Přesto bych rád vzpomenul dvě data následující po sobě, která osudy naší země ovlivnila na dlouhá desetiletí, či dokonce staletí. Sedmého listopadu 1917 proběhl v Petrohradě, tehdejším hlavním městě Ruského imperia vojenský převrat, který jsme po roce 1948 přes čtyřicet let slavili jako Velkou říjnovou socialistickou revoluci.

Osudy našeho národa ovlivňoval více než sedmdesát let, nakonec i vznik nezávislého Československa před sto lety byl jedním z jeho nechtěných důsledků, protože silným argumentem pro uznání nového státu představoval podíl československých legií na intervenci proti bolševické vládě v Rusku. Jak už je pro české dějiny typické, z nepřítele se nakonec stal spojenec a po dalších desetiletích ze spojence zase nepřítel, či alespoň protivník.

Následujícího dne, tedy 8. listopadu jsme vzpomínali na výročí bitvy na Bílé hoře v roce 1620, která o osudu českého státu a českého národa rozhodla na tři dlouhá staletí. Ohlédnu-li se zpět na dobu Předbělohorskou, vidím některé znepokojivé podobnosti historického vývoje s dneškem. Tenkrát Země Koruny české zažívaly nejdelší období míru v naší historii. Válčilo se jen s Turky v Uhrách, což z hlediska tehdejších vzdáleností odpovídá dnešnímu Afganistánu. Země zažívala nebývalou prosperitu, která ve svých důsledcích vedla k tomu, že z nejlepších bojovníků Evropy se během jednoho století stali pověstní obézní žrouti a pijáci piva.

Válčení bylo tehdy pro naše předky příliš namáhavé, tak je přenechali žoldnéřům. Když se nakonec vzbouřili proti náboženskému útlaku, který zažívali v Habsburském nadstátě, bylo jim líto platit příliš mnoho peněz za svou obranu, prohráli a přišli o všechno. Svého se domohli až po třech stovkách let.

Z hlediska naší bezprostřední budoucnosti nesmím zapomenout na letošní 6. listopad a volby do Kongresu a Senátu ve Spojených státech. Obávám se, že z hlediska mírové budoucnosti Evropy skončily tím nejhorším možným způsobem. Nic nerozhodly, naopak vytvořily podmínky pro to, aby „studená občanská válka“ mezi příznivci Demokratické strany a stoupenci Donalda Trumpa ještě více polarizovala politickou scénu a paralyzovala státní aparát. Následující dva roky nejspíše vyplní snaha Kongresu o zkompromitování prezidenta. Donald Trump se po dvou letech vnitrostranického boje konečně postaví do čela Republikánů, protože ve volbách propadli téměř všichni jeho kritici. Silně to zvyšuje pravděpodobnost, že uspěje v prezidentském klání v roce 2020.

Důsledky, které to bude mít na poměry ve světě, si dokážeme představit. Nakonec nejlépe to odhadl francouzský prezident Emmanuel Macron, který prosazuje vznik evropské armády, která by EU chránila před agresí Spojených států, Ruské federace nebo Číny. Také zděšeně konstatoval, že v případě vypovězení Smlouvy o zákazu raket krátkého a středního doletu (INF) bude bezprostředně ohrožena Evropa. V obou případech má pravdu, ale těžko s tím něco udělá.

To je ten zakladní problém všech listopadových událostí od Bílé hory až po dnešek. Mají fatální a dlouhodobé důsledky.