Vánoční čas. Pod vítěznými oblouky kapitalismu pochodují zástupy proletářů a pracující inteligence, veřejná prostranství zaplavují hordy Cocacolášů v červených kostýmech, pokrokové děti se po vzoru profesionálních vyděračů uchylují k psychickému terorismu a pod různými pohrůžkami se dožadují posledních modelů autíček a čůracích panenek. Rej nabírá na obrátkách za hudebního doprovodu Krysařovy melodie, která se ze všech stran hrne na „poslední z Římanů“. „Hou hou, Santa po tobě (kromě peněz) nic nechce! Buď svůj! Buď free!“ Nastává čas tolerance a sentimentální pseudolásky sladké jako šmoulová zmrzlina, na kterou se nejdříve slétnou vosy a pak celý roj much.

A Matka Boží, Matka člověka, spolu se svatým ochráncem opět marně hledá místo k spočinutí, místo k porodu, místo obdarování. Svaté místo. Dveře jsou zavřené stejně jako tehdy. „Nemáme místo! Všecko je obsazený, právě se koná Mezinárodní trh zhovadilosti! Vypadni! Co sis nadrobila, to máš! Dneska a dítě?! Zmiz a už nás neobtěžuj!“

V římském císařství bylo zvykem slavit výročí narození vládců nebo význačných osobností. Když skončila doba pronásledování, zavedla římská církev kolem roku 330 na den 25. prosince svátek Kristova narození. Ve východních církvích se tato událost zpočátku slavila v jiné dny, ale již koncem čtvrtého století i tam převládl římský zvyk. Při volbě data sehrála pravděpodobně také roli skutečnost, že Římané v tento den od roku 275 slavili svátek boha Slunce, zvaný „Narození Slunce“, který zavedl císař Aurelián. Není tedy nic divného, že křesťané slavili narození toho, jenž je „Světlem světa“ a „Sluncem spravedlnosti“.

V pátém století byl Boží Hod vánoční již natolik významným svátkem, že jím začínal liturgický rok. Když se po desátém století stala adventní doba nedílnou součástí vánočního období, liturgický rok se počítal již od první adventní neděle. V roce 529 císař Justinián zakázal na Boží Hod práci a prohlásil jej státním svátkem. Koncil v Agde (506) zavázal křesťany v tento den k svatému přijímání. Koncil v Tours (567) ustanovil dvanáctidenní sváteční období od Božího Hodu do Tří králů.

O rozšíření Vánoc po celém světě se pochopitelně přičinili také křesťanští misionáři, kteří většinou zastávali funkce prvních biskupů na „dobytých“ územích. Začátkem dvanáctého století přijaly již téměř všechny evropské národy křesťanství a Vánoce byly všeobecně slaveny s velkou zbožností a radostí, někdy i bouřlivě. Vzniklo mnoho barevných a působivých obřadů, hudebních skladeb a divadelních her s vánoční tematikou, ve všech zemích se začaly rozvíjet specifické náboženské obyčeje. Některé do dnešních dob nepřetrvaly, některé byly pro svou nevhodnost zakázány, nicméně svědčí o víře a hlubokém prožívání Božího narození lidmi středověku.

K zásadní změně došlo v šestnáctém století v zemích, kde zvítězila reformace. Zde byla zrušena mše svatá a oslavy se často omezily pouze na kázání a modlitby. V Británii puritáni dokonce odsoudili veškeré vánoční oslavy. Tvrdili, že se žádný den nesmí povyšovat nad šábes. V roce 1583 bylo ve Skotsku slavení narození Páně pod trestem zakázáno. Když se puritáni ujali moci také v Anglii, anglický parlament v roce 1647 odhlasoval tresty pro všechny, kteří budou slavit Vánoce, případně jiné svátky.

Každý rok několik dní před Štědrým večerem procházeli ulicemi měst úředníci, kteří občanům připomínali, že „Vánoce a jiné podezřelé zábavy“ nesmějí narušovat veřejný pořádek. Zavedení zmíněného zákona vyvolalo spravedlivý hněv některých ještě ne zcela ideologicky zpracovaných občanů, a propukly pouliční nepokoje, které musela potlačit až přivolaná armáda.

S návratem monarchie v roce 1660 se vrátily také Vánoce, ovšem v již omezené podobě. To se projevuje i na anglických koledách, které mají zřídkakdy náboženský charakter, ale spíše odrážejí čistě humanistické chápání Vánoc jako nadstavby liberální společnosti. Zajímavou výjimkou je populární koleda The Twelve Days of Christmas (Dvanáct dní Vánoc), která však vznikla „mimo zákon“ v tehdy ilegálním katolickém prostředí a mimo jiné sloužila i jako katechismus pro děti a připomínka víry otců. „Miláček“ v této koledě neznamená pozemského milého, ale samotného Boha.

Tím, kdo je obdarováván, je pokřtěná osoba. Koroptev na hrušce znamená Krista. Také další symboly jsou krásné a vtipné: „dvě hrdličky“ – Starý a Nový zákon; „tři francouzské slepice“ – víra, naděje a láska; „čtyři ptáčci zpěváčci“ – čtyři evangelia; „pět zlatých prstýnků“ – pět prvních knih Starého zákona popisujících pád člověka; „šest snášejících hus“ – šest dní stvoření; „sedm plujících labutí“ – sedm darů Ducha Svatého; „osm dojných krav“ – osm blahoslavenství; „devět tanečnic“ – devět andělských kůrů; „deset skákajících pánů“ – desatero přikázání; „jedenáct dudáků“ – jedenáct věrných apoštolů; „dvanáct bubeníků“ – dvanáct pravd obsažených v apoštolském vyznání víry.

Vánoce pak přišly do Ameriky společně s misionáři a prvními kolonisty z evropských zemí. Na územích obývaných francouzskými nebo španělskými osadníky byl Boží Hod slaven mší svatou a tradičními zvyky. Nová Anglie trpící pod nadvládou revolučních puritánů převzala ostrovní nevraživost vůči Vánocům, která vydržela až do poloviny devatenáctého století. K rozvoji vánočních svátků na území Spojených států dochází až s vlnou imigrantů z Irska a kontinentální Evropy.

Vůbec první americkou koledu napsal misionář indiánů, jezuita sv. Jan de Brébeuf. Vánoční hymnus na nápěv francouzské lidové písně ze šestnáctého století se jmenuje Jesous Ahatonnia, což v jazyce udatného kmene Hurónů znamená „Narodil se Ježíš“. Pozdější „narození“ zednářského staršího bratra Dědy Mráze ve Spojených státech, tedy nechvalně známého Cocacoláše, patří už mezi ty nejsmutnější a nejtrapnější události v dějinách Ameriky a celého lidstva.

Tichá noc. Bůh při vší té maniakální vřavě mlčí a tiše čeká. Nalomenou třtinu nedolomí. Kdybychom se dívali optikou kapitalismu, tak ruka trhu zacpala Ježíškovi ústa. Bůh nabízí lidem svého Syna, a není poptávka. Na zdánlivém volném trhu panuje dokonalá shoda, monopol na ovládání a zneužívání slabostí padlého člověka. „Buď sám sebou!“ volají reklamní slogany. Což volně přeloženo znamená: „Chceš být prasetem! Buď prasetem!“

V záplavě blikajících serepetiček, imbecilních televizních úsměvů a prázdných slov celebrit o tom, jak se máme mít všichni rádi a hlavně to zdravíčko, stojí žena v očekávání věcí příštích, které nastanou a které jsou nevyhnutelné. A do hluku postmoderní tiché noci proniká hlas: „Buď mým synem, buď mou dcerou. Proto jsem na zem seslal svého jediného Syna.“ Ti, kteří chtějí slyšet, uslyší. Ti, kteří mají odvahu, sestoupí tuto noc do hloubky k výšinám.

Deo gratias!

Zdroj: protiproud.cz