Padre Pio: o spiritualitě, II. vatikánském koncilu a Novus Ordo Missae (1999)

P. Jean, OFM Cap (původně otištěno v roce 1999 v květnovém čísle časopisu The Angelus),

Padre Pio (25.5.1887 – 23.9.1968) byl beatifikován 2.května 1999 a kanonizován 16.června 2002 papežem Janem Pavlem II. Je jediným knězem, o němž je známo, že obdržel úplná stigmata. Nikdy necelebroval Novus Ordo Missae.

Poslední rok tohoto umírajícího, úpadkového století uzří beatifikaci Padre Pia (článek byl napsán v roce 1999, jak bylo výše uvedeno – pozn. překl.), svatého mnicha, kterého Bůh poslal jako znamení pro naší dobu. Protože, zatímco se každý snaží, abychom uvěřili v novou „charismatickou“ Církev, je zvláštní, že v ní nenacházíme žádné zázraky konající světce jaké známe z historie Církve počínaje letnicemi. Zdá se, že Padre Pio uzavírá procesí jejich počtu a činí tak velkolepě jakožto jediný kněz, který nesl stigmata Našeho Pána Ježíše Krista.

Mnoho bylo napsáno o Padre Piovi – zdá se, že více než 600 prací – a autoři vždy zdůrazňují zvláštní stránku jeho života: ne jen jeho jednotlivá charismata (čtení duše, uzdravování, kříšení mrtvých, bilokace, extáze, vydávání vůně, prorokování atd.), ale také velká utrpení, která trvala od jeho raného dětství, perzekuce, které zakoušel od některých církevních představitelů a dokonce bratrů ve víře; a stejně tak dvě velká charitativní díla: založení Domu pro úlevu trpícím a modlitebních skupin.

Krátce řečeno, prezentují ho jako „svatého“, který je spíš obdivován než napodobován, takže nakonec přicházíme o nejzajímavější ponaučení, které si můžeme vzít z jeho života, a praktická poučení, která by nás měnila. Pokusíme se proto, jakkoliv nedokonale, vyjasnit pár takových ponaučení a budeme doufat, že z nich budeme schopni těžit, a že Padre Pio v nebi nám poskytne pomoc, jak slíbil všem, kteří se stanou jeho „duchovními dětmi“.

Na úsvitu tohoto života cele zasvěceného Bohu a duším nalezneme zbožnou, chudou a početnou rodinu, kde vzdání se každého člena rodiny změkčuje a proměňuje drsnou realitu každodenního života. Zde vidíme potvrzený názor Msgr. de Segur, že povolání /k duchovnímu životu/ je nejvíc ohroženo v rodinách, kde se postrádá duch oběti. Padre Pio byl pokřtěn den po narození – což je milost, za kterou byl vděčný celý život – křestním jménem Francesco, jako předzvěst svého františkánského povolání, které objevil při příležitosti návštěvy kapucínského mnicha žebrajícího o jídlo pro svůj konvent. Přesto o jeho povolání nebylo rozhodnuto bez boje:

Cítil jsem dvě síly střetávající se ve mně, které rvaly mé srdce: svět mě chtěl pro sebe a Bůh mě volal k novému životu. Bylo by nemožné popsat ta muka. Jen při vzpomínce na ten boj ve mně mi tuhne krev v žilách...

Ještě mu nebylo 16 let, když vstoupil do noviciátu. Nad bránou kláštera si na uvítanou mohl přečíst: „Čiň pokání nebo zahyň.“ Denní pravidla života zahrnovala velmi mnoho modliteb, dost práce a trochu čtení omezeného obzvláště na studium Pravidel a Konstituce.

Bratr Pio se stal podezřelým množstvím slz, které proléval během ranní periody duchovní modlitby, která je v kapucínských klášterech zasvěcena meditací nad pašijemi; slzy tak hojné, že bylo nutné rozprostřít před ním osušku na podlaze kůru. Stejně jako u svatého Františka to bylo díky této milující a soucitné kontemplaci nad Ježíšem ukřižovaným, že měl milost obdržet bolestivá stigmata na svém těle. Ale i tak, jak vyznal svému duchovnímu vůdci P. Agostinovi: „V porovnání s tím, co trpím tělesně, duchovní boje, které podstupuji, jsou mnohem horší.“

Náprava za hříšníky: vnitřní zkoušky

Zdálo by se, že Bůh očekává od spravedlivých, zvláštním způsobem, pokušeními, odčinění veřejných hříchů jejich současníků. V době, kdy psychoanalýza, se svým talentem zbavit se viny a hříchu, získávala nadvládu, Padre Pio – stejně jako Terezička – musel podstoupit takřka nesnesitelnou krizi zábran /skrupulí/, která ho sužovala po dlouhé tři roky. Pak po bouři přišla noc, noc duše, která trvala mnoho let s řídkými záblesky světla:

Žiji v nekonečné noci.. Shledávám se obtěžován vším a nevím, zda jednám dobře nebo špatně. Chápu, že to není zábrana /skrupule/: ale pochyba, kterou cítím ohledně toho, zda těším Pána nebo ne, mě ničí. A tato nevolnost se mi vrací všude: u oltáře, ve zpovědnici, všude!

S touto myšlenkou svých mystických zážitků v mysli rozjímal o mravních zásadách: Láska je krásnější ve společnosti strachu, protože tímto způsobem se stává silnější. Čím víc člověk miluje Boha, tím méně to cítí!

Svatá Tereza od Ježíška čelila pyšnému racionalismu své doby cestičkou duchovního dětství, ale také ho odčiňovala strašnými pokušeními proti víře. Její výkřik „Budu věřit!“ je dobře znám. Padre Pio také zakoušel násilná a prodlužovaná pokušení proti víře, jak to dosvědčují jeho dopisy P. Agostinovi:

Rouhání křižují mou mysl neustále, a co víc také falešné myšlenky, myšlenky nevěrnosti a nevíry. Cítím svou duši ztuhlou v každém momentě svého života, zabíjí mě to... Má víra se udržuje pouze neustálým úsilím mé vůle proti každému druhu lidského přesvědčování. Má víra je pouze ovocem neustálého úsilí, které ze sebe vydávám. A tohle vše, Otče, není něco, co se děje několikrát denně, ale je to trvalé... Otče, jak těžké je věřit!

Jaká drahá ponaučení pro nás; měli bychom být kupříkladu překvapeni, když se sami nalezneme v pokušení takového stupně.

Duchovní vůdce

Padre Pio překonal tyto strašné zkoušky tím, že následoval to, co ho naučili v noviciátu: vytrvalost v modlitbě, umrtvování smyslů, neotřesitelná věrnost k požadavkům služby stavu, a nakonec dokonalá poslušnost knězi zodpovědnému za jeho duši. Jeho bolestně získaná zkušenost mu umožnila přitáhnout k sobě duše toužící po dokonalosti a náročnosti.

Duším, které vedl, dal pravidla o 5 bodech: týdenní zpověď, denní svaté přijímání a duchovní četba, zpytování svědomí každý večer a duchovní modlitba dvakrát denně. Co se týče modlení se růžence, to je tak nutné, že to je bez řečí...

Zpověď je koupelí duše. Musíte k ní jít alespoň jednou týdně. Nechci, aby duše byly bez zpovědi víc než týden. Dokonce i v čisté a neobydlené místnosti se hromadí prach; vraťte se tam po týdnu a uvidíte, že potřebuje znovu utřít prach!

Těm, kteří se prohlašují za nehodné přijmout svaté příjímání, odpovídá:

To je docela pravda, že nejsme hodni takového daru. Ale přistoupit ke svatému přijímání ve stavu smrtelného hříchu je jedna věc a nebýt hoden zase docela jiná. Všichni jsme nehodni, ale je to On, kdo nás zve. Je to On, kdo po tom touží. Pokořme se a přijměme Ho se srdcem zkroušeným a plným lásky.

Jinému člověku, který mu tvrdil, že denní zpytování svědomí je zbytečné, protože svědomí mu při každém skutku jasně ukázalo, zda je dobrý nebo špatný, odpověděl:

To je vcelku pravda. Ale každý zkušený obchodník na tomto světě nejen uchovává během dne záznam o tom, zda tratil nebo získal při každém prodeji. Večer dělá účetnictví za celý den, aby určil, co by měl udělat zítra. Je logické, že je nezbytné provést pečlivé zpytování svědomí, krátké, ale jasné, každý večer.

Škoda, která se děje duším z nedostatku čtení svatých knih mě rozechvívá.. Jakou sílu má duchovní četba pro změnu směru, a dokonce nutí i světské lidi vstoupit do světa dokonalosti!

Když byl Padre Pio odsuzován, že nekoná žádnou duchovní službu, trávil volný čas čtením nikoliv novin „Ďáblovo evangelium“, ale čtením knih o doktríně, historii a spiritualitě. Přesto však vždy říkal: „Člověk hledá Boha v knihách, ale nalézá Ho v modlitbě.“

Jeho rady pro duchovní modlitbu jsou jednoduché:

Když se vám nedaří uspět v rozjímání, nevzdávejte se konání povinnosti. Jestliže je rozptýlení početné, neztrácejte odvahu; čiňte rozjímání trpělivosti a budete z toho ještě těžit. Rozhodněte se ohledně délky vašeho rozjímání a neopouštějte své místo před jeho koncem, i kdyby vás měli ukřižovat.. Proč se tak moc bojíte, že nevíte jak rozjímat tak, jak byste rádi?Rozjímání je prostředkem k dosažení Boha, ale není to cílem samo v sobě. Rozjímání cílí na lásku Boha a bližního. Milujte Boha celou svou duší bez výhrady a milujte svého bližního jako sebe sama a budete mít vykonánu polovinu svého rozjímání.

Totéž platí pro účast na mši svaté: má to spíš co do činění se skutky (pokání, víry, lásky...) než s intelektuálním přemítáním a úvahami. Komusi, kdo se ptal, zda je nutné sledovat mši svatou v misálu Padre Pio odpověděl, že jen kněz potřebuje misál. Podle něj nejlepší způsob, jak se účastnit svaté oběti je sjednotit se s Pannou Marií Bolestnou u paty kříže, v soucitu a lásce. Svého partnera v rozhovoru ujišťuje, že až v nebi se dozvíme o všem užitku, který jsme obdrželi účastí na mši svaté.

Padre Pio, který byl tak vlídný a příjemný ve vztazích k lidem se stával úsečným a nepoddajným, když šlo o čest Boží, obzvláště v Církvi.

Šepot věřících byl autoritativně utnut Otcem, který se nepokrytě nazlobeně zahleděl na každého, komu se nedařilo zaujmout zbožnou pozici.. Jestliže někdo zůstal stát, dokonce i když to bylo proto, že nebylo žádné místo v kostelní lavici, vyzval ho rezolutně, aby si kleknul a účastnil se záslužně oběti mše svaté.

Dokonce ani nepozorný zpěváček na kůru nezůstal ušetřen: „Mé dítě, jestli chceš jít do pekla, nepotřebuješ k tomu můj podpis.“

Poválečná móda byla podrobena stejné cenzuře:

Padre Pio usazený ve své otevřené zpovědnici si mohl celý rok povšimnout, že ženy a dívky, které se mu zpovídaly měly na sobě nepříliš dlouhé sukně. Dokonce některé dohnal k slzám, když některou, která čekala hodiny ve frontě poslal pryč, kvůli problémovému lemu šatů.. Poté do toho vstupovaly některé laskavé duše, které nabídly pomoc. Za rohem odpáraly lem nebo půjčily kajícnici kabát. Nakonec někdy otec povolil pokořené kajícnici jít ke zpovědi.

Jednoho dne jej duchovní vůdce pokáral za jeho hrubé chování. On odpověděl: „Mohl bych vás poslechnout, ale pokaždé je to Ježíš, který mi říká, jak mám jednat s lidmi.“ Jeho drsné způsoby tedy byly inspirovány shůry, výlučně pro čest Boží a spásu duší.

Ženy, které uspokojují svou marnivost oblečením, si nikdy nemohou obléci život Ježíše Krista; co víc, ztratí ozdoby svých duší jakmile tato modla vstoupí do jejich srdcí.

A ať ho nikdo nekárá za nedostatek křesťanské lásky: „Žádám vás, abyste mě nekritizovali dovoláváním se křesťanské lásky, protože největší křesťanská láska je dostat duše rychle zachvácené Satanem zpět pro Krista.“

Padre Pio a Novus Ordo Missae

On byl vzorem respektu a poslušnosti ke svým náboženským a církevním představeným, zvláště během časů, kdy byl perzekuován. Přesto nemohl zůstat zticha ohledně odchylky zhoubné pro Církev. Ještě před koncem koncilu v únoru 1965 mu někdo oznámil, že brzy bude muset celebrovat mši svatou podle nového ritu, ad experimentum, v národním jazyce, což bylo vymyšleno koncilovou liturgickou komisí, aby se reagovalo na potřeby moderního člověka. Okamžitě, aniž by viděl text, napsal Pavlu VI, aby ho požádal o udělení výjimky z liturgického experimentu, a aby mohl pokračovat v celebrování mše svaté svatého Pia V. Když ho přišel kardinál Bacci navštívit, aby mu donesl potvrzení, Padre Piovi unikla stížnost v přítomnosti papežova posla: „Pro všechno na světě, ukončete rychle ten koncil.“

Téhož roku, během koncilové euforie, která slibovala nové jaro pro Církev, svěřil se jednomu ze svých duchovních synů: „V tomto čase temna se modleme. Čiňme pokání za zvolené“; a obzvláště za toho, kdo má být jejich pastýřem zde na zemi: Celý svůj život se obětoval za úřadujícího papeže, jehož fotka byla mezi málem obrázků, které zdobily jeho celu.

Obnova náboženského života?

Jsou další obrazy z jeho života, které jsou plné významu, například jeho reakce na aggiornamento náboženských řádů vymyšlené na shromáždění Druhého vatikánského koncilu. (Zde uvedené citace jsou přejaty z knihy, která má imprimatur):

V roce 1966 přijel otec představený (františkánů) do Říma před zvláštní kapitulou /konanou/ ohledně konstitucí, aby požádal Padre Pia o modlitby a přímluvy. Setkal se s Padre Piem v klášteře. „Padre, přišel jsem, abych odporučil vaším modlitbám zvláštní kapitulu ohledně nových konstitucí..“ Sotva dostal z úst slova „zvláštní kapitula“... „nové konstituce...“, když Padre Pio učinil prudké gesto a vykřiknul: „To není nic než rozkladný nesmysl.“ „Ale Padre, konec konců, je tu mladší generace, kterou je potřeba brát v úvahu...mladí se vyvíjejí podle svého způsobu...jsou nové požadavky...“ „Jediná věc, která chybí je mysl a srdce, to je vše, porozumění a láska.“ „Pak pokračoval ke své cele, napůl se otočil, ukázal prstem a řekl: “Nesmíme se zbavit své podstaty! U Soudu Páně nás svatý František nepozná jako své syny!“

O rok později se stejná scéna opakovala ohledně aggiornamenta kapucínů:

Jednoho dne nějací spolubratři diskutovali s otcem Definiteur General /poradce nebo rádce generálního nebo provinciálního představeného náboženského řádu/ o problémech řádu, když Padre Pio vyjádřil šokující postoj, vzkřiknul s odměřeným pohledem v očích: „Co na světě máte v úmyslu v Římě? Co plánujete? Vy chcete dokonce změnit pravidla svatého Františka!“Definiteur odpověděl: „Padre, změny jsou navrženy, protože mladí nechtějí mít cokoliv společného s tonzurou, hábitem, bosýma nohama..“

„Vyžeňte je! Vyžeňte je! Co můžete říct? Jsou to oni, kdo dělají službu svatému Františkovi tím, že si vezmou hábit a následují jeho způsob života, nebo je to spíš svatý František, kdo jim nabízí velký dar?“

Když zvážíme, že Padre Pio byl skutečný alter Christus, že celá jeho osoba, tělo a duše byly přizpůsobeny Ježíši Kristu, jak jen je to možné, jeho tvrdé odmítnutí přijmout NovusOrdo a aggiornamento, by mělo být pro nás ponaučením. Stojí za to také zmínit, že dobrý Pán zatoužil povolat Svého věrného služebníka před tím než byly nesmiřitelně uvaleny na Církev a kapucínský řád. Za zmínku také stojí skutečnost, že Katarina Tangari, jedna z nejprivilegovanějších duchovních dcer Padre Pia tak úžasně podporovala kněze /FSSPX/ v Ecône až do své smrti rok po biskupských svěceních v roce 1988.

Poslední ponaučení: Fatima

Padre Pio byl dokonce ještě méně vázán k panujícímu sociálnímu a politickému řádu nebo spíš neřádu: „zmatení idejí a vláda zlodějů.“ Prorokoval příchod komunistů k moci, „překvapivě, bez jediného výstřelu... Stane se to přes noc.“

To by nás nemělo překvapit, protože přání Naší Paní z Fatimy nejsou vyslyšena. Dokonce řekl Msgr. Piccinellimu, že rudá vlajka zavlaje nad Vatikánem, „ale to pomine“. Zde se opět jeho konečný úsudek vrací ke Královně Proroků: „Ale nakonec mé Neposkvrněné srdce zvítězí.“ Prostředky, jimiž se naplní toto proroctví, známe: Boží mocí, ale ta musí být podnícena dvěma silami v lidských rukách: modlitbou a pokáním. To je ponaučení, které nám Panna Maria chtěla připomenout na počátku tohoto století: Bůh chce spasit svět zasvěcením Neposkvrněnému srdci Panny Marie a neexistuje problém, materiální nebo spirituální, národní nebo mezinárodní, který nemůže být vyřešen svatým růžencem a našimi oběťmi.

To je také ponaučení, které nám chtěl Padre Pio zanechat svým příkladem a obzvláště jeho „modlitebními skupinami“, které založil po celém světě. „Nikdy nebyl bez růžence, měl dokonce jeden pod polštářem. Během dne odříkal několik tuctů růženců.“ Pár hodin před smrtí, když ho lidé kolem něj ponoukali, aby řekl ještě pár slov, vše co mohl říci bylo: „Milujte Svatou Pannu a učiňte jí milovanou. Vždy se modlete růženec!“

Bezprostřední povýšení Ctihodného Padre Pia /článek byl napsán v květnu 1999 – pozn. překl./ jistě vyvolá v mnoha duších jak zvídavost, tak obdiv. Mohli bychom mít výhodu v příležitosti připomenout jim těchto několik ponaučení, jestliže skutečně sami budeme vědět jak je uvést do praxe v milosrdné lásce Nejsvětějšího srdce Ježíše a Marie.

Překlad: D. Grof