Michal Fraiman se zamýšlí nad neuvěřitelným dárkem, který bezúhonným občanům nadělil Nejvyšší správní soud a ptá se, jestli někteří soudci, prokurátoři a policisté „só hlópé, nebo navedené“. Česká justice nám před vánoci nadělila několik docela příjemných překvapení. Odvolací soud například přeci jen zabránil upálení „korupčníka“ exministra Bartáka, skončil absurdní hon na zastupitele Jaroměře a osvobozujícího rozsudku se dočkala i bývalá starostka Moravské Nové Vsi Jana Krutáková. Jako by paní Spravedlnosti svitlo slabounké světélko na konci tunelu. Ono to ale jako obvykle má svá ale.

Zločinné spolčení? Moravec, Bradáčová a Šlachta – Policejněprokurátoská mafie na poradě s DickHeadem české propagandy?

Nedotýkejte se (některých) kruhů

Má-li být řeč o spravedlnosti, musí se samozřejmě nejprve všem nevinným a tudíž neprávem po soudech vláčeným a médii dehonestovaným lidem dostat satisfakce. A nejen to. Dál je třeba se ptát, proč k těmto vesměs absurdním procesům vůbec došlo, respektive jak k nim vůbec dojít mohlo, a kdo je za to zodpovědný. A hlavně se zamyslet se nad tím, co udělat proto, aby se podobné excesy už nemohly opakovat.

Díky nenápadnému a mainstreamem jen okrajově zmíněnému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou však všechny tyto otázky prakticky zbytečné. Kárný senát soudce Jiřího Pally nám jednou pro vždy odpověděl. Jde-li o státní zástupce, pak platínoli tangere circulos meos, neboli nedotýkejte se mých kruhů. A to doslova.

Co se stalo? Nic jiného, než že chebský státní zástupce Viktor Böehm udělal brutální botu. Jak je dnes v módě, honil po soudech dva úředníky radnice z Františkových Lázní. Tito „zločinci“ sice nic neukradli, nic nezpronevěřili, dokonce ani úplatky rafinovaně nebrali, ale, věřte nevěřte, nechali pokácet čtyři stromy, z čehož zmíněný prokurátor dokázal splácat obžalobu pro trestný čin zneužití pravomoci úřední osoby. Výkon bezesporu obdivuhodný.

Jiskérka naděje zhasíná

Asi není divu, že soudce Krajského soudu v Plzni Pravoslav Polák nejen věc smetl ze stolu a zlotřilé úředníky osvobodil, ale zároveň si na prokurátorovi Böehmovi docela pěkně pochutnal. Posuďte sami: „(Státní zástupce Böehm) prokázal flagrantní neznalost práva na obhajobu, a to nejen v rovině trestně právní, ale dokonce i ústavní rovině“. Panečku, to se dnes jen tak v rozsudcích nedočtete.

Pokud by obdobnou „flagrantní neznalost“ prokázal například lékař, šel by patrně sedět. Totéž řidič náklaďáku. Politik by šel takříkajíc od válu. Podnikatel i s podnikáním do kytek. Dělník na Úřad práce. Státní zástupce? Noli tangere circulos meos!

Ke cti Böehmovi nadřízené Anny Maříkové, krajské státní zástupkyně v Plzni, dlužno uvést, že i ona naznala, že nad kvalitou práce jejího kolegy je na místě se jaksi pozastavit. A učinila to jediné, co v případě státního zástupce učinit lze, tedy podala na Böehma k Nejvyššímu správnímu soudu (NSS) kárnou žalobu.  Jak to dopadlo? Jak asi patrno z předchozích řádků jiskérka naděje rychle zhasla. A co hůř. Böehmové  a spol. slaví velké vítězství.

Co je to „vnitřní přesvědčení“?

Závěry NSS učiněné v rámci Böehmovi kauzy jsou totiž stejně objevné jako děsivé. Snad nejstrašnější z nich je ten, že státní zástupce stíhá na základě něčeho, co NSS popisuje jako „vnitřní přesvědčení o trestném činu“. Takže už žádné důkazy podpírající podezření, žádné štráchy s trestním řádem. Prostě jsem vnitřně přesvědčen, že patříš do báně, tak se tě tam pokusím dostat. A hotovo. Za to by se pravda druhdy nemusel stydět ani známý bojovník za práva lidu, bolševický prokurátor Josef Urválek.

A když se to nepovede, tak podle NSS stačí k žalobcově „nápravě“ řízení před soudem. Tam si prostě soudruh prokurátor v klidu vyposlechne, že je sice flagrantní neumětel, kazisvět a přetrhdílo, ale ráno si zase v klidu sedne za svůj dobře placený stůl a nic mu nebrání splácat další obdobnou pitomost.

Právně sporné? Zcela jednoznačné…

Abych se, veden hněvem, nespustil moc, musím uvést, že NSS uvádí i jasný a na první pohled přesvědčivý argument: „V opačném případě by totiž funkce žalobce bylamimořádně rizikovou záležitostí, jež by státní zástupce odrazovala od vedení trestního řízení ve skutkově složitých či právně sporných případech, u nichž existuje reálná možnost zproštění obžaloby,“ stojí v rozhodnutí. Jinými slovy: pokud by se státní zástupci báli postihu za z jejich pohledu „prohrané“ věci, báli by se do těch sporných věcí jít. Paličsky se ptám: a byla by to opravdu taková škoda?

Ano, i to by byla demagogie. Jenže nějaké proporce prostě musejí existovat. Každý z nás asi cítí, že je dost podstatný rozdíl mezi situací, kdy je u osoby nejevící známky života a s dírou v břiše zajištěn na útěku muž s nožem, na němž je mazlavá červená tekutina a situací, kdy si komando odvede za dohledu televizních kamer v poutech starostu obce, který před šesti lety podepsal udělení dotace místním fotbalistům, přičemž do klubu loni nastoupil jeho čtrnáctiletý synovec. Jako brankář. V prvním případě je zahájení trestního stíhání pro vraždu asi pochopitelné, nad obviněním fiktivního starosty z korupce bychom ale asi opět jen nevěřícně kroutili hlavami.

Řadu obvinění, která dnešní prokuratura s klidným svědomím posvěcuje, totiž při nejlepší vůli nelze označovat jako případy „skutkově složité“ či „právně sporné“, jak o tom hovoří NSS. Mám-li být konkrétní: co bylo „právně sporného“ na tom, že stát podle stávající právní úpravy nesmí stavět benzínové pumpy u dálnic? Nic. To je fakt vyplývající přímo ze znění příslušných zákonů. Přesto byli bývalí státní manažeři stíháni a vysedávali ve vazbě právě za to, že je na účet státu nestavěli, aby pak Nejvyšší státní zastupitelství došlo k „překvapivému“ závěru, že stát benzinové pumpy stavět nesmí. Absurdní? A takto bychom mohli dlouho  pokračovat.

Hlópé nebo navedené?

Můj nebožtík dědeček, ryzí Moravák, hodnotil mnohdy mé dětské neúspěchy jadrnými slovy: „Ty seš buď hlópé, nebo navedené.“ Vzácný muž obdařený sedláckou moudrostí se mi tak něžně snažil naznačit, že „takhle blbej nikdo bejt nemůže“. A že za tím tak logicky musí být něco jiného.

Bohužel mnohé konání soudobých státních zástupců rovněž nutí člověka přemýšlet, co za tím je. Na „flagrantní neznalost“, pro kterou měl dědeček výstižnější, takové moravské, pojmenování, to nevypadá. Navíc je-li vám z blahovůle NSS předem poskytnuto bezpečné alibi v podobě formule „já to jen tak zkoušel“, můžete krom té blbosti konat „vedeni“ prakticky čímkoli. Touhou po pomstě, po kariéře, po penězích, po moci. Touha po spravedlnosti tak zůstává jaksi jen „před kamerou“.

Na základě čeho „to zkusila“ Bradáčová s Rathem a co chtěl Ištván vlastně „zkusit“ při slavném loňském zátahu, se asi ještě dlouho nedozvíme. Proč „to zkoušel“ Viktor Böehm na úředníky radnice Františkových lázní asi také ne. Je stejně tak možné, že šlo o nějaké vyřizování účtů, jako o snahu donutit prostřednictvím trestního stíhání úředníky „vyklopit“ něco na neoblíbené vedení radnice, stejně jako že státní zástupce Böehm je…., pardon toliko vykazuje „flagrantní neznalost“ práva.

Buď jak buď, jsou všichni prokurátoři za své konání předem amnestováni. Ištván tak třeba příště zkusí Sobotku (za to OKD), Bradáčová si před Vánocemi zase zaskočí pro Rittiga a Viktor Böehm možná právě v těchto chvílích sepisuje koncept žaloby pro trestný čin sabotáže, kterého se, jak je vnitřně přesvědčen, dopustila skupina osob kolem podvratného internetového magazínu Protiproud.

Vnitřně přesvědčení nositelé mimořádného rizika

A co že bych tedy chtěl? Pořádat s nimi procesy? Zavírat je do vězení?

Ještě jednou si závěrem vypůjčím slova z rozhodnutí NSS. Stačilo by pro začátek, aby být občanem tohoto státu a spadat pod pravomoc zdejších represivních složek nepředstavovalo „mimořádně rizikovou záležitost“, že kdykoli a za cokoli můžete skončit ve vazbě. Nebo v báni.

Nechci pořádat procesy. Chci jasnou odpovědnost státních zástupců nejen za zvrtané, ale hlavně za vykonstruované případy. Nechci organizátory dnešních politických procesů zavírat do vězení.

Jakkoli jsem vnitřně přesvědčen, že za to, co dnes někteří policisté, státní zástupci a soudci předvádějí, do té báně patří.

Zdroj: Protiproud.cz