Ty první uvozovky tam jsou proto, že pojem „legendární“ /podobně jako „kultovní“/ je devalvován masivním, naprosto nevhodným a nepřípadným používáním kdekoliv, kde se to z marketingových důvodů zdá být vhodné, i když o označených subjektech člověk nikdy žádnou legendu neslyšel a bůh dá, že neuslyší. V tomto případě však platí důvod druhý, totiž naprostá bezradnost, neznalost a absence jakékoliv kreativity. Ty druhé, „poustevnické“ uvozovky jsou tam proto, že Charlie pobírá australský důchod a každý týden zajde na nákup do supermarketu a jeho pozemek je tak blízko dopravní tepně, že pouze až nepříjemně mocný hluk cikád dokáže přehlušit kravál od náklaďáků, píše v komentáři pro Prvnizpravy.cz Jan Schneider.

Nejdřív, v zajetí zlozvyku soběstřednosti a sebeprezentace, formuloval první otázku přesně v tomto stylu – zda totiž jde o Charlieho bilanční film. V odpovědi už bylo možno poznat starého dobrého Charlieho – nikoliv, film měl být o řece jménem Timbarra v Novém Jižním Walesu v Austrálii, jíž je Charlie fascinován. Dá se v ní současně plavat i z ní pít. Chtěl divákům přiblížit řeku, režisér však natočil tak trochu bilanční film o něm. Rozdíl v osobních východiscích sotva mohl být lépe ilustrován.

Marjanovič cítil potřebu poučit Charlieho, že Hieronymus Bosch maloval pokušení v podobě dorážejících „diblíků“, a zcela mechanicky se zeptal, jakým pokušením je jako poutník vystaven? Charlieho pokorná odpověď byla zase z jiné úrovně – myslel si, že odolá pokušení snazšího života, ale přišlo stáří a nemoci a úbytek energie a pocit, že už to poustevničení nezvládne a že potřebuje pomoc.

Marjanovič pak začal dorážet. Jaké poselství prý spočívalo v první polovině jeho života? Charlie ho – neintencionálně, protože není účasten zdejších nablblých útoků na „alternativní zdroje informací“ – dostal do kouta, protože mluvil jednoznačně o alternativách a alternativním životě.

A pak Marjanovič vytasil zásadní otázku všech diblíků: „Co byl komunismus?“ Charlie na to moudře (měl na to přemýšlení o komunismu mnoho času!) odpověděl, že všechny naše formulace a koncepty jsou jen na povrchu našeho biologického života, který se moc nemění a měnit nebude.

Zjevně neuspokojený Marjanovičův diblík dorážel dál, že prý „tomu mladý lidi rozumět nebudou“?! (čti: tato Charlieho odpověď není propagandisticky využitelná!). Charlie na to blahosklonně dodal, že mladí lidé budou hledat zase další novou formulaci a další koncept – a každý ten koncept končí jakousi beznadějí a korupcí ...

Marjanovič se však nedal – prý jak to přijde, že zrovna v době, kdy Charlie přijel, dostávají normalizační nomenklaturní postavy a estébáci státní vyznamenání od prezidenta? Na konci své otázky pak ale dodal, zda to je také součást nějakého koloběhu? To umožnilo Charliemu obecně souhlasit, že na jedné straně bývá tolerance, na druhé chamtivost a intolerance i agresivita .... to už diblík zřejmě zavětřil, že tady mu pšenka nepokvete, a polevil trochu v tom agresivním poštívání.

Zkusil to tedy jinak – až tam v Austrálii prý bude zase Charlie o samotě, zda si bude s řekou povídat? Co jí řekne o tom, co tady zažil? Zde se již rozevřela duchovní, kulturní i civilizační propast mezi oběma hovořícími naplno. Charlie odpověděl, že řece řekne své přání, aby byla zachráněna v té podobě, v jaké je už patrně po milióny let a ještě se nepodařilo lidem tu podobu proměnit.

Marjanovičův diblík je neúnavný – co prý ale přece bude říkat o tom, co zažil tady? I zde Charlie hanebně zklamal diblíkovo zjevně skryté přání – bude asi něco říkat přátelům, které tam má v okolí. Nezdá se, že by tam spěchal vyprávět ausgerechnet o rozhovoru s Marjanovičem a jeho starostech, končí komentář Jan Schneider.