Jak s tím osobně naložit? Nebát se a neděsit se. Není kupodivu ve všeobecném zájmu, abychom trpěli. Subjektivně pociťovaná bolest, strach, nemoc, bezmoc jsou, i když se to naší humánní společnosti zdá trochu cynické, jen důsledkem nesprávné péče nás o naše životní směřování. Neděsme se tedy a konejme. Tam, kde jsme ponořeni, vytvořme si odstup (vím, že je to skoro nemožné, ale zkusme to, požádejme i někoho o pomoc a podporu, hledejme spojence, popřemýšlejme o silných změnách, kterými mohou být stěhování, jiná práce, narovnání vztahů s lidmi, porozumění a v jistém smyslu odpuštění sobě ...).