ROZHOVOR „Pokud dokážeme dost rychle obnovit a posílit vlastenecké cítění, včetně odhodlání bránit vlastní zemi všemi prostředky, potom máme slušnou šanci, že přežijeme. Pokud vlastenecké cítění obnovit nedokážeme, potom budeme rozprášeni, území českých zemí připadne jinému etniku, a budeme tu moci zůstat nanejvýš v roli nějaké trpěné menšiny s omezenými právy. Po pár generacích pak vymizíme úplně. Obnova bojovného vlastenectví je tedy otázka života a smrti,“ říká sociolog Petr Hampl.

Slavíme sto let republiky. Starší lidé někdy říkají, že není co slavit, protože ta republika už neexistuje a, citujeme hlas lidu, je rozkradená a rozprodaná. Je co slavit?

Nevím, co říkají někteří lidé, ale shrňme základní fakta. Češi přestáli pokus o pobělohorskou genocidu, postupně vybudovali na svém území hospodářsky neúspěšnější region impéria a dokázali obnovit samostatný stát. I když jim nebylo umožněno bojovat, projevovali se během okupace statečněji než kterýkoliv jiný evropský národ. Definitivně a úspěšně vyřešili spor s Němci o území, na kterém žijeme. Přestáli i komunistickou vládu. Ale nejen přestáli, dokázali postupně přimět komunisty, aby se vzdali svých vražedných utopických ideálů a vynutili si nastolení režimu, ve kterém se dalo celkem slušně žít.

Posun od Gottwalda k Husákovi, to nebylo nějakým záměrem komunistických elit. To bylo dáno především setrvalým lidovým tlakem, kterému nakonec i komunisté podlehli. Pak tu máme polistopadové období, které je sice předmětem kritiky, ale kdy byla Česká republika označována za hospodářského tygra, vznikly tisíce velice úspěšných firem, byly postaveny stovky kilometrů dálnic a investovány stovky miliard do skokového zlepšení životního prostředí. Na to vše vydělali čeští lidé, bez dotací, bez zahraničních investic či podpory.

Myslím, že to není tak špatná bilance. Dnes procházíme jedním z nejpochmurnějších období v českých dějinách, ale to by nám nemělo zkreslit celkový pohled. Jen velmi málo národů obstálo lépe.

Pokud na to navážeme, Miloš Zeman říká, že „naše země je naše“. Je opravdu naše země v reálu naše? Není toto jen postulát, že naše země by měla být opět naše, ale ve skutečnosti není?

Rozumím prezidentově prohlášení spíš jako deklaraci určitého politického programu. Totiž programu směřujícímu k tomu, že o záležitostech České republiky by se mělo rozhodovat výhradně v České republice, a nikoliv v Berlíně, Bruselu nebo Washingtonu. Že podniky působící na území ČR by měly patřit Čechům, a nikoliv cizincům. Zda k tomu reálné kroky pana prezidenta směřují, je druhá věc, ale i jako vyhlášení záměru to je významné.

Dá se to číst také jako opozice vůči těm myšlenkovým a politickým silám, které by chtěly dovršit současný trend a zcela zrušit Českou republiku jako samostatnou entitu. To znamená, že České etnikum by bylo zlikvidováno a jednotliví lidé začleněni do jednotné globální masy bez jakýchkoliv občanských práv.

Co názory, že nezávislý stát vůbec neměl vzniknout, že si neumíme vládnout a tak dále…

V každé zemi se občas objevují kolaboranti, kteří tvrdí, že by bylo nejlépe zahodit samostatnost a stát se poddanými nějakých cizinců. Nicméně reálná dějinná fakta ukazují úplně opačný trend. Čím samostatněji se v českých zemích rozhodovalo, tím byly úspěšnější ekonomicky i společensky. Čím více rozhodování bylo předáno do ciziny, tím hůře se u nás žilo. Tahle zákonitost je patrná i třeba v rámci komunistického období nebo ve staletích, která tomu předcházela.

Co pro vás znamenají pojmy národ, vlast, národovectví a vlastenectví?

S vlastenectvím to bývá tak, v že dobrých a klidných časech znamená pro lidi méně, protože se věnují spíše svým soukromým věcem. Rodině, práci, podnikání, komunitě přátel nebo třeba stavbě domu. Vlastenectví se pěstuje, ale bývá tak trochu na okraji.

Když ale přijdou těžké časy, lidé se mohou semknout pod národním praporem. Slova jako vlast a národ pro ně začnou být posvátná. Pokud toho nejsou schopni, jsou většinou rozprášeni a zlikvidováni každý zvlášť. A přesně o to se hraje v naší době. Pokud dokážeme dost rychle obnovit a posílit vlastenecké cítění, včetně odhodlání bránit vlastní zemi všemi prostředky, potom máme slušnou šanci, že přežijeme. Pokud vlastenecké cítění obnovit nedokážeme, potom budeme rozprášeni, území českých zemí připadne jinému etniku, a budeme tu moci zůstat nanejvýš v roli nějaké trpěné menšiny s omezenými právy. Po pár generacích pak vymizíme úplně.

Obnova bojovného vlastenectví je tedy otázka života a smrti. To si uvědomují obě strany konfliktu. Proto se snaží autoři učebnic, státní sdělovací prostředky, a velká média vůbec, pojmy jako národ a vlastenectví úplně zničit. Fakticky je to součást války, která je proti nám vedena.

V jakém stavu je naše země dnes? Na co z naší současnosti by mohli být naši předkové hrdí a za co z našeho dneška by se styděli?

Myslím, že by byli překvapeni až šokováni, jak málo násilnosti projevujeme. Pokud nám záleží na našich hodnotách, měli bychom být přece schopni se za ně poprat. K vlastenectví vždy patřila i připravenost dát pár facek každému, kdo hlasitě tupí můj národ. To, že se tu dnes okázala pohybují lidé, kteří otevřeně navrhují nahradit české lidi jiným etnikem nebo zrušit národní stát, a že se tito lidé cítí zcela bezpečně, to je historicky neobvyklé. Tak tomu nebylo dokonce ani za nacistické okupace. I tehdy museli kolaboranti čelit určitému riziku napadení.

Ale možná, že by byli naopak mile překvapeni houževnatostí, jakou Češi projevují. Přestože je tlak větší, než kdykoliv v minulosti, pořád tu jsou skupiny schopné udržet vlastenecké nadšení.

Opravdu je tlak větší než v minulosti? I ve srovnání s německou okupací a nejhoršími komunistickými roky?

Nacistický režim byl brutální, ale nedosáhl tak obrovské kontroly nad životy lidí. Lidé žili ve strachu, ale český člověk zpravidla pracoval v české dílně, jejíž majitel byl rovněž vlastenec. Nacisté neměli ambici zasahovat do jednotlivých rodin. Nekontrolovali, jak jsou vychovávány děti a co rodiče doma říkají svým potomkům. A Gottwaldův režim trval příliš krátce, než aby dosáhl plné kontroly.

Pokud jde o režim z let 1948 až 1989, tak začal svobodnými volbami, ve kterých zvítězila KSČ. Po sametové revoluci si komunisté udrželi pozice v Parlamentu a my jsme nepřistoupili k výrazným čistkám a odplatám. Je to výraz toho, že zejména na posledních 20 let vlády KSČ část národa nevzpomíná ve zlém? Že Češi chtěli po listopadu „tlustou čáru“ a klid? A že by dnes nechtěli KSČ zpět, ale necítí žádné „zbytkové“ utrpení? Ostatně proto jim nevadí Andrej Babiš?

Když se ohlédneme za posledními 30 lety, vidíme, že obrovské škody způsobili havlisté, a vidíme také, že obrovské škody způsobily skupiny napojené na sorosovské a jiné mezinárodní nadace. Nenajdeme ale žádný bod, kdy by tuto zemi poškodili staří komunisté.

Ano, je tu určitá skupina lidí, která původně pracovala pro státní bezpečnost, pak přešla k nadnárodním korporacím, Evropské unii a která bude bezpáteřně sloužit i každému budoucímu okupačnímu režimu. Dnes už je zřetelné, že komunistická Státní bezpečnost pro ně byla jen epizoda. Je také dobré si všimnout, že jejich mladší soudruzi, kteří vyrůstali již v demokratickém režimu, jsou mnohdy agresivnější a mají totalitnější myšlení než původní agenti StB. Takoví lidé dnes převažují ve vedení všech politických stran. Andrej Babiš v tom není lepší ani horší než ostatní. Liší se snad jen tím, že je méně pokrytecký.

Intelektuálové to nevidí, ale většina obyvatel to vnímala realisticky. Proto tu nikdy nebyla výrazná poptávka po jakýchkoliv čistkách či odplatách. 

Hospodářské dějiny zdůrazňují vyspělost první republiky a její přední umístění v dobových světových žebříčcích. Na druhou stranu, značnou část její populace sužovala bída, tvrdili komunisté. Za komunistů zase sužovala bída všechny, říká se dnes. A dnes samoživitelky, důchodci a jiné skupiny žijí v bídě, říká levice. A pravice oponuje, že každý si dnes za svůj životní standard může sám. Jak je to tedy s tou bídou za 100 let naší novodobé státnosti?

Hospodářský stav země musíme poměřovat možnostmi té doby. Samozřejmě, že v porovnání s pozdějšími dobami byla první republika chudá. Ale když se podíváme, jak na tom tehdy byli ostatní, je zjevné, že česká životní úroveň patřila k tomu nejlepšímu na světě, co bylo možné ve 20. letech dosáhnout. Komunistická kritika masarykovské republiky je nespravedlivá.

Ale měli bychom poctivě uznat, že stejně nespravedlivá je současná kritika komunistického hospodaření. Sice nedokázali dosáhnout růstu životní úrovně srovnatelného se západní Evropou, takže nás postupně předehnaly všechny původně chudší státy, ale o bídě se nedá mluvit. Stejně tak se nedá mluvit o bídě v souvislosti s prvním obdobím po roce 1989. Nezaměstnanost jako výrazný fenomén se objevila až v roce 1998, exekuce až v roce 2000. Je tedy zřetelné, že příčinou nebyla liberalizace ekonomiky, nýbrž vstup nadnárodních korporací a příprava na vstup do EU.

Až dnešní stav, kdy máme potenciálně obrovsky výkonnou ekonomiku a přitom žije milion lidí pod hranicí chudoby, to je něco skutečně skandálního. Je neuvěřitelné, že někteří lidé mají tu drzost charakterizovat tento stav frází, „máme se dobře, jako ještě nikdy.“

Mají Češi za sto let republiky dost svých hrdinů? A bývají tito hrdinové doceňováni? Legionáři? Atentátníci na Heydricha? Letci RAF, kteří skončili v komunistických kriminálech? Na druhou stranu dnes se může zdát, že nás osvobodila jenom americká armáda a naši vojáci bojující na západě a že pomníky rudoarmějců by někteří nejraději odstranili, a zapomněli by na účast našich vojáků v bojích na východní frontě. Abychom byli provokativní, jistá část společnosti ctí bratry Mašíny, jiná část společnosti zase komunistické pohraničníky... Co s tím vším?

Myslím, že Češi mají dostatek svých hrdinů, vzhledem k velikosti národa. Osudy českých hrdinů jsou asi stejné jako osudy všech ostatních hrdinů v jiných zemích. Někdy jsou uctíváni, jindy zapomenuti, pak je na ně dokonce pliváno nebo jsou pronásledování. České země se v tom neliší od zbytku světa.

Ty všechny hrdiny by měla sjednocovat právě národní myšlenka. Všichni ti lidé bojovali za svůj národ a máme povinnost si jich vážit. Bez ohledu na to, jestli v Rudé armádě, silách Spojeného království nebo americké armádě. Stejně tak bychom měli vyjadřovat určitou vděčnost všem, kdo riskovali životy nebo dokonce umírali za osvobození našeho území, ať to byli synové dělníků z Michiganu nebo ruských mužiků. K tomu nepotřebujeme řešit jiné historické souvislosti. Snažit se do toho vnášet politiku, jak to dnes dělá kavárna, to je odporné.

Bratry Mašíny nechme stranou. Ti představují velmi specifický případ, který je oprávněně předmětem kontroverzí a sporů. A komunistické pohraničníky snad nikdo za hrdiny nepokládá.

Připomenuli jsme si i kulaté výročí Mnichova. Jaké poučení pro nás Mnichov má pro náš dnešní vztah k Německu?

Jednoznačné poučení říká, že spoléhat se na spojence je pošetilost. Až dojde na lámání chleba, spojenci budou hájit svoje zájmy, nikoliv zájmy naše. Kdo nedokáže zajistit bezpečnost vlastními silami, ten je bezbranný.

Tak tomu bylo v Mnichově. Tak tomu bylo po celé dějiny tisíce let předtím. A tak tomu nejspíš bude do konce věků.

A vztah k Německu?

Obávám se, že vztahy Čechů a Němců z principu nemohou být přátelské, ani spojenecké. Vyplývá to ze samotné podstaty německého státu. Když byl ten stát formován, bylo historicky a geograficky logické, aby se jeho součástí staly také české země a aby české etnikum postupně vymizelo. Samotná existence českého státu je tak fakticky něčím, co Němci vnímají jako historickou nespravedlnost. A nejen to! Čechům se dokonce podařilo své území „vyčistit“ – naložit s Němci tak, jak Němci zamýšleli naložit s nimi. Dokud bude existovat jednotné Německo, máme jen dvě možnosti. Složitý vztah s agresivním sousedem, který se nás snaží pohltit, nebo dobrovolná likvidace vlastní státnosti.

Můžeme počítat s tím, že tento vztah se bude ještě napínat s tím, jak bude myšlenka velkoněmectví splývat s ideálem džihádu. Malý stát plný nevěřících odmítajících podrobit se islámu vklíněný do německého prostoru – to lze udržet jen za cenu značného úsilí a značné agresivity.

Za 100 let novodobé státnosti jsme za sebou nechali řadu osobností, které stojí za to hodnotit například T. G. Masaryka, Edvarda Beneše, Švehlu, Rašína, Klementa Gottwalda, Gustáva Husáka, Václava Havla, Václava Klause, Miloše Zemana. Co lze říci ke jmenovaným a koho byste doplnil? 

Aloise Jiráska. Muže, který dal národu dějiny a sebevědomí. Ukázal, že máme být na co hrdí. Že nemusíme být lokajským národem, ale že je dost dobrých důvodů, abychom na sebe pohlíželi jako na národ bojovníků.

Všimněte si, že celá ta současná vlna „sluníčkové“ a „multikulturní“ propagandy, která pustoší školství a média, je v podstatě zaměřena na likvidaci Jiráskova odkazu. Škoda, že jsou jeho knihy tak nudně psané, že už je málokdo bude číst. Ještě, že máme Vlastimila Vondrušku, který nudný není, a který na Jiráskův odkaz důstojně navazuje. 

Československo už není. V běhu posledních sta let nám z naší státnosti odpadli Slováci. Do jaké míry odpadli z našich životů? Jak s odstupem reflektovat roky 1991–1992, kdy jsme se rozešli? Byl to nedostatek trpělivosti a vzájemné empatie, nebo nutnost, která předešla „jugoslávskému“ způsobu dělení státu? Platí teze, že dnes se Slováky máme nejlepší vztah za dobu naší vzájemné koexistence? Nehrozilo, že by některé síly zvenčí mohly rozdýchat opravdu nehezký konflikt se Slováky?

Češi a Slováci jsou si velmi blízcí, ale jejich společný stát byl jedním velkým průšvihem od samého začátku. Při každé krizi se národy postavily proti sobě. V každém z národů byl neustále pocit, že doplácí na ten druhý. Rozchod byl nutný a logický krok.

Poučme se z toho. Spojenectví menších soudržných států jsou historicky mnohem úspěšnější než různorodé útvary.

Na závěr: Co náš stát nyní bytostně ohrožuje? Migrace? Neschopnost srovnat se s minulostí? Ekonomická závislost, vymírání obyvatel, „sluníčkáři“, rozpad rodiny a úpadek tradičních hodnot? Ztráta suverenity, nebo vlastní uzavřenost, čecháčkovství a xenofobie? Či něco jiného?

Jednoznačně migrace. Ty všechny ostatní věci půjdou časem opravit. Možná vznikne nějaká ztracená generace, ale nakonec se lidé zase vzpamatují. Tradiční rodina a národní myšlenka budou časem obnoveny, protože bez nich se nedá žít.

Ale pokud dojde k výměně obyvatel a pokud na tom území převládne jiné etnikum a jiná kultura, nebude už cesty zpátky. Už nikdo to nebude možné napravit.

Takže možná by bylo přesnější říct, že nás více ohrožují ti, kdo lžou, že tu žádní migranti nejsou, že islámská komunita neroste, že máme povinnost přijímat, že tomu tak bylo po celé dějiny a tak dále. A znovu opakuji – tyhle průhledné lži by bylo velmi snadné vyvracet, kdyby existovala svobodná diskuze.  

www.parlamentnilisty.cz