Petr Hájek srovnává dva současné (a jeden historický) postoj k tradici Vánoc – politika, učitele (a jednoho prezidenta) – a nechává na čtenáři, aby sám zvážil, co to o naší realitě vypovídá. Luboš Zálom je místopředseda Středočeského krajského sdružení Strany svobodných občanů – tedy významný funkcionář strany, která sama sebe definuje jako pravicovou. Jiří Stodola je učitel a vědec z brněnské Masarykovy univerzity – tedy také nikdo „bezejmenný“. Oba napsali text, který uvažuje o podstatě svátků, na jejichž prahu stojíme.

Petr Hájek

Protože jde o zásadně protikladná stanoviska, jež ovšem obě rezonují v některých částech naší veřejnosti, není bez zajímavosti hlavní pasáže těchto postojů k Vánocům srovnat. Připomeňme snad jen ještě to, že Luboš Zálom je třiatřicetiletý „mladík“, který z vlastní zkušenosti pochopitelně nemůže znát dobu, v níž Ježíška měl nahradit sovětský Děda mráz, stejně jako dnes americký Santa Claus. Jiří stodola (nar. 1977) si toho jistě také moc nemůže pamatovat, ale přece jen měl možnost vánoční atmosféru tehdejší doby alespoň o pár let déle „nasávat“. Hraje to roli? Nehraje?

Dva pohledy na realitu Vánoc

Jsme nicméně svědky dvou postojů víceméně „generačních druhů“: Jednohonenávistně protikřesťanského, druhého tradičně katolického. Není třeba žádných dalších hodnotících komentářů. Jsem přesvědčen, že pouhé srovnání některých částí obou textů přináší samo od sebe novou kvalitu, která lépe než jakákoli „žhavá“ politická témata docela přesně vypovídá o problému polámaného hodnotového žebříčku západní civilizace.

A dva „reprezentanti“ generací, v nichž spočívá již i přítomnost, ale hlavně budoucnost naší země, dokonale ilustrují diametrálně odlišný postoj k morálnímu a v širším smyslu civilizačnímu rozvratu a rozkladu, který naši současnou realitu charakterizuje. Jako vánoční zamyšlení to vlastně vůbec není málo.

Luboš Zálom (LZ):

„Jako každoročně touto dobou se i nyní ozývají káravé hlasy samozvaných morálních autorit, které nás během předvánočního shonu varují, že Vánoce se v naší kultuře staly příliš materialistickými. Měli bychom se prý na chvilku zastavit, a uvědomit si, namísto shánění dárků, uklízení, nebo pečení cukroví a vánoček, existenci jakýchsi vyšších hodnot představované tradicí křesťanských Vánoc. Buďme veselí, říkají shovívavě – ale nezapomínejme, že nad námi ční ještě něco vyššího, lepšího a důležitějšího, než jsme my sami, tedy nízké, zkažené a sobecky přízemní lidské bytosti.

Z čeho křesťanská církev vyvozuje toto své nadřazené a povýšené moralizování? Pouze z toho, že si kdysi dávno vánoční svátky přivlastnila a učinila z nich jeden z nástrojů své myšlenkové hegemonie. Tato hegemonie, jíž v raném středověku padly za oběť tisíce a tisíce lidských životů, se pokládá za jeden z kořenů současné západní civilizace. Tuto tezi se takřka nikdo neodvažuje zpochybnit. Přitom je zcela falešná – základem západní civilizace je antika. Křesťanské rituály a nadpozemská dogmata byla pouze násilně naroubována na přirozeně se vyvíjející (protože vycházející z pozorované reality) pohanské kulty.“

Jiří Stodola (JS):

„V žádné z rozličných příruček nebývá opomenut pohanský původ Vánoc. Asi proto, aby tento svátek nebyl hromadně bojkotován a obchodníci nepřišli o svůj zisk. Pořád totiž existují lidé, kteří Vánoce spojují s narozením Ježíše Krista, a to je znepokojující. Zaujmout postoj k Božímu Synu musí totiž každý člověk, jinak to nejde. Ale není to snadné. Svět nabízí tisíce lákadel, a Boží Syn nařizuje vzít na sebe svůj kříž. Každý rozumný člověk cítí, že má Boží Syn pravdu, ale… málokomu se chce.“

LZ:

„Zatímco pohané slavili zimní slunovrat, rovnodennost, svátky jara, apod., křesťané jim vnutili svou vlastní představu. Svátky zimního slunovratu a oslava uzavření a zároveň započetí nového slunečního cyklu tak nahradil mýtus o zrození Ježíše, který svou smrtí na kříži vykoupil lidstvo z jeho hříchů. Namísto oslavy přirozeného a pro pohany životně důležitého přírodního jevu, jehož důsledky byly nikoliv nadpozemské, ale dotýkaly se života všech lidí, se napříště slavil svátek postavený na abstraktní, nepoznatelné, ale z nějakého nepochopitelného důvodu nadřazené realitě, existující mimo náš svět, a dosažitelné pouze ukončením života. Z pozemského svátku, v němž každý jednotlivec vyjadřoval radost ze začátku nového slunečního cyklu, se stalo zbožné klanění se něčemu, co nikdo z obyčejných lidí nedokázal pochopit (protože se s tím sám, prostřednictvím vlastních smyslů nikdy nesetkal), a smysl čehož mu byl vtloukán do hlav přísnou autoritou, knězem, kázajícím v cizím, nesrozumitelném jazyce.“

JS:

„Z pohodlnosti pak lidé berou zavděk fantazírováním o tom, že Ježíš je pouhý mýtus, že nikdy nežil, že je pouhou projekcí lidské touhy po nesmrtelnosti a tak všelijak podobně. Pohodlný měšťák je těmito „teoriemi“ ukolébán a může se plně věnovat užívání si světa. Kdyby ho Vánoce měly z tohoto klidu probouzet, raději by je zrušil. Proč oslavovat narození někoho, kdo vůbec nebyl a ještě ke všemu chce po nás takové hrozné věci, jako je zachovávání Božích přikázání?“

LZ:

„Přestože se však nazýváme ateisty a dáváme náš ateismus patřičně na odiv a usmíváme se nad spory mezi kreacionisty a zastánci evoluce a děláme si legraci z konzervativců, kteří prohlašují, že oni z opice rozhodně nevznikli, jakmile musíme odpovědět na otázku, v co vlastně věříme, často odpovíme, že se někde skrývají sféry pro nás nepochopitelné, nepoznatelné a přesahující naše malé životy. Nějaká neviditelná síla, transcendentní neurčitý prostor nebo principy, jejichž podstata leží mimo náš svět. Náš ateismus je mnohdy spíše než odmítnutím mysticismu odporem vůči organizované církvi. Její myšlenkové premisy jsou však i v české společnosti hluboce zakořeněné a vlastně nikým nezpochybňované.“

JS:

„Jenomže zrušit Vánoce by nebylo tak docela výhodné. Kdy jindy by se naskytla taková příležitost vytahat z lidí peníze? Ne, Vánoce musí zůstat, ale Ježíš Kristus musí jít stranou. Když se poukáže na pohanský původ Vánoc a Ježíš se nahradí jinou postavou, může se zisk zachránit. Pohané totiž měšťákům nevadí. Naopak, dnešní měšťák je pohan, který jelikož nevěří v Boha, je ochoten věřit čemukoliv, a tak se utápí v nesmyslných pověrách, což mu nezabraňuje předstírat racionalitu a bojovat proti všelijakému „tmářství“.“

LZ:

„Svátky slunovratu, ať už je nazveme jmény jako Kračun, Yule, Koljada, Saturnálie, nebo třeba Vánoce, jsou v tomto kulturním rámci oslavou života, prosperity, schopnosti dosahování hodnot. Jestliže dnes žijeme v nepoměrně bohatším prostředí, než v jakém museli žít, a často jen bídně přežívat, dávní pohané, je jen logické a přirozené, že naše pojetí svátků bude opulentně materiální. Žijeme totiž v materiálním světě, produkujeme hodnoty a zaslouženě je konzumujeme. Jinak bychom nemohli žít. Jestliže chceme slavit život, automaticky slavíme materiální hodnoty a lidskou schopnost jich dosahovat.“

JS:

„V puritánské Anglii a Americe byly kdysi Vánoce odmítány právě pro svůj údajný pohanský původ. Jednalo se samozřejmě o typické protestantské nepochopení podstaty věci. I když se Vánoce slaví v době, kdy pohané slavili zimní slunovrat, nic to neznamená. Jádrem Vánoc je narození Ježíše Krista, Spasitele světa – ne návrat Slunce. Že je Slunce vhodným symbolem Krista? Co je na tom škodlivého?“

LZ:

„Dnes, po dvou tisících letech, již dávno nemáme důvod uctívat Slunce jako personifikaci dárce života. Přírodní jevy, s nimiž se každý den setkáváme, jsme již dávno s určitostí poznali a jejich podstatu zná každé školní dítě. Smysl Vánoc jako oslavy života se tím však nijak nezmenšuje – a nakonec sluneční podstata pohanských svátků v nich stále zůstává: těšíme se, že se dny opět budou prodlužovat a poté, co přečkáme zimu (díky změnám klimatu bez závějí a třeskutých mrazů), přijde opět jaro. Tato astronomická podstata vánočních svátků je však pro nás spíše něco samozřejmého – narozdíl od starověkých pohanů v nás není ani zrnko obav, že by se na světě mohlo něco pokazit a sluneční cyklus by se neobnovil. Osobní rovina Vánoc, oprostíme-li ji od křesťanské iracionální mystiky, je mnohem důležitější.“

JS:

„Jenomže vydělávat se musí, a tak se puritánům zavřela ústa. Vánoce v Americe byly nakonec paradoxně spojeny s postavou, která s křesťanstvím nemá nic společného – se Santa Clausem. Tato prapodivná figura má zřejmě svůj původ v štědrém biskupu svatém Mikuláši, který pomáhal chudým. V Holandsku se mu říká Sinterklaas a odtud zřejmě pochází i jméno Santa Claus. V českých zemích naděluje svatý Mikuláš dětem dárky v předvečer svého svátku 6. prosince. Dospělí se převlékají za Mikuláše, kterým biskupské atributy nechybějí. To by však protestantské země nepřenesly přes srdce, a tak se z mitry stala směšná čepice s bambulí. Sekularizace a zpohanštění bylo dokonáno. O ryzím komerčním účelu této postavy svědčí fakt, že u rozšíření kultu Santa Clause v první polovině dvacátého stolení stála firma Coca-Cola.

LZ:

„Podstatou, resp. morálním rámcem pro takový život je racionální egoismus, sobectví. Všechny hodnoty, ať už je to naše práce, přátelé, partneři, všechno, co máme rádi, všechny naše plány, cíle a sny, slouží v konečném důsledku k zachování vlastního života jako nejvyšší hodnoty. Vzdát se jakékoliv z nich a vyměnit ji za hodnotu menší nebo nulovou znamená v principu popřít svůj vlastní život. Právě toto po nás však křesťanští mystikové chtějí: vzdát se vlastních hodnot, spatřovat v nich něco nízkého a ubohého, a vzhlížet k něčemu nereálnému, něčemu mimo svět, jehož v lidském životě dosáhnout nelze.“

JS:

V Českých zemích, které se nikdy nestaly protestantskými, s Vánocemi nebyly problémy. O jednoznačném spojení Vánoc s narozením Ježíše Krista svědčí to, že u nás dětem dárky „nosí“ Ježíšek. To samozřejmě bylo trnem v oku těm, kteří Vánoce z různých (komerčních) důvodů chtěli zachovat, ale bez jejich původního křesťanského obsahu. Komunisté v padesátých letech minulého století podnikli kroky pro sekularizaci Vánoc, které nazývali svátky klidu a míru. Vánoční projev Antonína Zápotockého z roku 1952 vykazuje až parodické hodnoty:

„Vy, kteří dorůstáte, nepozorujete ani, jak mnohé se u nás v poslední době změnilo a mění. Ani legendární vánoce nezůstávají beze změny. Září sice dál vánoční stromky, čekají se dárky, ale mizí už jesličky, které dříve bývaly nezbytným doprovodem vánočních svátků. Jesličky s malým Ježíškem musely být dříve o vánocích v každé domácnosti, i když jsme je museli vystříhané z papíru zapíchat jen do mechu za okny. Malý Ježíšek ležící ve chlévě na slámě vedle volka a oslíka, nad chlévem zářící betlémská hvězda, to byl symbol starých vánoc. Proč? Měl připomínat pracujícím a bědným, že chudí patří do chléva. Když se mohl ve chlévě narodit a bydlet Ježíšek, proč byste tam nemohli bydlet vy? Proč by se tam nemohli rodit vaše děti? Tak mluvili k chudým a pracujícím bohatí a mocní.“

LZ:

„Toužíme po štěstí na tomto světě – protože, snad až na ty nejhorší mystiky, nikdo si nepřeje vzdát se pozemského štěstí výměnou za mlhavou naději po věčném štěstí po smrti. A protože žijeme ve vyspělé, průmyslové a technologicky orientované společnosti, díky níž si můžeme užívat materiální zajištěnosti, jejíž dosah si mnohdy snad ani neuvědomujeme, zcela přirozeně tyto svátky pojímáme materiálně. Abychom mohli žít, musíme konzumovat. Abychom mohli nějaké hodnoty konzumovat, musíme je nejprve vyprodukovat. A právě proto mají křesťanští mystikové takovou averzi vůči vánočnímu konzumerismu – protože je ve své pravé podstatě oslavou produkce, schopnosti fungovat v realitě – okázalou a hrdou oslavou života.“

 Antonín Zápotocký, politik 1952:

„Proto také v době kapitalistického panství, kdy bohatí vládli a chudí se dřeli, pracující namnoze ve chlévech bydleli a jejich děti se tam rodily. Doby se ale změnily. Nastaly mnohé převraty. Ježíšek vyrostl, zestaral, narostly mu vousy a stává se z něho Děda Mráz. Nechodí již nahý a otrhaný, je pěkně oblečený, v beranici a kožichu. Nazí a otrhaní nechodí již dnes také naši pracující a jejich děti. Děda Mráz přijíždí k nám od východu a na cestu mu září také hvězdy, nejen jediná betlémská, celá řada rudých hvězd na našich šachtách, hutích, továrnách a stavbách.“

Luboš Zálom, politik, 2014:

„Přejeme-li si šťastné a veselé Vánoce, přejeme si zároveň sobecké Vánoce, neboť nelze dosahovat štěstí a odvrhnout přitom svůj život a hodnoty, včetně těch materiálních, jež k němu vedou. Na rozumu založený egoismus a produktivita je morálním dobrem – a materiální blahobyt, který se v naší kultuře projevuje i opulentními oslavami vánočních svátků, je toho přirozeným a nevyhnutelným důsledkem. Nenechme křesťanské mystiky, aby v nás neustále probouzeli pocit viny za to, že se máme dobře. Užívejme si – zasloužíme si to!“

Jiří Stodola, učitel:

„Co k tomu dodat? Dnes žijeme v demokracii, máme náboženskou svobodu, přesto i dnes mnohým Ježíšek vadí. Proč? Důvody budou prozaické. Přece jen v lidech evokuje postavu Ježíše Krista, Božího Syna, který jednou přijde ve slávě soudit živé i mrtvé. A o tom mnozí lidé neradi slyší. Špatně si při tom užívají, a tak není divu, že obchodní domy a ulice zaplňuje neškodný chlapík v červeném, s vysokými holínkami a dlouhými vousy, který hýká: Ho, ho, ho!

Jeho ubohost si však uvědomují nejen křesťané, ale všichni lidé, kterým zůstal zdravý rozum.“

Zdroj: Protiproud.cz