Když sleduji historii světa za posledních sto let, obávám se, že jeho postřeh dostává podobu proroctví, které se pomalu naplňuje, napsal v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jaroslav Bašta.

Brzy si budeme připomínat jedno století, které uplyne od konce Velké války, jež ukončila dominanci Evropy v dějinách světa. Zmizely tři monarchie – německá, rakouská a ruská, začal soumrak kolonialismu, protože zvítězila idea práva národů na sebeurčení, která se v celoplanetárním měřítku prosadila v průběhu dalších padesáti let.

Na mapě Evropy se tehdy objevily nezávislé státy, mezi nimi i Československo. Po strašlivé válečné zkušenosti tehdy všichni viděli jako ideální uspořádání demokratické zřízení. Tato iluze Evropanům dlouho nevydržela. Možná proto, že vítězové si před těmi sto lety neopakovali slova Svatého Augustina a Gustava von Moltkeho, kteří shodně tvrdili, že cílem války není vítězství, ale mír. Spravedlivý mír. Nejprve se objevily tři diktatury – první v Rusku, druhá v Itálii a ta poslední v Německu. Mír domluvený před sto lety se ukázal jen jako křehké příměří, přišla nová, delší a zhoubnější válka. Konečná bilance byla pro Evropu strašná, protože za pouhých 31 let (mezi roky 1914 – 1945) zahynulo sto milionů jejích obyvatel.

Po válce se svět rozdělil na Západ a Východ a začala Studená válka, která skončila rozpadem Sovětského svazu před bezmála třiceti lety. Začátek devadesátých let trochu připomínal rok 1918, mimo jiné i počtem nově vzniklých nezávislých států a upřímnou snahou o jejich demokratické uspořádání. Jenže nenastal konec dějin, jak se někteří optimisticky domnívali. Naopak, nejistota, chaos a války o sobě dávají stále více vědět. Základní iluze se vyčerpaly.

Základy poválečného uspořádání a demokracie jako systému se otřásají pod tvrdými údery. Tentokrát vedenými zevnitř, nikoliv zvenčí. Začalo to tím, že poražení odmítají respektovat výsledky voleb, zejména jde-li o hlavy států. Předvolební kampaň tak pokračuje i po volbách a leckde nabývá podoby studené občanské války. Národní státy v rámci Evropské unie jsou považovány za něco zastaralého a překonaného, proto přicházejí o nejdůležitější pravomoce v otázkách státní suverenity, obrany a bezpečnosti. Tyto jejich funkce však EU nedokáže nahradit, jak názorně ukázala migrační krize.

Dalším nebezpečným jevem je vnitřní rozpad společnosti podle mnoha linií. Obyvatelé velkoměst se neshodnou se zbytkem populace v žádných volbách, generační propast narůstá, stejně jako sociální rozdíly, které jsou momentálně tlumené nebývalou konjunkturou. Rozpadá se i politický systém, přestalo fungovat dělení na pravici a levici, politické strany ztrácejí svůj smysl a význam. Nahrazují je politicky těžko definovatelná hnutí. Myšlenky a ideály nahradila vzájemně zaměnitelná několikaslovná hesla a obličeje na bilbordech. Je tedy hodně toho, co občany rozděluje a málo toho, co by je spojovalo. Tak nějak to vypadalo vždy, když jedna epocha končila.

Zakladatelé našeho samostatného státu si tím prošli také. Tenkrát se tomu říkalo Konec století (myšleno devatenácté), který se protáhl až do roku 1914. Pak našli svůj cíl a léta bojovali, krváceli a umírali za stát, který existoval jen v jejich hlavách a srdcích. Tento jejich příklad představuje přijatelnou možnost, jak se důstojně vypořádat s beznadějí konce jedné epochy. Tyto schopnosti máme ve svých genech, uzavřel Jaroslav Bašta.

(jb, jk, prvnizpravy.cz, foto: arch.)