Vojtěch Filip se podle svých odpůrců zachoval jako prasátko Napoleon z orwellovské Farmy zvířat, které za pomoci psů vyděsilo ostatní zvířátka natolik, že se neodvážila jej sesadit. Na prasečím Napoleonovi spisovatel George Orwell demonstroval, jak dopadne komunistické hnutí, když se najde prospěchář, který uchopí moc a prohlásí revoluci za ukončenou, aby restauroval monarchii pod vlastním vedením.

Dokonalý slovní ejakulát, ale i velké mistrovství v zastrašování předvedli uplynulou sobotu členové post-totalitní oportunistické frakce KSČM, v jejímž čele stojí Vojtěch Filip. Partička svým alibismem hodně naštvala levicové voliče, urazila část svých spolustraníků – a může tak oprávněně očekávat, že už volby do Evropského parlamentu příští rok projede na celé čáře!

Jak vlastně fungovala v klíčové dny, kdy se mělo rozhodnout o dalším směřování umírající partaje, tato klika, jejíž jednání lze přirovnat ke konání šéfíků sibiřských pracovních lágrů? V první řadě nutno říct, že měli strach. Z vlastních okresů a krajů, z komunistů „tam dole“, kteří už mají plné zuby toho, jak partaj prohrává jedny volby za druhými, aniž by se cokoli dělo. A tak zatímco zastánce reformních snah uvnitř KSČM Josef Skála vyslal jednoznačný signál, že pokud Filip umožní změnu, jejich spor ihned skončí, vydal se Vojtěch naopak cestou hodnou estébáků a předlistopadových papalášů – tedy cestou zastrašování, vytváření nejistoty. Mírumilovné výzvy k návratu k tradičním hodnotám, které připravili signatáři levicové diskusní platformy Restart (z nichž ty vytvořené v mé dílně zcela dole přiložím), nemohly obstát vedle pomyslných obušků, hrozeb honem na čarodějnice a drsných čistek.

Rozhodujícím dnem měla být sobota, tedy se Vojtěch ještě v pátek nechal do funkce potvrdit výkonným výborem, aby ti ustrašenější sobotní delegáti vzali zpátečku. Dokonce naznačil, že nechává na okresních a krajských výborech, jak naloží s kritiky svého kurzu. Jinými slovy tak vyslal jasný signál: „Každý kritik může být řešen, ale já si myju ruce, špinavou práci udělají jiní.“ Poté narozdíl od ČSSD, kde měl předseda Hamáček dost kuráže, aby si nechal vyjádřit důvěru, podobné hlasování za přispění svých přisluhovačů zarazil, dokonce se nechal slyšet, že nebude ani mimořádný sjezd. Tomu se říká strach, přímo děs z toho, co by se mohlo stát!

Došlo i na lži a pomluvy, které měly zviklat klíčové hráče na jednání ústředního výboru. Hned v sobotu ráno zveřejnily Haló noviny na svém webu snůšku pitomostí, pod kterou je podepsán Zdeněk Zbytek. Co naplat, že Josef Skála již den předtím vyvrátil všechno to, z čeho jej text článku, vypracovaného zřejmě na objednávku, nařkl. Nejrůznějších zhovadilostí udělala klika Vojtěcha Filipa víc, například tu, kdy Jiří Dolejš uvedl, že „není rozumné nahrazovat starého předsedu ještě starším, unaveného koně starou herkou“. Pěkný plivanec do tváře straníkům a voličům KSČM, z nichž většina je důchodového věku, když si ten úchylkář otře ústa o šediny.

Článků vydaných kolem klíčového rozhodování, zda Vojtěch Filip setrvá ve vedení strany, je na internetu dostatek. Každý si je může vygooglit, když zadá „Vojtěch Filip KSČM Josef Skála“ a přepne na záložku zprávy. Jedno ale mají všechny ty texty společné: Vedení KSČM se odmítlo zabývat voláním třetiny členů ÚV, v rétorice jakoby byly slyšet dopady obušků na hlavy demonstrantů, svištění vodních děl – a kdyby k tomu byla příležitost, určitě bychom se brzy nadáli cvakání zámků u dveří kriminálů a rozjely by se gilotiny. Kdo si přečte tyto texty, nemůže již nikdy hodit svůj hlas do urny ve prospěch KSČM, leda by prahl po bývalé totalitě. Jinak snad ani nelze nahlížet na situaci, kdy KSČM vede předseda bez důvěry jiné, než jakou mu vyjádřili členové výkonného výboru, které většinou tento jihočeský strýcu živí a šatí, nebo poté i dvě třetiny ÚV, z nichž mnoho mohlo být zastrašeno nastíněním „honu na čarodějnice“.

V každém případě se ukázalo, že pokrokového komunistu Josefa Skálu, který je označován za „post-totalitní individuum“ jen kvůli svému působení v KSM, v totalitárních praktikách Vojta Filip dokonale překonává. Bohužel proti Josefovi, který působil na půdě OSN a byl důležitým hráčem na poli mezinárodního studentstva, mohou přijít nanejvýš s pomyslným obuškem, tím, že jej označí za Lucifera, že dokonce citují z bible a povolávají do zbraně i nejnižší sebranku.

Od prvních prohraných voleb v říjnu 2017 uběhl více než rok, ale u KSČM neproběhla žádná analýza, nebyly přijaty žádné záchranné kroky. Dokonce diskusní levicová platforma Restart měla šestistránkový plán, rozpracovaný do tří fází, který by prakticky s nulovými náklady již na jaře 2019 přinesl zvrat vývoje a dostatek hlasů při volbách do europarlamentu. Když však Petr Šimůnek na jednání užšího vedení partaje řekl, ať si s představiteli Restartu pouze sednou ke stolu, málem jej vypískali se slovy: „To nemyslíš vážně!“ Příští rok sklidí, co zaseli, neboť plán sestavený schopnými manažery počítal s naroubováním na struktury KSČM. Nyní tento dokument putuje do šuplíku, nezávislý Restart jej neposkytne a nechá partaj, ať si vyráchá na volbách příští rok pořádně tlamu, jak se říká. Ať přijde s čímkoli, ať se pokusí od reformního křídla opisovat jakkoli, bude to jen bublina, která splaskne na neschopnosti a amatérismu těch lidí, co odmítli možnost reformovat práci strany odborně, efektivně a s minimálním nákladem.

V závěru se pokusím již pouze vyvést soudruha Filipa z omylu, jaký je předkládán médiím. Platformu Restart nezaložil Josef Skála, není to stranická organizace, nepodléhá nijak KSČM. Je naprosto zcestné prohlášení, že platforma postupuje v rozporu se stanovami KSČM, nikdo z papalášů nemá právo vyslovovat zásadní nesouhlas s naší činností. Jsme samostatná skupina a nežijeme v době, kdy někdo mohl přikazovat, co se může zpívat, nebo říkat. Doporučil bych tady spíše soudruhu Filipovi, aby už teď vysvětlil, jak bude KSČM v případě dalších totálních porážek, z nichž první bezpochyby přijde už ve volbách do EP na přelomu jara a léta příštího roku, nakládat s nemovitostmi v tržní hodnotě řádu miliard. Tento majetek patří všem členům strany, jde z valné části o dědictví po KSČ, tedy by jistě nespokojené straníky zajímalo, zda se tento majetek rozprodá, aby měly stranické špičky na platy, tj. se majetek „vybydlí“, jak to již známe ze sídlišť, kde žijí sociálně nepřizpůsobiví spoluobčané. Nejdřív se spálí nábytek, poté podlahy? Ona totiž ta situace, kdy se soudruzi takto rvou o místa ve vedení umírající partaje, může budit dojem, že se chystá „miliardové porcování mršiny KSČM“ – a to ideálně podle té povídky o pirátech, jenž zakopali uloupený poklad a slíbili si, že se tam sejdou za třicet let, až přeživší budou mít nárok na důchodový blahobyt. Každý se tenkrát modlil, aby přišel jen on!

Pravdou zůstává jen to, že jako Vojtěch Filip odmítá platformu Restart, odmítá většina jejích členů jeho osobu. Uvidíme, kdo bude do příštího jara pevnější v kramflecích. Výhodou nás, co jsme signovali platformu Restart, však je, že nejsme na KSČM existenčně závislí a když nám přijde soudruh Filip říkat, že nesouhlasí s naší činností, tak mu ukážeme dveře se slovy: „Běž se paktovat s oligarchy a dělat si své kšeftíky, tam jsou dveře. Tvůj názor nás nezajímá.“

Vratislav Vyhlídka,

signatář platformy Restart

K ČEMU KROMĚ JINÉHO VYZÝVALI SIGNATÁŘI RESTARTU DELEGÁTY ÚV:

Spisovatel Vyhlídka k rozhodné sobotě: Dejte dnes šanci lidem, aby poznali sami sebe

Mám sen. Jsem typický představitel bezpartijní levicové inteligence a sním o silné KSČM, která nebude v očích informované veřejnosti stranou komunistickou jen podle jména. Rád bych se dožil toho, že volič z pracující třídy s dostatečným přehledem, získaným díky pilné politické práci našich lidí, půjde hodit svůj hlas do urny s přesvědčením, že udělal správnou věc. Že jiná alternativa pro něj neexistuje. Že k tomuto rozhodnutí nebyl dohnán existenční nouzí, krizí, nebo prostě zklamáním ze středo-pravých stran. Mám sen o tom, že pro běžné lidi bude KSČM důvěryhodným partnerem, jemuž budou rozumět. Dnes se to může splnit. Dnešek je dnem, kdy si někteří možná vzpomenou na to, co je důležité. Na čest. Na ideály. Na to, co to znamená být komunistou. Komunistou se člověk nestává vstupem do komunistické strany a ne každý člen komunistické strany je komunista. Komunistů jsou mraky, jen o tom neví. Dnes možná dojde ke změně, která mnohým tam venku pomůže pochopit, kým vlastně jsou. Záleží to na každém jednom z delegátů, zda naplnění této slastné vize, toho snu umožní.

Člověk musí poznat sama sebe, vědět, co je zač. Já to vím. Po matce jsem potomek husitského hejtmana, prvním komunistou v naší rodině byl můj praděda. Před esesáckými kulomety, co na něj mířily z oken místního vojenského lazaretu, v nějž se proměnila škola, nesl těsně před osvobozením mého rodného města vlajku. Zbytečný hazard? Snad z dnešního pohledu, on si ale myslel, že to je velmi správná věc. Krev netekla, krátce poté hitlerovci odešli – ještě před příchodem Rudé armády. Ne kvůli mému pradědovi, ale protože jim mnohé došlo. Můj děda byl už jiné kvítko. Za protektorátu jako kluk připevnil na dveře třídy mapu Velkoněmecké říše a když do třídy vpadnul dějepisář a otevřením dveří mapu roztrhnul, děda vykřikl: „To nikdo nedokáže tak rychle rozcupovat Říši jako náš učitel!“ Psal se jednačtyřicátý rok, ulice byly plné udavačů, prababička šla prosit ředitele školy a děda vyvázl s trojkou z chování. Gestapo, ani koncentrák se nekonaly. V dospělosti byl děda tajemníkem OV KSČ. Protože sám vzešel z dělnické rodiny a byl dělníkem, nebral úplatky. Nemanipuloval plány. Do práce jezdil na skútru. Nehodil se, měl být „povýšen“ do Prahy. Zemřel na infarkt, stěhování se nekonalo a za pár let jeho dcera poznala mého otce. Můj otec byl komunista a idealista, což mám po něm. Nevystoupil ani tehdy, když se po něm vozili, protože odmítl předsednickou funkci v KSM a řekl důrazně proč. Nesouhlasil s osmašedesátým a měl problémy, ale nevystoupil. Dotáhl to i přes své „rebelantství“ poměrně daleko, byl ředitelem okresního podniku služeb. Dodnes na něj mnozí vzpomínají jako na čestného člověka, který mnohým pomohl. Převrat nepřežil, byť demonstroval. Věřil, že dělá správnou věc, ale brzy prokoukl. Ano, vím, kdo jsem, ale nejsem členem KSČM. Levicový autor osmi románů, z nichž sedm je politických. Něco bude špatně.

Můj bratr, státní zaměstnanec, říká: „Měl bys svůj plat a pořádnou motorku, být socialismus?“ Neměl. Živím se jako manažer. Téměř poslanecký plat. Snad víc? Mám diplomy za vynikající manažerské výsledky, podepsané generálními řediteli korporací. Jsem dobrej. Ale ne hloupej, politicky hledím dopředu. Neprodám se. Nemusím. Moji nadřízení mne žertem zdraví: „Čest práci, soudruhu Vyhlídko.“ Když tak osloví ředitele hypermarketu, nebo oblastního manažera prevence ztrát, zodpovědného za miliardové hodnoty, vím, že jsem pro ně exotickým tvorem. Neznají jiného schopného komunistu, určitě ne z televize. Něco je špatně. TOP management si mne cení, byť jsem „rudý“. Dělám byznys, ať si věřím, čemu chci. Mám ale koníčka, píšu knížky. Jak mi to jde? Jako v kapitalismu, když píšete romány o „rudých interbrigádách“. Že se na to nevykašlu, vždyť si mne zvou na besedy jen knihovny, lidé i přijdou. Komunisté mne nikdy nepozvali, přestože by se jim hodně hodilo, kdyby na besedu přišli mladí čtenáři. Něco by se mohlo nastartovat. Ale každému z vedení KSČM jsem u zadku, přitom nejsem jediný svého druhu, co by mohl pomoci. Vlastně ne všem, je tu Josef Skála, chlap, který, když jsem měl čerstvě po škole a byl jsem nikdo, se mi představil: „Nazdar Vráťo, já jsem Pepa.“ Bylo to, jako bych znovu slyšel ty všechny své předky, kteří si nenechali říkat „velkomožný pane“.

S Pepou jsem kamarád, byť jsme spolu husy nepásli. Vím, jaký je člověk, a vím, kdo jsem já. Znám dobře své limity. Nechci sedět v zastupitelstvu, nechci sedět v parlamentu. Jsem možná příliš vznětlivý, snad by mne to nudilo. Jsem propagandista, chci psát knížky. O komunistech, o hrdinství, pro běžné pracující lidi. Chci podpořit kluky a holky, kteří mají politické ambice, ale odmítám stát se „užitečným idiotem“ těm, kteří vyhazují miliony na pochybné lobbisty. Já umím poradit i zadarmo, ale ne „hezkým tvářičkám“ a „papalášům z řad bolševické šlechty“. Určitě nikdy nepodám ruku těm, co nazývají snahy o reformu partaje a restart řádné levicové politiky „rozvracečstvím“. Dokonce o tom mluví jako o „snaze o uchvácení moci zvenku“. Jak zvenku? To je KSČM pouze ta úzká skupina oportunistů nahoře, kteří neví o ideologické práci snad vůbec nic? „Všem nepřátelům vládnoucí třídy hlavy dolů!“ křičeli by nejspíš opět, kdyby dostali příležitost, a posílali za katr jiné komunisty, jak se to bohužel někdy dříve dělo. Demokracie přežije všechno, jen ne zákon na ochranu demokracie – protože potom už to je diktatura. Komunistická strana přežije vše, pokud se nestane komunistickou jen podle jména.

Vím, někdy umím být hodně tvrdý. Nazývám věci pravými jmény. Naučily mne řídící funkce. My, lídři dosahující cílů a plnící nadsazené plány, neznáme plané řeči, kličky a vytáčky. Jenže já vím, kdo jsem. Syn svého otce, vnuk svého děda, pravnuk svého praděda. Zklamaný tím, co bylo. Tím, co je. A snad budu zklamaný i tím, co bude, ač mne se to nedotkne. Ale mám sen, o který jsem se s vámi podělil. Dnes se to možná všechno zvrátí, když si více klíčových hráčů uvědomí, kým ve skutečnosti jsou. A stane-li se tak, věřím, že každý si přizná osobní limity, stejně jako si uvědomí své přednosti. Dnešek může být vlastně vítězstvím pro všechny, neboť jsou mezi námi lidé dobří na politiku, lidé dobří na propagandu, na marketing, na analytickou činnost, řízení, na ideologickou práci. Ten dělá to a ten zas tohle, vzpomínáte? Víte, kým jste? Víte, jak nastavit cestu k lepšímu zítřku? Aby to vše klaplo? Potom jsem vám předal svůj sen.

Vratislav VYHLÍDKA,

38 let, bezpartijní komunista,

levicový romanopisec a manažer

- – -

Spisovatel Vyhlídka: O promarněných šancích

V životě každého člověka se naskýtají šance, které se neopakují. Buď je člověk chytí za pačesy – hned jak přijdou, nebo do konce svých dnů přemýšlí, jaké by to bylo, kdyby se tenkrát zachoval jinak. Lituje toho, že neměl dost odvahy, že mu třeba právě chyběla slova, že neměl dost informací. Týká se to příslušníků opačného pohlaví, kariérních záležitostí atd.

Sám bych mohl vyprávět. Obětoval jsem mnoho let „levicovému tisku“, než jsem přišel na to, že partajní plátek je jen nástěnkou „Gagarinova bratra“, který je dobrý nejspíš jen proto, aby si v něm pár alibistů klepalo po rameni. Odešel jsem ke korporacím a zažil svůj „zlatý věk“. Kým bych byl, kdybych odešel dříve? Napsal jsem osm románů, z toho sedm „politických“. Zvolil jsem levicového hrdinu, ovšem můj jediný přirozený spojenec, KSČM, ignoroval moje úspěchy. Ví o mně vůbec členové? Začal jsem psát historický román bez politického náboje, protože jej snáz udám. Neměl jsem s tím začít už před léty? Kde bych dnes možná mohl být?

Rozhodl jsem se podpořit Josefa Skálu a reformní frakci v KSČM, přestože vím, jakým způsobem podobné snahy v minulosti dopadly. Co všechno ovlivnilo hlasování! Neměl bych prostě nechat věcem volný průběh, ať ti, kteří dnes promarní svou šanci, za pár let zapláčou? Vím, co je to promarněná šance. Čas teče jedním směrem, ty klíčové chvíle jsou nevratné. Je věcí mé osobní cti, abych jako úspěšný manažer nadnárodních společností uvedl jediné: Kdo tvrdí, že chce zdlouhavě analyzovat věc, která je „jasná jako facka“ na první pohled, hraje dle mého jen o čas. Ten ubíhá jedním směrem. Šance je nevratná, život člověka je konečný. Víc nemám svým přátelům z KSČM co říct, každý svého štěstí strůjcem, já už napsal hodně slov.

Přesto v tuto rozhodující chvíli žádám, aby se každý řídil selským rozumem. Věc nezachrání „nové tváře“, o kterých mluví soudruh Dolejš. Ani „skleníkové květinky“, na které se rovněž nedávno vsadilo. I ty nejsložitější věci jsou většinou naprosto jednoduché. Mohou vám říkat cokoli, ale vy sami přec máte zrak, sluch a mozek. Uvažujte. O nic víc nežádám, víc neradím.

Vratislav Vyhlídka,

letošní a loňský účastník klání o prestižní Státní cenu za literaturu,

držitel ocenění TOP10 válečných románů na českém knižním trhu všech dob (2016)