Ovšem ty dojmy se budou značně lišit čtenář od čtenáře.

„Liberálně-levicový pokrokář“, u nás též eufemisticky zvaný „sluníčkář“, jinak také rádoby intelektuální osoba zvyklá nekriticky přejímat názory spadající do kategorie „společných evropských hodnot“, dočte otřesen. Sám pro sebe si vyvodí závěr, že je nezbytné nebezpečná individua zvaná rodiče začít přísně kontrolovat a stát musí nad dětmi roztáhnout ochranný deštník, který je ubrání před tyranskými rodiči.

„Klasický liberál“, u nás dnes zvaný podivným řízením osudu „konzervativec“, jinak též osoba zvyklá podrobovat informace kritickému myšlení, adorovat hodnoty osobní svobody a štítit se neomarxismu, dočte taktéž otřesen. Na sto honů totiž v článku identifikuje klasické píárové postupy. Prudce se mu zvedne adrenalin v krvi a sám pro sebe si vyvodí závěr, že se tu provařenou píárovou metodou pro něco moc nebezpečného připravuje půda.

O co tedy jde? Článek se pokouší vytvořit dojem, že v ČR prudce narůstá počet týraných dětí. A že dokonce týrání je stále „sofistikovanější“, rozumějme, záměrné, plánované, tajné a záludné. Důkazem má být statistika. Uvádí se, že „...téměř dvě stovky chlapců a děvčat kvůli násilí skončilo v nemocnici, tři z nich zemřeli.“ Děsivé, což? Nemám nejmenší ambice tento údaj o 198 dětech v nemocnici a 3 mrtvých rozporovat.

Jenže text pokračuje. Když to zkrátíme a vyderivujeme to podstatné, hlavní poselství zní, že počet těchto případů ostře narůstá. Mají to doložit údajná fakta. V roce 2005 prý bylo odhaleno 813 případů, v roce 2015 už 9433 případů a od té doby se počet odhalených případů víceméně drží. To máme nárůst na 1 160 procent „původního“ stavu. A údajně i u tohoto údaje o 9433 případech „jde jen o špičku ledovce“.

Takže si to přeložme. Můžeme si dovolit lehce zaokrouhlovat, ať se nám to lépe počítá. Ročně se u nás v dlouhodobém průměru narodí plus mínus 100 tisíc dětí. Ročně také z kategorie „dítě“ zhruba stejných 100 tisíc dětí vypadne. Pokud za dítě budeme považovat osůbku do 18 let věku, máme u nás zhruba 18 x 100 tisíc dětí. Pokud by každý rok bylo skutečně odhaleno a „řešeno“ zhruba 10 tisíc případů dětského týrání, pak nám to (po 18 letech stejné frekvence týrání) přinese v průměru každé desáté dítě jednou za život týrané, odhalené a „pořešené“. Přesně takhle článek vyznívá.

Což je očividná pitomost.

Je zjevná pitomost nárůst zločinnosti na dětech o 1 060 procent. Je vůbec něco takového možné? Samozřejmě není. Samozřejmě, že čísla musí být ukrutně účelově ohnutá. Zaprvé je vysoce pravděpodobné, že údaj vznikl zhruba tou metodou, že kupříkladu do jedné rodiny sociálka přichází padesátkrát za rok na kontrolu, pokaždé „najde“ nějaký „delikt“ (typu dítě se koupalo nahé v dětském nafukovacím bazénku na zahradě, čímž na něm byla spáchána pornografie) a máme tu zářez ve statistice. Nicméně článek vzbuzuje mezi řádky dojem, jako by šlo o počet dětí na populaci. (Pro statistiky: incidence = 10 %, prevalence mnohem menší, neznámo jaká.)

Zadruhé z principu věci je s jistotou blížící se stům procentům pravděpodobné, že skutečně týraných dětí je pořád stejně, akorát se zcela změnil metr. Prudce vzrostl počet politicky nekorektních a tedy systému nepohodlných rodičů. Kupříkladu přibylo rodičů, kteří jsou rezervovaní vůči školním metodám, vůči očkování, vůči povinným předškolkám - a tím se dostali do hledáčku úřadů. Nejde o to, zda tito rodiče mají či nemají pravdu - jde o to, že tito rodiče si beze sporu přejí pro své děti to nejlepší a jsou ochotni jít v některých případech proti oficiální doktríně. A za to platí zvýšenou ostrakizací. Jejich jediným proviněním bylo, že stojí mimo stádní mainstream a cedí „oficiální“ informace skrze vlastní úsudek.

A zatřetí je zvýšení statistiky zcela jistě způsobeno rozrůstáním bonzácké kultury u nás. Dá se tomu říkat různě. Třeba prezidentka nadace Naše dítě Zuzana Baudyšová tomu říká větší všímavost a citlivost lidí a mluví o „oznamovací povinnosti“ vyplývající ze zákona. Já v tom vidím i něco jiného. Vzpomínáte si na prvopočátky EET? Tehdy hned v prvních dnech bonzácký server na podporu EET zaznamenal řadu falešných udání na údajné nevydání účtenky. Jak se záhy ukázalo, šlo o nekalé praktiky, kdy se například konkurence chtěla poškodit navzájem. Anebo jiný příklad. Stalo se už folklorem v rozvodových tahanicích, že některé matky-dračice občas falešně obviní otce z údajné pedofilie vůči společnému dítěti, a činí tak pouze ve snaze získat dítě do výlučné péče. Protože takové tvrzení o údajné události, která se měla odehrát před měsíci, je prakticky neověřitelné, policie a soudy mají sklon postupovat preventivně na ochranu dítěte. A ačkoliv by si takový podvod zasloužil postih, naopak často matka dosáhne toho, co chtěla, a dítě je od otce odstřihnuto. A teď si takovou manipulaci a bonzáctví naroubujte na týrání dětí. Soused vás štve? Není nic jednoduššího, než nahlásit na sociálku, že týrá své dítě, které slyšíte noc co noc brečet. (Ani přitom nemusíte moc „lhát“, dítě třeba opravdu týden v kuse pláče, protože se mu klubou první zuby.) Sociálka samozřejmě začne preventivně konat a průšvih je na světě.

Takže to bychom měli odpověď na první otázku, kde se mohla vyloupnout tak očividně ohnutá čísla. Víte, něco vám řeknu: Když už se lže, mělo by se to umět. Tak amatérskou píárovku, která vyplodila údaj o nárůstu frekvence týrání o více než tisíc procent, bych v životě nezaměstnala. Lež splní svůj účel jen tehdy, pokud vypadá aspoň trochu uvěřitelně. Tohle ale bije do očí, až to bolí.

A teď druhá otázka: PROČ?! Proč se sakra tohle téma víří právě teď? I totální píárista-amatér ví, že načasování je klíčové. Tak třeba velká témata se nevaří o Vánocích nebo o letních prázdninách, protože na ně kašle pes. Témata se zjevně taky nevaří poté, co se už projednala v Parlamentu, protože veřejné (a poslanecké) mínění je třeba kout před akcí, ne až po ní... Takže o co ksakru asi jde? Co se to chystá...?

Chytrému napověz, pomalejšímu to naservíruj po lopatě.

Parlament bude v listopadu projednávat takzvanou Istanbulskou úmluvu. Ta je nejen zbytečná, ale hlavně extrémně nebezpečná, ačkoliv „pokrokáři“ se vám budou snažit tvrdit opak a její dopady bagatelizují. Když čtete mezi řádky, pochopíte, že to je něco asi tak nevinného jako Lisabonská smlouva. Úmluva totiž sice je o boji proti násilí, ale vedle toho je také o boji proti stávajícímu světu, který se dělí na muže a ženy. Policajta rovných podmínek mají přitom dělat státem placené neziskovky. Je to vlastně skvělý byznys pro jakékoliv neziskovky, které chtějí víc peněz na „dohled“ nad našimi „správnými životy“. Bingo. O to jde. O prachy.

Norský Barnavernet natáhnul chapadla už i k nám. Nejprve se plíživě rozlézal skrze takzvané norské fondy, teď díky Istanbulské úmluvě bude nejspíš oficiálně posvěcen. Z pěstounství dětí se časem stane výnosný kšeft. Z dohlížení nad pěstounstvím se stane výnosný kšeft. Z dohlížení nad normálními rodiči a z jejich prudění se stane výnosný kšeft. Rukojmími budou děti i rodiče, ale komu z bezdětných aktivistů v neziskovkách to vadí?

Samozřejmě tohle vysvětlení by nebylo úplné, kdybychom k A neřekli i B: Totiž o veřejné peníze jde jen menší části aktivistů, kteří z nich žijí. Ti ostatní jsou jen obyčejně zblbnutí podobnými články a výkřiky. Drtivá většina z nich prostě opravdu upřímně věří, že děti „přeci“ patří státu, na děti musí stát dohlížet a bránit je před rodiči, vždyť ony tři mrtvé děti „přeci“ mluví za vše! Vždyť „přeci“ to týrání se tak rozmáhá!

To, že Barnavernet dorazil už i k nám, zatím jen většina lidí neidentifikovala ze dvou důvodů. Naplno se totiž neziskový sektor může rozjet právě až po ratifikaci Istanbulské úmluvy. A navíc ačkoliv legislativní rámec u nás víceméně už existuje, zatím není zcela využíván, protože společnost jako celek ještě nezhloupla natolik, aby udávala každého, kdo o všední den vezme své dítě na zmrzlinu (to je přeci trestuhodné vůči jeho chrupu!!). Zatím vše nasvědčuje tomu, že to je jen otázka času. A už to začíná. A počet lidí, kteří chápou nebezpečnost situace, roste:

Minulý týden proběhnul křest mé knihy Ukradený syn, která jeden takový vykonstruovaný, naprosto neuvěřitelný, a přece skutečný, případ popisuje. Původně na téhle události mělo jít jen o příjemné popovídání nad stránkami a pár podpisů. Přála bych vám vidět, jaká byla realita! Událost se spontánně zvrtla v jakýsi happening, protože na místo dorazila řada rozhořčených a mnohdy i zoufalých rodičů i prarodičů, kteří veřejně i soukromě popisovali, jak se v nějaké podobě přesně s tímhle druhem státní šikany už setkali. Tihle lidé věděli, co hloupost aktivisty či úředníka ve spojení s tou „správnou“ indoktrinací dokáže napáchat. Všichni ti, kteří už podobnou zkušenost více či méně zažili, se shodli: Nikdo před státní šikanou není v bezpečí. Ti ostatní to nejspíš teprve zjistí.

Markéta Šichtařová