředníčky. Ti se jali mařit úsilí ústavního činitele. Chystali se pokárat předsedu Sněmovny Radka Vondráčka za to, že se choval na rozdíl od nich jako diplomat, když navštívil Rusko, a mluvil s jeho představiteli. Taková okysličovací akce je totiž nebezpečná, protože desinfikuje prostředí od hoaxů a fejků a lží a podobných hybridů. Ty totiž nesnášejí denní světlo, konfrontaci, diskusi či srovnání. Snižování napětí je největší obavou válečných štváčů.

Radek Vondráček se prý neměl bavit s lidmi, kteří jsou na sankčních seznamech  EU a USA, protože jsou prý odpovědni za ruskou anexi Krymu a rozpoutání konfliktu na východě Ukrajiny, což prý jsou „nejvážnější porušení mezinárodního práva, míru a stability v Evropě od konce druhé světové války a osoby na sankčních seznamech umístěné za ně mají přímou a nezpochybnitelnou odpovědnost. Jednání s těmito osobami, stejně jako cesty některých poslanců na okupovaný Krym a části východní Ukrajiny, oslabují naši pozici v Evropské unii,“, soudí tito znormalizovaní úředníčci se selektivní pamětí, z níž vytěsnili Balkán a Kosovo.

Nedošlo jim, že jediná anexe Krymu se odehrála v roce 1954, kdy ho Chruščov přifařil k Ukrajinské SSR z důvodů, které dodnes vyvolávají zajímavé spekulace. Krymští se však chtěli od Ukrajiny odtrhnout už při rozpadu SSSR, což bylo vyjádřeno naprosto přesvědčivým výsledkem prvního platného a nezpochybněného referenda v roce 1992. Snahy o realizaci práva na sebeurčení pak vyvrcholily v roce 2014. Možná by tato historie byla dobrou rekvalifikační otázkou pro zaměstnance ministerstva zahraničí, protože zde nejde o názor, ale o fakta. Ti, kteří by chtěli dále držet tu hloupou story o ruské anexi Krymu, by pak mohli přejít do nějakého rádoby think-tanku. Ze státních peněz by se totiž bludy neměly financovat!

Pokud jde o odpovědnost za rozpoutání konfliktu na východě Ukrajiny, musela by být někomu dokázána, nikoliv pouze proklamována. V civilizovaných zemích platí pravidlo, že by se druhým nemělo dělat to, co by člověk sám nerad strpěl. Ani tito úředníčci by asi neradi byli samotni jakkoliv v životě postiženi jen na základě proklamace, bez možnosti se hájit před soudem. I v tomto bodě tedy tito nositelé normalizačních spor prokázali svoji neprofesionalitu.