Sté výročí republiky je v každém rakouském městě prezentováno na plakátech. Sté výročí zániku monarchie toto výročí doprovází nostalgií, kterou není možno ničím vymazat. Tak bych chtěla spíše napsat o tom, co se neoslavuje, ale co si svou slávu přece jenom ponechalo.

Pokud jde o pocity „pravých“ Rakušanů k výročí monarchie, tak se tyto rozcházejí. Podle toho, kam jejich předkové patřili: Jestli k těm „monarchisticky přivilegovaným“ nebo k těm druhým. Kromě historiků, střízlivých dokumentaristů nebo biografů, se k tomuto  výročí asi „čistě osobně“ nejinformativněji mohou vyjádřit „staří Vídeňáci“, kteří mají monarchii ještě pořád v krvi. Mnozí jsou ještě svědci této doby. A ti vlastně, když o tomto období povídají, nezachovávají žádnou chronologii. Prostě - mají své oblíbence, které jsou stále zajímaví a „prodiskutováváni“. A své „g’fráster“, čili zmetky, které odbaví jednou větou, vždy stejnou, protože se nehodlají rozčilovat. A při těch, kteří je „nepotěšili“, zapomenou, že mají monarchistickou „Kinderstube“  a šáhnou i do šuplíka s výrazy přímo „proletářskými“.

Marie Terezie je doposud obdivovaná jako moudrá panovnice a reformátorka, osobnost, která si obdiv a úctu zasloužila a doposud zasluhuje. Její děti už svým šancím nedostály s takovou bravurou, s jakou je pro ně jejich starostlivá matka připravila.

Kdo monarchii nejvíc uškodil, byl  císař Franz Josef, který neměl vlastnosti ani panovníka, ani vůdce ani vojevůdce, za kterého se rád pokládal. Posílal své poddané na jatka do válek, o kterých neměl ani ponětí, jak se vedou. Dogmatik a nesmírně pracovitý byrokrat. Žádné jiné ohodnocení jeho činnosti ho nevystihuje lépe.

Jeho zbožňovaná císařovna Elisabeth - „Sissi“ - byla v podstatě žena psychicky velice labilní (ohleduplně řečeno). Zděděné geny se za „blahodárného vlivu“ rakouského dvora rozvinuly v pozdějších létech do opravdové psychické nemoci.

Obraz monarchie, už jenom setrvačností dožívající, doplnil syn Rudolf II. Pod také „blahodárným“ rodičovským dozorem Franze Josefa - neschopného císaře, neschopného manžela a ješte neschopnějšího otce - byl následník trůnu, (kterým se nikdy nestal), vlivem sadistických vychovatelů zformován do osoby psychicky rozervané. Skončil jako sebevrah - a dle nynějších kritérií i jako vrah 16leté Mary Wetschera. Až po létech se  přišlo všem podrobnostem této tragedie na kloub.

Ten pozlátkový pohled na monarchii byl v Rakousku nesmírně oblivněn (teď bychom to označili za propagandu) filmovou industrií. Císařovna Sissi, s vodopádem nádherných vlasů, v nichž se třpytily vetkané diamanty… Úsměv sfingy…. Nádherná postava, prý nejhezčí žena své doby. Nemilosrdní biografové odhalili, že císařovna byla nesmírně parádivá. Po svůj účes potřebovala čtyři hodiny. Nikdy se nesmála proto, že měla špatné zuby. Proto se také její strava skládala většinou z kašovitých hmot, doplňovanou „šťávou“ vylisovanou ze syrového hovězího masa. Její štíhlá postava byla výsledkem denního tréninku na nářadí, pro tu dobu nezvykle moderním, které vozila sebou na krátké i dlouhé cesty, jejichž sestavování trvalo často déle,než pobyt samotný. Dvorní dámy přiváděla do zoufalství svými túrami a procházkami, které by každého zkušeného horolezce přivedly na pokraj vyčerpání. Kapriciozní monarchistická sufražetka, bojující jenom o svou vlastní svobodu. Kdyby jí bylo dovoleno pokračovat ve funkci diplomata, ke které měla úžasné nadání, byla by se monarchie ubírala určitě lepším směrem.Byla nadaná poetka. Inteligentní, sečtělá žena,s velikým talentem pro cizí jazyky.  Kreativní osobnost. Její básně byly ale svědectvím rozervané duše, která se nikdy nesmířila s nedobrovolnou roli manželky, matky a císařovny.

Císař Franz Josef měl dost času se po své vyčerpávající úřednické i čtrnáctihodinové práci, utěšovat v obdobích, kdy císařovná od něj utíkala, avantýrami. Někdy hledal útěchu i u nižší měšťanské vrstvy, což mu přineslo oblibu u měšťanstva.  Někdy v hereckých kruzích, což mu vyneslo sympatie také, protože Rakušané byli vždy fanouškové svých hereckých idolů. Kromě těchto důvěrných informací , jeho císařských vousů a jeho stereotypního klišé : „….Bylo to moc hezké, velice mne těšilo…“ nezůstalo po něm nic, co by se dalo klasifikovat jako zajímavé.

Monarchové se rozplynuli v kosmu dějin. Co po nich ale zůstalo, je město, které se stalo perlou architektury. A ten „duch monarchie“ se v něm, přes všechen zničující vývoj nového obyvatelstva, ještě pořád „drží“.

Kupříkladu záliba v titulech, která byla v době monarchie základem respektu k osobám „výše postaveným“ se udržela dodnes. Sice už se neříká manželce pana doktora „paní doktorová“, ale ten uctivý podtón přetrvává. A nemůže se stát, že pokud má někdo tři tituly, se jeden vynechá. Ne, ne, ty tituly jsou sice často delší než to jméno, ale tolik trpělivosti a času si člověk musí užít…. Monarchistický přežitek? Nebo jenom tradice úcty a respektu ?

Vídeňské Příkopy, ulice kolem Štefanského domu s jejich kavárničkami a cukrárnami….. Žádný Starbrucks nedokáže přetrumfnout atmosféru v Kaffeehaus „Demel“, kam zašla někdy císařovna se svými dvorními dámami na čaj…. Sedět za stejným stolem jako ona…. Hotel „Sacher“ - jednou tam jíst ty „speciální dlouhé párky,“ pít to speciální „Kakau Sacher“…. a už je tu ten „monarchistický pocit“. Ty zlaté střechy i věže, které se třpytí jako ty diamanty ve vlasech Sissi. A její obraz, který ještě stále zdobí exkluzivní výlohy zlatníků na Kertnerstrasse….A který přitahuje pohledy kolemjdoucích víc, než ty šperky.

Monarchie už neexistuje - ale její duch nezmizel.  
Staré dámy, které by si za nic na světě neobuly ke kožichu Naiki.
A staří „Herr Hofrat“, kteří bez klobouku na ulici nevyjdou ani v létě.
A kteří ještě pořád zdraví „Rukulíbám, milostivá paní“ nebo „Má úcta…“

Monarchie vtiskla svému hlavnímu městu pečeť své doby, přepychu i ovzduší. A právě v těchto časech potřebují Vídeňáci tu svoji monarchistickou romantiku jako sůl.  To  pozlátko potřebuje rakouská republika na zakrytí nehezkých zákoutí stejně, jak je potřebovala monarchie.

Rakušané žijí rádi v republice. Ale budou se vždy  vracet kousek zpátky do té své obdivované monarchie, pro trochu jejího třpytu  a krásy