V pondělí 8. prosince 2014 se v dominikánském klášteře u sv. Jiljí na Starém městě pražském konala debata o situaci křesťanů na Blízkém východě. Účastnili se jí Luboš Kropáček, arabista a islamolog, Pavel Hošek, teolog a religionista, Pavel Svoboda, poslanec a předseda právního výboru Evropského parlamentu, dlouhodobý člen KDU-ČSL, Hassan Ezzedin, libanonský novinář a překladatel. Debata byla zorganizována za podpory Evropské lidové strany. Moderovala jí paní Magdaléna Trusínová, redaktorka Českého rozhlasu. Vedle ohlášených účastníků se debaty účastnil ještě i současný velvyslanec České republiky v Iráku.

Ve svých předchozích článcích jsem často vyjadřoval naději, že s radikalizací islámu se představitelé křesťanského světa probudí a zaujmou vůči svým odpůrcům konečně trochu mužnější postoj. Bohužel, debata v dominikánském klášteře nic takového neukazovala.

Teolog a religionista Pavel Hošek říkal, že našimi nejlepšími spojenci proti fanatickým islamistům musí být „umírnění“ muslimové. Když jsem poznamenal, že to jsou-z hlediska islámu-špatní muslimové, tak jsem vzbudil všeobecnou nelibost. Když jsem upřesňoval, že přece Korán a jeho komentáře jednoznačně ukládají muslimům jako povinnost vést džihád, svatou válku, až všichni obyvatelé světa buď přijmou islám, nebo se alespoň podřídí nadvládě muslimů, tak arabista a islamolog Luboš Kropáček vrtěl hlavou. On to neví, nebo to nechce vědět? Pavel Hošek upřesňoval, že má čtyři děti, jejichž bezpečnost by chtěl mít jistou. Myslí si skutečně, že ústupky a podřizováním se muslimským dobyvatelům svým dětem bezpečnost zajistí?

Poslanec Evropského parlamentu Pavel Svoboda řekl, že Česká republika by měla přijmout určitý počet uprchlíků ze Sýrie. Shodou okolností, Lidové noviny uveřejnily též 8. prosince 2014 dlouhý rozhovor, který s ním měl Kristián Léko. Pavel Svoboda v něm říká: „Jako obvykle ukazujeme, že máme srdce z kamene. (….) Jen na příklad v Jordánsku žijí pod plachtami tři miliony válečných uprchlíků s dětmi, kterým hrozí zima a hlad. Ano, je to mimořádně velké bezpečnostní riziko, to je bez debat. Němci si s ním ovšem dokážou poradit, dokážou uprchlíky prověřovat, my jsme pozadu.“

K tomu je snad možné říci, že my Češi nejsme pozadu, jenom netrpíme stejnými komplexy viny jako Němci. Ti měli do první světové války rozsáhlé kolonie v Africe, v Asii a v Oceánii. Nacisté samozřejmě vyžadovali jejich navrácení, ale nadarmo. Hitler se pak rozhodl, že Němci si vytvoří svou koloniální říši ve východní Evropě. Jejich negry budou Slované.

Připomeňme též, že předkové dnešních syrských uprchlíků bojovali v letech 1914-1918 jako občané Osmanské říše na straně Německa. Českoslovenští legionáři bojovali tenkrát na té opačné straně. Ve svém článku Ta nová, turecko-germánská rasa uspěje tam, kde ta čistě germánská neuspěla: ovládne Evropu, uveřejněném na našem serveru 20. listopadu 2014, jsem mluvil o německo-muslimských vztazích dost dlouho. Nyní snad mohu jenom dodat, že pokud současné Německo chce přijímat syrské uprchlíky, tak to možné není ani tak dalece z lásky k trpícím, nýbrž je to součást celkové jeho politiky spolupráce s muslimským světem. Česká republika nemá žádný důvod se na této politice podílet a už určitě ne tím, že by přijímala syrské emigranty. Ti představují, jak pan Svoboda sám říká „mimořádně velké bezpečnostní riziko.“

A prověřovat kandidáty na imigraci přece není možné! Víme, že mezi pachateli islamistických teroristických akcí byla řada muslimů, jejichž dosavadní chování bylo bezúhonné a jejichž integrace v západní společnosti se zdála být úplná.

Zcela paradoxně, v rozhovoru s Kristiánem Lékem pan poslanec Svoboda říká: „Možná jednou zahyneme na politickou korektnost.“ Řekl bych, že on ten první – ale on k tomu táhne i další!

Říká správně: „Demokracie totiž potřebuje, aby problémy byly pojmenovány jasně.“ Ale dodává: „Když otázky imigrace začneme filtrovat politickou korektností, vytvoříme tím mezi lidmi nástupní prostor pro extrémní strany. Ty se těchto témat rády ujmou, pervertují je a pošlou demokracii k čertu.“ Pan poslanec ovšem neříká v čem lidé jako Geert Wilders nebo Marine Le Penová „pervertují“ problém záplavy Evropy muslimskými přistěhovalci, ani v čem jsou méně demokratičtí, nežli on. Demokracie je přece vláda většiny. Jestliže se omezí moc bruselských institucí ve prospěch těch národních se souhlasem většiny voličů, v čem by to mělo být nedemokratické?

Na poznámku Kristiána Léka : „V EU je údajně politická korektnost velmi rozvinutá“, Pavel Svoboda dodává: „Mohu potvrdit, že používat v Evropském parlamentu mimo moji Evropskou lidovou stranu slovo „křesťanství“ je politicky nežádoucí. To jsme to dopracovali! Chceme-li třeba dosáhnout toho, aby se EU zastala mučených křesťanů ve světě, musíme to nějak zaobalit, například vyjmenovat konkrétní skupiny, ale pokud možno se vyhnout slovu křesťanství. Benedikt XVI pro to měl krásný pojem: „sebenenávist Evropy.“

Samozřejmě se plně podílím na odsouzení této sebenenávisti. Ale chtít pouštět sem do Čech masy syrských, samozřejmě převážnou většinou muslimských uprchlíků, není to též určitá forma sebenenávisti? Znamená to skutečně, že máme srdce z kamene, jestliže si chceme svou zemi uchovat pro sebe a naše děti?

Je třeba uvažovat o tom, co je příčinou oné sebenenávisti tak mnoha Evropanů křesťanského původu. Snad tou hlavní příčinou je komplex viny, způsobený rozporem mezi morálními hodnotami, hlásanými křesťanstvím, na jedné straně a způsobem, jak se křesťané chovali ve skutečnosti, na straně druhé.

Je třeba si být vědomi, že zásadní rozdíl životní úrovně západních národů a národů Afriky a Asie existuje až od novověku. Zámořské objevy, dobytí Ameriky, vytvoření koloniálních říší, to vše bylo významným stimulem hospodářského vzestupu Evropy, především ovšem Evropy západní. To vše se odehrálo za určitou cenu. Pamatuji si, jak mě bavilo číst, že v 19. století Čína zakázala Britům dovážet opium, které samozřejmě způsobovalo vážné škody čínskému veřejnému zdraví. Aby jí donutili dovoz opia dovolit, Britové Čínu vojensky napadli. To byla ta tak zvaná opiová válka v letech 1839-1842. Britský ministerský předseda, který ji rozpoutal a vedl, byl prý velmi zbožným Anglikánem. Dodnes se v britských kostelech zpívají velmi dojemné zbožné písně, které on složil.

Když sledujeme, jak evropská veřejnost reaguje na příklad na izraelsko-arabský konflikt, který je významnou součástí „střetu civilizací“ mezi Západem a islámským světem, tak vidíme, do jaké míry jsou postoje různých osob ovlivňovány tím, co si do toho konfliktu promítají z vlastních zkušeností a komplexů.

U všech Evropanů křesťanského původu samozřejmě existuje určitý komplex viny za způsob, jak křesťané tolik staletí se židy zacházeli. Na druhé straně ale, především u obyvatel západoevropských zemí, existuje i komplex viny vůči afro-asijským národům, které jejich předkové kolonizovali, nebo i přímo zotročovali. Tito lidé často nevědí, vůči komu se mají cítit více vinnými.

Tak jim ovšem vyhovuje poslouchat arabskou propagandu. Jestliže ti sionisté jsou skutečně tak zlí, tak Evropané si vlastně nemají co vyčítat, kvůli tomu, jak se jejich předkové chovali vůči Židům. A tím, že se nyní ztotožní s Araby, tak se zbavují i té druhé poloviny svého komplexu viny. Samozřejmě, u Čechů takový přístup lze chápat jenom jako prosté kopírování západního modelu. To je ovšem zde dnes u mnoha lidí běžné.

Ale i mezi přáteli Izraele mohou být lidé, jejichž skutečné motivace nejsou vždy tak úplně ryzí. Měl jsem možnost mluvit s lidmi vůči Izraeli příznivě nakloněnými, kteří do listopadu 1989 zastávali důležité pozice. Možná se cítí vinnými za své tehdejší chování a s Izraelem dnes sympatizují, poněvadž dlouho byl jedním z důležitých odpůrců Sovětského svazu. A pak, když oni sami svou vlast v roce 1968 nehájili, tak jim imponují ti, kteří tu svojí hájili a hájí. Můžeme si ovšem klást otázku, zda tito přátelé Izraele jimi budou vždycky.

Zákony přírody určují, že každý jednotlivec i každá lidská skupina hájí především své vlastní zájmy. S jinými se může někdy ztotožňovat. Většinou se ale tato ztotožnění mohou po určité době změnit.

Říkat, že máme srdce z kamene, poněvadž nechceme přijímat syrské uprchlíky, je skutečně odporné morální vydírání. Když jsem slyšel Pavla Svobodu takto mluvit, tak jsem si kladl otázku, do jaké míry to říká skutečně z jakési zbloudilé „lásky k bližním“, a do jaké míry spíš aby se zalíbil podnikatelům, kteří přece potřebují lacinou pracovní sílu. V každém případě je takový požadavek v úplném rozporu se zájmy českých voličů, kteří ho zvolili a kteří chtějí žít v bezpečí ve své rodné zemi.

Evropané a konkrétně Češi, místo aby si stále kladli otázku, vůči komu se mají víc cítit vinnými, by si měli spíš položit otázku: zájmy které strany arabsko-izraelského konfliktu jsou bližší těm našim, objektivně existujícím, zájmům.

Do roku 1989 bylo jasné, že vítězství Izraele v letech 1956, 1967, 1973, 1982 nad Araby, podporovanými Sovětským svazem, pomáhala uspíšit zhroucení komunistického bloku. V současnosti nás komunismus, žalostně dožívající na Kubě a v Severní Koreji, už neohrožuje. Ohrožuje nás ale muslimská invaze. Ta ohrožuje nejenom věřící všech nemuslimských náboženství. Ohrožuje všechny, kteří si prostě chtějí udržet svou svobodu smýšlení.

Pavel Svoboda v rozhovoru s Kristiánem Lékem sám říká: “Islám například často neodděluje náboženství a právní systém. Tím je náboženská povinnost náhle povinností občanskou. Evropa rozlišuje povinnost náboženskou a povinnost právní – proto existuje sekulární stát. Za to, že nedodržíte náboženskou povinnost, nemůžete v postkřesťanských zemích být právně stíháni. V islámských státech je to ale běžné. Nedodržení náboženských pravidel je trestné, často jsou to tresty mezní.“

Abychom se ubránili islámské rozpínavosti, abychom se vyvarovali nastolení islámského totalitarismu, který by mohl být ještě horší, než ten nacistický a ten komunistický, tak máme objektivně zájem podporovat Izrael proti jeho nepřátelům. A samozřejmě nepřijímat žádné uprchlíky ze Sýrie, ani žádné jiné přistěhovalce z muslimských zemí.

Když už jde o otázce přijímání uprchlíků, tak ve své knize Obřezaná republika, Adam B. Bartoš píše o údajné dohodě, kterou Česká republika s Izraelem prý vyjednávala o možnosti přijetí izraelských občanů na české území, v případě nukleárního konfliktu mezi židovským státem a Íránem.

Samozřejmě je třeba doufat, že Izrael nikdy nebude v situaci, že by jeho občané byli nuceni hledat azyl v zahraničí. Ale i kdyby taková situace, nedej Bůh, někdy měla nastat, tak jedna věc je jistá: izraelští uprchlíci by byli vděční za poskytnuté pohostinství a nedělali by svým hostitelům žádné problémy. Židé žili ve vyhnanství mezi národy od zničení Jeruzalemského chrámu Římany v r. 70 n. l. do vzniku obnoveného židovského státu v r. 1948. Vždy se všude přizpůsobovali. Často byli činní ve vědě, ve zdravotnictví, v kulturním životě, v průmyslu, obchodu, peněžnictví. Jejich přítomnost byla beze sporu pro země, které je přijaly, přínosem.

Jedna stanice pražského metra se jmenuje Kolbenova. Ing. Emil Kolben byl spoluzakladatelem významného závodu Česko-moravská Kolben-Daněk. Pobýval ve Spojených státech, kde spolu s T.A. Edisonem, vynálezcem žárovky, organizoval založení tramvajové dopravy ve městě Schenectady. Jestliže někdo měl významné zásluhy za hospodářský rozvoj českých zemí, tak on určitě. Zemřel v Terezínském ghettu, poněvadž byl neárijec. Jeho synovi pak komunisté nedovolili studovat na vysoké škole, jako třídnímu nepříteli.

Víme, že od dob, kdy biblický Kain zabil svého bratra Abela, závistivost je jedním z hlavních motivů násilí. V současném světě jsme svědky vážných konfliktů, jejichž příčinou je zřejmě především nenávist těch méně úspěšných vůči těm úspěšnějším –ať už zahalená do jakékoli ideologie. A víme, že dneska velkou většinu těchto konfliktů vedou muslimové.

Je proto v zásadním zájmu Evropy, aby jich zde bylo co nejméně!

Zdroj: euRABIA.cz