Debakly levice nejsou fatální. Dokazuje to i v Belgii, která zbohatla už ze svých dřívějších kolonií a desítky let profituje i z toho, že hostí monstra NATO a EU. Před pár dny se tam konaly komunální volby. Belgická strana práce (PTB) v nich více než ztrojnásobila počet svých mandátů. 11,6 procenta hlasů získala i v Bruselu. V Charleroi 15,7 a v Lutychu dokonce 16,3 procenta hlasů. Počet členů PTB se od roku 2008 zpětinásobil – z necelých 3 tisíc na dnešních víc než 14 tisíc.

Jak toho dosáhla, vysvětlil její předseda Herwig Lerouge na sobotní 44. Pražské teoreticko-politické konferenci, pořádané více než tuctem OV KSČM, Komunistickým svazem mládeže i dalšími levicovými subjekty. PTB jde přesně opačným směrem, než strany levicové už jen názvem, ne však svou politikou. Nemění principy za posty a prebendy. Má jednoznačně antikapitalistický program. Bojovnou taktiku, založenou na radikální strategii. Promluvili i komunisté z desítky dalších zemí – Francie, Německa, Rakouska a jiných koutů Evropy i z Jihoafrické republiky. V Británii, jak o to v Praze mluvil tamní komunista, se člověk ani nestačí roky nevídanému zájmu o Marxe, Lenina, Říjnovou revoluci a dějiny Sovětského svazu mezi mladými dělníky.

Konferenci zahájil Josef Skála, pomlouvaný Filipovou klikou jako „hlavní rozbíječ strany“ (nově i kvůli platformě RESTART, jejímž je jedním ze tří mluvčích). Téměř hodinový projev jako programovou alternativu vůči bezpohlavní, konformistické politice dnešního vedení KSČM: „Parketou komunistické strany je radikální opozice. Punc radikální síly však ztrácíme už roky. A teď už nás jen málokdo vnímá i jako opozici. To ovšem přitáhne jenom ty, kdo si té změny ještě nestačili všimnout. To proto ta kaskáda volebních debaklů – a riziko, že přijdeme i o parlamentní status.“

Pod hesly „jednoty a semknutosti“ se, uvedl Skála o kus dál, odehrál už podraz Gorbačovovy „katastrojky“. „Z pilíře našeho hnutí si upletla bič na komunisty, kteří ten švindl prohlédli a postavili se na odpor. A právě to se už nesmí opakovat!“ Příčinou krize české levice je už její myšlenková a programová prázdnota. „Teorie rozvíjená politickou poptávkou – a politika ukotvená v živé teorii – se krčí jako panenka v koutě.“ Tzv. odborné zázemí si hraje na „technokrata bez moci“. A místo vlastní nezávislé analýzy vyrábí jen „rádoby učená alibi ´státotvorného´ postoje, který na systémovou opozici rezignuje“. Je to politika lidí, kteří „marxismu rozumí jako koza petrželi“, „hlavně však právem tuší, že komunistu zavazuje k tomu, čím by se rozhodně řídit nechtěli“.

Smrskla se na „tradeunionismus“, „přetahovanou o trochu větší díl koláče, tedy úkol odborů se členy všech světových názorů názorů. Dosáhne-li i na parlamentní křesla, ke hřišti, vykolíkovanému panující mocí, ji to přiková ještě víc. Bernstein se k tomu přiznal bez okolků. Razil však reformy, polidšťující kapitalismus aspoň zčásti. Následníci už vzdali i to. Provozují jen populismus – jalové sliby, na něž za kapitalismu nedojde. Právě tím prohrávají i se silami, od jejichž populismu se okázale distancují. Ty totiž svoje sliby umí i mnohem lépe prodat – a hlavně opřít o chytlavější kritiku poměrů i politických rivalů.“.

Oč méně je levice skutečnou opozicí dnes, „tím víc se municí proti všem, kdo si zadali s pokrokem, stávají naše dějiny, mrzačené k nepoznání. Líčí nás jako gang pitomců a zločinců. Zločinům antikomunismu staví slavobrány. Klaní se i jaderným vyděračům a Hitlerovým sponzorům. Kolik mediálních tváří strany tomu umí čelit bez bázně a hany? Dokdy se budou trpět plivance do našich tváří zamlada – z úst poslance za KSČM? To stranu okrádá o statisíce voličů – a ne kordy, křížené s podlými lháři. Ročníky, jež braly rozum až za samoděržaví lži a nenávisti, nám to hrozí odcizit doživotně.“

Tzv. socialismus pro XXI. století, sepisovaný roky „odborným zázemím“, Skála označil za dílko, visící mimo prostor a čas. Klíčovou otázku – zrušení zisku z cizí práce – si ani neklade. Skutečné hlavolamy, které přijdou na pořad, bere uctivým obloukem. „Tak daleko přitom ještě nejsme. Teď teorie dluží odpověď na jinou otázku – socialismu jako jediného východiska z pastí kapitalismu. Z pastí kapitalismu našich dnů – a ne jenom těch, za nimiž se už zavřela voda. Jedině to totiž doloží – zcela nezvratně i srozumitelně lidem kolem nás – že být komunistou není nostalgickým trucem, ale tou nejmoudřejší a nejzodpovědnější volbou.“ Vyžaduje to „zachytit včas každý skutečně významný novotvar na těle kapitalismu – a proniknout až k jeho kořenům v samých základech kapitálového vztahu“

Skála se zaměřil mj. na tři „nové kvality, jíž nabývají hybné rozpory kapitalismu“. Prvou je   „nevídaný rozsah i tempo proměny zisku v parazitní rentu, zbavenou už i každého rizika podnikání. Vrchní patra vertikály, do níž se kapitál šikuje napříč světem, už ovládá téměř kompletně. Teď z nich terorizuje výpalným i stále víc těch níž. Sahá od ´zločinu bílých límečků´, rabujících svět z ´finančních trhů´, přes podsvětí předražených veřejných zakázek a samoděržaví záporného úroku z našich úspor – až po koloniální ´vnitropodnikové ceny´ mezi zahraničními koncerny a jejich tuzemskými ´dcerami či třeba vydřiduchy ´duševního vlastnictví´, neváhající upřít i léky statisícům těch, komu by zachránily život.“ Řeč byla o „skrznaskrz parazitní rentě, rychle narůstající na trhu bydlení“ – a to jak ze strany privátních developerů a „pánů domácích“, tak „mafií, které si mastí kapsy předraženým nájemným z někdejších státních bytů, převedených zdarma na města a obce. Ty jsou navíc i příkladem novotvaru, v němž parazitní renta dosahuje vrcholu – lukulských výnosů, ždímaných přímo z veřejných statků a financí. Na špici celé pyramidy stojí ´banksteři´ – jak se křížencům bankéřů a gangsterů říká v Americe. Ti totiž svá vlastní děsivá manka, nakupená ´morálním hazardem´ s ´penězi jiných lidí´, umí proměnit v – ´suverénní dluh´. Aby se obratem stali sami jeho věřiteli – a z moci úřední pak oškubávali daňové poplatníky i s úroky.“

Tím „plastičtěji musí chapadla renty, která svá rizika ´znárodňuje´“, zmapovat právě skutečná levice. Aby vnesla „jasno do otázky legitimity systému, světícího zisk jako odměnu za vlastní riziko. Kasta rozmazlených rentiérů dusí i stále víc těch, kdo podnikáním na tržním severáku riskují i vlastní střechu nad hlavou. Nám, až to téma uchopíme jaksepatří, to otevře cestu ke spojenectvím, jaká tu ještě nebyla.“ Řeč byla i o tzv. bullshit jobs – česky řekněme práce na ho..no (ba hovězího původu). Knížku nazvanou Bullshit Jobs. Theory, která ji fenomenálně analyzuje, právě vydal David Graeber, profesor věhlasné London School of Economics (a autor jiné skvělé publikace Dluh. Prvních 5.000 let, která už vyšla i česky). jeho poslední titul je jednak o lidském jmelí v podobě roztodivných ´manažerů, konzultantů, telemarketérů´ a jiných zcela ´nesmyslných profesí´, které si kapitál hýčká a korumpuje často až astronomickými příjmy“. Nejde přitom jen í „sinekury vyhrazené přednostně pro mazánky, kteří se ´za vodou´ už narodili“. „Bullshit jobs“ totiž „raketovým tempem přibývá i v nižších příjmových patrech, hlavně v tzv. terciárním a kvartálním sektorech. Souvisí to především s rostoucí mocí, kterou má nad výrobou a obchodem finanční oligarchie, obrůstající stále početnějšími a spletitějšími aparáty. Ve Spojených státech, Británii i jiných západních metropolích, jejichž kapitál vyváží výrobu ve velkém za co nejlevnější prací ve „třetím světě“, už podíl „zbytečné práce“ činí přinejmenším kolem poloviny všech pracovních míst.“

„Pokud by ´nesmyslné profese´ byly zrušeny – a úkoly těch užitečných rozděleny mezi populaci v ekonomicky aktivním věku – umožnilo by to zkrátit pracovní týden na oněch zhruba 15 hodin týdně, jak to už roku 1930 předpovídal J. M. Keynes.“ Jenže právě to je tím „úplně posledním, co vyhovuje dnešním ekonomickým a politickým ´elitám´“. Co je – a co naopak není – užitečnou profesí, už některé seriózní zdroje dokonce kvantifikovaly. Například jedna britská nadace, analyzující „společenskou návratnost investic“. Přínos zdravotní sestry, uvádí se v její nedávné studii, je „sedminásobně větší než její příjem, u dělníka recyklujícího odpad je to dvanáctinásobek a u nemocniční uklízečky desetinásobek. Průměrný roční příjem bankéře z londýnské City (kolem 5 miliónů liber) je naopak přinejmenším sedmkrát větší, než cokoli lze považovat za jeho přínos i s hodně zamhouřenýma očima. Reálná hodnota, přidaná „reklamním manažera“, je 11,5 krát menší než jeho příjem (v průměru kolem půl miliónu liber).“

Další zásadní změnou podle Skály prošla role ekonomických krizí. „Kapitalismu se vracejí už skoro dvě stě let, Kosívaly i milióny životů, měly však i svůj konec – a srážely masu kapitálu na úroveň, adekvátní kupní síle těch, kdo za své peníze pořizují hmatatelné statky a služby. A právě to už neplatí a platit nebude. Světová krize, která vypukla před deseti lety, totiž nůžky mezi penězi, lačnými zase jen ´dělat peníze´ – a zdroji plebejské většiny – rozevřela do úhlu ještě většího než ten, který ji způsobil. Kasta parazitních rentiérů, z jejichž vůle se tak děje, tak krizi z nadvýroby změnila v chronickou diagnózu. Přesněji v nádor, jehož rozměry a agresívní metastázy už budou jen dál růst. A bujet jak úměrně mase kapitálu, zhodnocované jen zcela fiktivně, protože skořápkářským švindlem, tak střemhlavému pádu do dluhové pasti, který ten švindl dál zrychluje. Jedno i druhé má však svou mez. Až na ni narazí, bude jinak úplně vše. Kdo jiný má to panorama podrobit všestranné analýze a objevit lidem, než právě my? Kdo jiný jim má ukázat, čím vším hrozí – i v povaze politické moci a soupeření velmocí? Čas, který na to zbývá, se rychle krátí. Brzký kolaps, mnohonásobně větší než ten poslední, věští i analytici světových bank. Nás postaví na rozcestí dlouho nevídaných šancí a rizik. Přípravy musí začít neprodleně – programové i organizační, personální i směrem k podstatně širšímu okruhu spojenců. Pokud je zanedbáme, vymaže nás to z politické mapy – a může ohrozit i víc, než ´jen´ existenčně.“

Novou spirálou prochází i nerovnoměrný rozvoj kapitalismu. „Linie, dělící metropole a periférie, už neleží jen mezi kontinenty. Cizí kapitál mění v kolonie i země v srdci Evropy. Své kořisti drancuje pokaždé, dřív je však otevíral i civilizačnímu pokroku. V srdci Evropy z nich naopak profituje tím víc, oč vyšší vzdělanost, kvalifikace a průmyslová kultura mu tu spadly do klína. Naší zemi, jež byla strojírenskou velmocí a suverénním hráčem na trhu investičních celků a mnoha jiných artiklů, srazil na zadní dvorek montoven, logistických hangárů a rumišť dováženého odpadu. Téměř desetina našeho HDP mizí rok co rok v cizině jen na dividendách. O další stovky miliard nás zkracuje ´reexport´ do Číny i jiných našich tradičních trhů hlavně přes Německo – a už zmíněné ´vnitropodnikové ceny´, jimiž své české filiálky rabují jejich cizokrajné ´matky´. Ve sféře zahraniční a bezpečnostní politiky je naše suverenita už jenom ponižující atrapou.“

„Tím zranitelnější jsme tváří v tvář ´čtvrté průmyslové revoluci´. Vzdálenost mezi metropolemi a periférií zvětší o celý řád. Oč víc smetany zůstane těm prvním, tím hůř dopadnou jejich koloniální poddaní. Jsme monokulturou odvětví, v nichž technika vytlačí i přes polovinu živé práce. Čím ji nahradí země, změněná v dojnou krávu cizího kapitálu? Jak vyplní děsivou díru ve zdrojích starobních důchodů a sociálních programů? Vytáhne nás z té bryndy domácí kapitál? Má to snad v plánu? Je snad to ještě v jeho silách? Pokud s tím přijde – a bude loudit o státní dotace – kývne mu na to leda zkorumpovaný trouba. Výkon ekonomiky v rukou českého kapitálu je na zhruba stejné výši už čtvrt století. Na cizích žralocích je závislejší než za c. a k. monarchie. Sám už většinou produkuje jen dílčí subalterní vstupy. Ty trpké a veřejně tutlané pravdy stojí i v nedávné interní analýze, kterou si objednala vláda. Opičí láska k trhu a ´konkrétnímu vlastníkovi´ dostaly ránu z milosti. Technologické, investiční a komerční průlomy, jimiž před hrozící pastí unikneme dopředu, jsou už jen v silách a moci státu. Kdo jiný má tak akutní národní zájem razit energičtěji, než právě my?“

Právě k tomu, v čem „degeneruje sama anatomie kapitalismu, vede pupeční šňůra všech jeho selhání v otázkách, s nimiž dřív takový problém neměl. Jen to je drobnohled, schopný obnažit celou pravdu o epidemii ´pracující chudoby´ i tam, kde si i mnohý dělník zakládal na tom, že uživí ženu a děti sám, ba leckdy najímal i služku už před půl stoletím; o desítkách procent mladých lidí, kterým už dochází, že dopadnou hůř než jejich rodiče, i v západních zemích, do nichž proudí největší díl parazitní renty; o ´stěhování národů´, větším než na rozvalinách II. světové války a importujícím pohromy ´třetího světa´ do Evropy; o krvavé stopě teroru, křižující i naším kontinentem, s níž prohrávají jak všudypřítomné detektory každého telefonátu, dopisu a kroku, tak zbraně poslední generace – a spousta dalších bezprecedentních zjevení. Doba, kdy kapitalismus své vady v lecčem i zmírňoval, se s popravou jeho reálné alternativy uzavřela. Novotvary, které mu naskakují teď, jsou známkou narůstající impotence. Hnutí, které chce svět měnit, a ne jen ležérně okecávat, musí mít jasno hlavně v tom, co kapitalismus už neumí a umět nebude. Jen tak jeho krédo nikdy nezastará – a stane se naopak stále přitažlivějším magnetem i materiální silou.“

Skála se do hloubky zabýval i otázkami programu, strategie a taktiky. Hlavně v souvislosti s klíčovým požadavkem: „Šance na změnu rodí selhání stávajícího systému – a ne žádná lejstra o socialismu mimo prostor a čas. Ta selhání však musí někdo přesně pojmenovat – a udeřit na ně požadavky, které je lidem zjeví v celé nahotě. Konfrontovat to, co kapitalismus už nezvládá, řešením, dostupným až za jeho horizontem. Dávkovat ty údery tak, aby se od většinového poznání neurvaly příliš dopředu – a byly tak pokaždé tím, co lze odmítnout jen za cenu vlastního znevěrohodnění. Umět je stupňovat ´tahem na branku ´, který převezme iniciativu a už si ji nenechá vzít. Tahem, který její cíle dokáže konkretizovat i na míru každého masového zájmu a sociální skupiny, jimž ubližují velkokapitál i jeho státní a globální moc. Srozumitelně pojmenovat i to, co je spojuje – a nabídnout jim i společnou platformu. A krok za krokem tak budovat i většinový politický blok, jejž bude stále obtížnější ignorovat.“

„Stranám našeho typu patří budoucnost, jen stanou-li se znovu stranami budoucnosti. Dokáží-li zbořit čínskou zeď, dělící naše cíle od politiky pro ´tady a teď´. Obnoví-li svou schopnost opřít o to, co je reálné až za branami kapitalismu, už svá dnešní hesla, návrhy a požadavky. Právě o tom – a ničem menším – je strategická páteř komunistické politiky. Právě tomuto nároku, směrodatnému a rozhodujícímu i pro vše ostatní, však dlužíme víc než kdykoli v minulosti.“ Ilustroval to mj. na otázce politiky Evropské unie ve vztahu k našim národním a sociálním zájmům. „Důvěra v EU poklesla od chvíle, kdy do ní vlezla po kolenou i naše země, dramaticky a klesá dál. My však tu šanci odevzdáváme bez boje natolik, až to právě i to stále víc zpochybňuje, zda jsme ještě vůbec opoziční stranou.“ Pravým „obsahem averze k EU je přitom nadílka, již lidem uštědřuje sám kapitalismus. A Brusel je tak fackovacím panákem pro masu, které ta nadílka vadí stále víc, avšak víry, že její sny naplní kapitalismus, se zatím drží jako veš kožichu.“ Je-li to „dotěrná bruselská buzerace, co jako antagonismus už vnímá většinová veřejnost, pak tyto nálady radikalizujme v antikapitalistickém smyslu, který je jejich nevědomým obsahem. Nasviťme ostrým kuželem vše, čím krize Evropské unie obnažuje selhání a degeneraci panujícího systému, a ne jen impotenci pár ´eurokratů´. Vytěžme z úhlu, který už většina nemá za svatokrádež, maximum tváří v tvář nejvážnějším rizikům.“ Buď vše, co „krize a úpadek Evropské unie obnažují nadoraz, skutečně čapneme za rohy – a pak to naši pozici a vliv znásobí. Anebo se vedle nás budou jevit jako Zoro Mstitel nejenom Tomio Okamura, ale už i Václav Klaus syn a dokonce i otec“.

Budoucnost patří jen levicové „politice suverénní po všech stránkách, která tam, kde všichni ostatní končí, sama teprve začíná. Protože razí právě ty otázky a zorné úhly, o nichž se mlčí, mlží nebo lže. Tak aby jimi šla naproti právě tomu, co už znepokojuje a štve milióny. A uměla se i zastat všech, po kom se vozí asociální zvůle. Být na samém hrotu každého střetu, jímž se jí už odhodlali postavit. A právě k tomu všemu co možná využít i parlamentní arénu. Změnit ji v tribunu boje o většinu, která nic neukradla – a rozhodné obhajoby obětí dnešního režimu.“

Celý projev Filipova rivala, zaměřené i k řadě jiných nových nároků opoziční politiky, je k dispozici ZDE. Končí takto:

Groteskní „říkanku o ´konci dějin´ stáhli z pořadu už před lety. Zdánlivý klid věští brzkou bouři. Co konkrétně ji spustí, se dopředu nevědělo ani nikdy v minulosti. Přes čáru, zvládnutelnou za dnešních poměrů, toho však míří stále víc. Tentokrát půjde o domino, nemající srovnání. To co je uvede do pohybu, vyhrotí i ostatní systémová selhání. Tím ostřeji vyvstane otázka, kdo se chopí iniciativy. Bude to hnutí, mířící za horizont kapitalismu – anebo jeho ochranka, které se na takovém rozcestí toleruje i totalitní zvůle a teror?

Nárokům, jimž nás to vystaví, dlužíme, kam oko dohlédne. To manko je mnohem větší, než pod mračny 30. let. Zkusme je vyrovnat, dřív než bude pozdě. Jinak skončíme na bidýlku – a první na ráně budeme i tam. Litovat nás nikdo nebude. Proklejí nás i příští generace.“

Tisková zpráva signatářů platformy RESTART 2018

Navštivte rovněž FB profil Josefa Skály, kde je celý jeho projev z PTPK:
https://www.facebook.com/josef.skala.3994