27. října 2018 - 06:20
Právě národní stát, který vznikl v etnicky homogenních západoevropských zemích na přelomu 18. a 19. století významně přispěl k ohromnému všestrannému civilizačnímu rozmachu Západu, protože umožnil existenci občanské a ekonomické svobody, vlády práva a politické demokracie. Tři mnohonárodní impéria na evropském Východě – habsburské, osmanské a romanovské se naproti tomu trvale zmítala v národnostních konfliktech a jejich etnická heterogenita bránila vzniku moderní společnosti, demokracie i kapitalismu. Národní stát představoval zásadní konkurenční výhodu Západní Evropy před jejími soupeři.
Je to vědomá lež a manipulace s historií. Války existovaly dávno před tím, než vznikly moderní národy a nacionalismus. Mnohonárodní říše byly stejně agresivní jako národní státy, genocidu praktikovaly rovněž. Války nelze odstranit sociálně-inženýrskými projekty a nucenou převýchovou miliónů lidí. Národní stát vytváří přirozený rámec pro fungování společnosti a je podmínkou existence politického národa a demokracie. Pokusíme-li se je odstranit, zlikvidujeme i demokracii a politickou svobodu.
Dnešní Evropská unie si klade za cíl národní státy, které jsou jejími členy, oslabit, rozložit a nahradit. Šíří tvrzení o jejich přímé odpovědnosti za války a tváří se, že evropská integrace vznikla proto, aby zabránila válkám a že pouze díky ní je v Evropě mír. Je to opět naprostá lež. Evropská integrace vznikla v době studené války v zájmu poválečné konsolidace Západní Evropy a znovuzapojení Západního Německa do vybudování funkční protiváhy tehdy agresivnímu sovětskému bloku. Mír na kontinentě byl garantován supervelmocemi, nikoliv Bruselem.
Původní evropská integrace také byla založena na posílené spolupráci národních států a neměla za cíl vybudování superstátu. Ten přichází až s Jacquesem Delorsem, Maastrichtskou smlouvou, projektem společné měny a celokontinentálního rozšíření EU.
Urychlené vybudování superstátu je v dohledné době nereálné, integrace vyžaduje podstatnou revizi a změnu směru a musí se vrátit k národnímu státu jako svému základnímu stavebnímu bloku. Pouze tehdy má naději na úspěch. Je nezbytné si to připomínat a nejenom v roce 100. výročí naší moderní státnosti, končí komentář Jiří Weigl.