zrůda

Prožil jsem celý den v Havlově blízkosti, když přiletěl do Ostravy počátkem roku 1990. Bylo 3. ledna 1990; ráno jsem čekal na zvědavci obsazeném letišti v Mošnově na speciál, v němž přiletěl do Ostravy Václav Havel s částí své vlády národního porozumění, asi tři dny po jeho jmenování prezidentem Československa. Byl to fascinující den; při setkání s havíři Dolu Staříč, během pokládání květin na hrob spisovatele Šavrdy v Hrabové, také při obědě v hotelu Atom, na VŠB-TU i na závěrečném mítinku v centru Ostravy. Celý den jsem od Havla nebyl dál než deset metrů. užasle jsem vnímal neuvěřitelnou atmosféru všech, kdy na nohou byla skoro celá tři sta tisícová Ostrava, ulice byly nacpané lidmi, na náměstí by nepropadl špendlík. Václav Havel byl modla, sám jsem v jeho tváři viděl rozpaky a permanentní překvapení; ještě nedávno byl přece nedaleko  v Heřmanicích jako vězeň svědomí, měl jsem možnost si prohlédnout i jeho celu…

Ostravané, udření havíři a slévači, byli dojati k slzám. Všeobecná euforie však brzy opadala, ve mně i v nadšení lidí. Proč? Pojďme si ukázat, kolik bylo pravdy v Havlových slovech o pravdě a lásce a kolik se v nich objevilo protimluvů při jeho proslovech a projevech. O vítězství pravdy snili lidé dávno pradávno. Napřed se o ni zmínil s nostalgií Mojžíš, když prchal s Židy z egyptského zajetí, od něho si tuto lákavou mystifikaci převzali naši slavní rodáci – Jan Hus, poté se zalíbila Masarykovi, Čapkovi a následně Havlovi. Každý si ji přetvořil k obrazu svému, aby si z ní vytvořil motto pro své zviditelnění. A za tisíc let, aniž by se sen o pravdě naplnil, přijde jiný vůdce a bude si pravdu dávat znovu do svého štítu, aniž by s ní lidstvo pohnulo k něčemu optimistickému. Jak to bylo, politická pohádko

Pár střípků z Havlova života nám snad trošku poodhalí pravdu o pravdě a lásce, lžích a nenávisti. Připomeňme si nyní výroky, slova i činy Václava Havla a jemu nejbližších lidí a posuďme, zda jednali v duchu pravdy a lásky, nebo ve jménu lží a nenávisti. Byly už mnohokrát zveřejněny, ale nikdy ne v tak přehledné návaznosti… Začněme v Kanadě pár let před ostravským prezidentským nadšením. Dne 25. července 1988 byl emigračním členům Nového divadla v Torontu napsán v Praze dopis Václavem Havlem, jehož hru “Pokoušení” torontští Čechoslováci právě studovali. “Zpráva, že chcete uvést mou hru, mne samozřejmě velice potěšila. Budu vám držet palce, aby to dopadlo přinejmenším tak dobře, jako v anglickém Royal Shakespeare Company (a nikoliv tak špatně jako ve Vídni). Vaše milé pozvání ovšem, bohužel, přijmout nemohu; tam by mne snad pustili, ale určitě by mne nevpustili zpátky. A to riskovat nechci…”

“Pokoušení” pak v Torontu uvedlo Nové divadlo ve světové premiéře v češtině. A co řekl na dramata Václava Havla režisér Pavel Král? “Je to můj názor, ale myslím si, že Havel není světový dramatik. Až jeho politicko-disidentská sláva pomine, jeho hry se už moc hrát nebudou. Možná, že se ale pletu. Snad až skončí svoji prezidentskou éru, že teprve napíše něco fantastického, protože má určitě spoustu zážitků…” A co na to samé Bohuš Máca…?

“Když jsem se učil jeho roli, musel jsem se to našprtat úplně nazpaměť. Když napíše něco Hubač, je to lidské a ty jeho věty vám doslova samy lezou z úst. U Havla ne. Někdy jsem u něho musel hledat ve slovníku, co které slovo znamená. Babičky, co k nám chodí do divadla, nám říkaly: Co to má znamenat? Tomu nerozumíme. Nevíme, o co šlo…” pokrčil rameny. “Spousta disidentů psala knihy a také ne každá byla dobrá,” souhlasí Pavel Král. “Havel mohl trpět, jako zvíře, to všechno uznávám a klaním se před ním hluboce, ale to ještě neznamená, že je to literát, dramatik, nebo muzikant. Havel nikdy klasikem nebude také proto, že nemluví normální češtinou. To jeho “Pokoušení” byla fakt moc těžká hra, stavba jeho vět je strašně komplikovaná.”

Pravda a lež se v Havlově životě střídaly jako den a noc. „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži…” řekl srdceryvně v jednom ze svých prvních státnických projevů. Ano. další nepravdy, možná ne úmyslné, ale hlava státu by měla být nad věcí a řečeno Havlem „objeveným“ slovem smysluplná. Za post prezidenta vděčil komunistickému parlamentu a Mariánu Čalfovi. Z disidenta a komunistického pragmatika se stali spojenci. Aby byl soudruh Čalfa “in”, začal si dokonce oblékat po havlovsku svetr, zatímco Havel se učil nosit nóbl oblek s krátkými nohavicemi.

Dne 13. prosince 1989 došlo ve Valdštejnském paláci k jednání Havlových emisarů se zástupci KSČ, které vedl Vasil Mohorita. Kromě jiného byly projednány tři základní a nejdůležitější cíle; zvolení Václava Havla prezidentem se odehraje za předpokladu, že bude-li zachován status quo na ministerstvu vnitra, ministerstvu obrany a nebudou-li zahájeny žádné politické procesy, nebude též podán žádný návrh na zrušení KSČ… O jednání existuje magnetofonový záznam, který je dobře ukryt, má ho k dispozici i skupina StB kolem Havlova oblíbeného ministerského předsedy Mariána Čalfy.

Havel byl disidentem se slušným kapesným ze Západu, ale skutečným disidentem však byl Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací “Analýza událostí 17. listopadu 1989”. Byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. Podruhé dostal za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let…

Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových –   Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových… atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu…“

Když se ministr vnitra Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkajícími se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tj. osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mj. V. Havla, P. Uhla, V. Bendy, Vl. Chramostové, M. Kubišové, P. Pitharta, P. Šustrové, J. Rumla a dalších. Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy “Listy”, Tigridovo nakladatelství “Svědectví”, objektové svazky “Rada svobodného Československa”, nakladatelství A. J. Leihma, atd. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni.

Pak byla vytvořena vláda národního porozumění… Jmenování Martina Ulčáka do čela ÚV SSM i jeho albertovské angažmá při konfliktu s policií na Národní třídě v listopadu 1989 bylo součástí propracovaného scénáře. Do čela komunistické strany měl vynést Miroslava Štěpána a do vlády Vasila Mohoritu. Václav Havel však měl též svůj scénář a místo toho, aby nechal zrušit KSČ, zvolil si za svého přítele z nejvěrnějších – komunistu Mariána Čalfu. Kde je ona pravda a láska, když sledujeme jen lži, účelové polopravdy a podvody…?

Byl to komunista Marián Čalfa, který jednal zcela účelově; věděl, že když nebude Havel prezidentem, nebude ani on předsedou jeho vlády… On dopomohl Havlovi k prezidentskému křeslu, když komunistům ve Sněmovně vyhrožoval prozrazením jejich spolupráce s StB, pokud nezvednou pro Havla ruku, a na oplátku za to dostal křeslo premiéra Československa. Havel navíc udělal svého kancléře z Karla Schwarzenberga, aby si tento vystudovaný aristokratický etiket mohl “vyřídit” pomocí korupce restituování komunisty zabaveného aristokratického majetku. Kdo spí, ani chleba neptá. Prý jen prosil o restituování hloubky a pravdivosti své víry v peníze. Sametová konspirace zkrátka plná nečekaných zvratů a zvratků. Ty aristokrat, já aristokrat z Hrádečku… Musíme si přece pomáhat…

Lhal snad Václav Havel? Napřed byl jako “profesionální humanista” pro zrušení Varšavské smlouvy a zároveň i NATO, aby vzápětí změnil dramatickou pózu a stal se z něho schizofrenik. Jeho projev jako prezidenta ČSFR o NATO v Parlamentním shromáždění Rady Evropy, Štrasburk, 10. května 1990, to dokazuje: …“Současný název je do té míry spjat s érou studené války, že by bylo výrazem nepochopení současného vývoje, kdyby se měla Evropa spojovat pod praporem NATO. Mohou-li být dnešní struktury západoevropské bezpečnostní aliance předobrazem či zárodkem budoucí aliance celoevropské, pak tomu tak rozhodně není proto, že Západ vyhrál třetí světovou válku, ale proto, že zvítězila dějinná spravedlnost. Druhým důvodem nevyhnutelné změny názvu je jeho zjevná geografická nevýstižnost: s Atlantickým oceánem by totiž v budoucím bezpečnostním systému sousedila jen menšina jeho účastníků….“

Že bombardování Bělehradu Václav Havel nikdy nenazval humanitárním? Omyl; důkazem je část originálu jeho rozhovoru pro deník Le Monde: “Domnívám se, že během zásahu NATO v Kosovu existuje jeden činitel, o kterém nikdo nemůže pochybovat: nálety, bomby, nejsou vyvolány hmotným zájmem. Jejich povaha je výlučně humanitární: to, co je zde ve hře, jsou principy, lidská práva, jimž je dána taková priorita, která překračuje i státní suverenitu. A to poskytuje útoku na Jugoslávskou federaci legitimitu i bez mandátu Spojených národů…”

A přišel 17. listopadu 1989, kdy byl na Národní třídě uskutečněn policií “masakr”, jenž je však ve srovnání s událostmi na Majdanu v Kyjevě, v americkém Fergusonu, při protestech zemědělců ve Francii či demonstrací v Bruselu a na jiných místech světa jen procházkou růžovým sadem a politickým úsilím o změnu režimu, s jediným mrtvým studentem Šmídem, který se nakonec ukázal živý a estébák Zifčák alias student Růžička… Ať žije pravda a láska; se Spojenými státy na věčné časy a nikdy jinak…

Ta vysmívaná Havlova pravda a láska, co zvítězila nad lží a nenávistí, je pouze v nekonečnu, kde se naplňující teorie, jako dvě rovnoběžky, co se nám na dalekém obzoru jeví, že se konečně spojily. Iluze a omyl, stejně jako Havlova pravda se nikdy ve skutečnosti nenaplní. Jen chiméra a dopředu nesplněný sen o kultu osobnosti a mýtu…

Inu, byl to smutný příběh; Václav Havel tvrdil, že když ho občané tolik chtějí za prezidenta, tak to tedy vezme, ale jen na jedno volební období; pak že se stane dramatikem. Nestal. Na Pražském hradu se mu tak zalíbilo, že tam vydržel dvanáct let. Škoda jen, že ho za těch dvanáct let nenapadlo, aby se svým vlivem prosadil pro pražské letiště jméno T. G. Masaryka, s jehož názory a činy se Václav Havel tak rád chlubil a ztotožňoval… Pravda a láska dostaly i v tom případě řádně na frak, jinak by Ruzyně nebyla dnes Havlova…

Zdroj: Blog autora