Mocnářství rozpoutalo válku, na kterou dopláceli všichni, i ženy a děti krutým hladem a podvýživou.

V připravované knize „1918: Karneval vítězství“ se píše, že zásobovací situace byla v roce 1918 tak zoufalá, že lidé vyjížděli na venkov s batohy sehnat nějaké potraviny. Proto v obcích a městech české i německé národní výbory či rady, se staraly též o to, aby shánění potravin s batohem na zádech mělo nějaký řád.

Místní omezení

Podíváme-li se např. na Teplicko, tak české výbory vydávaly Čechům legitimace opravňující k nákupu potravin v českém vnitrozemí. Hlídky přitom bedlivě sledovaly, aby nebyly cenné potraviny vyváženy na německá území, resp. kamsi mimo vlastní spravovaná území.

Batohové zásobování bylo úzce spojeno s železnicí. V českém prostoru byla nejhustší síť železnice v Evropě a lidé hojně využívali osobní vlaky k cestě z měst do zemědělských enkláv. Proto na železnici nakonec vydali instrukci, že člověk může vzít do vlaku batoh s nákladem do 25 kg.

Také na Českolipsku československé vojenské orgány vydaly nařízení, aby při kontrolách nádraží vojáci dovolili převážení batohů, ve kterých je 20 až 30 kg potravin.

O vejprtském rokování

Na radnici ve Vejprtech dumali kde je hranice mezi potravinovou turistikou a černým obchodem. Copak někdo potřebuje 30 kg mouky nebo velké množství másla?

V diskuzi na toto téma zaznělo, že to je logické, když člověk veze v batohu větší množství nějakých potravin. Proč jezdit dvakrát, vydávat čas a prostředky na dvě cesty, když totéž se dá zvládnout během jedné cesty.

Pod tlakem veřejnosti vejprtská německá národní rada odsouhlasila 6. prosince 1918, že v batohu může člověk převážet najednou 10 kg ovoce, čtvrt kilogramu masa a cukru, 5 slanečků, 2 vajíčka, 2 krabičky cigaret. Mouka nesměla být převážena vůbec.

(rp,fr,prvnizpravy.cz,foto:fond Archivu města Ústí nad Labem)