Kde končí konspirace a začíná realita? Jak to lze rozpoznat? Co je něčí výmysl, lež, polopravda šířená s nějakým úmyslem a co je popis reálných vztahových struktur prokazujících v důsledku nějakou formu spiknutí. A právě slovo spiknutí je asi nejvýstižnější definicí slova konspirace. Spiknutí je však slovo, které má jednoznačný až řekněme kriminalizující význam a proto se v médiích zásadně nepoužívá. Naopak slovo konspirace je jakoby z jiné planety. Připomíná dnes spíše nějaký komiksový myšlenkový svět, kde paranoidní šílenci společnými silami udolávají nějaké jednoznačné zlo v podobě negativně vyobrazených bytostí z jiné planety spojených s pozemskými oportunisty z řad ekonomického a politického establishmentu – ostatně na toto téma bylo natočeno i bezpočet hranných filmů nebo například slavný seriál Akta X. A právě paranoia diváků, respektive spoluobčanů, vydatně živená brakovou literaturou, komerčními mediálními koncerny, se stala nástrojem zlehčení či přímo zesměšnění reálných informací o spiknutích všeho druhu.

Teorie spiknutí, či chcete-li konspirační teorie jsou teoriemi z prostého důvodu, kterým je chybějící reálně existující – hmotný důkaz, který by díky předložení veřejnosti učinil z teorie fakt. Tedy z teorie spiknutí by se na takovém základě stalo konstatování o faktickém spiknutí. Spiklenci moderní doby jsou však nanejvýše opatrní a tak lze jejich spiknutí jen velmi obtížně prokazovat justičně akceptovatelnou formou, kde se musí předložit jasné a nepopiratelné důkazy.

Wikileaks Juliena Assange, akce Edwarda Snowdena nebo Bradleye Manninga dnes vytvořily celosvětovou základnu poměrně dobře podepírající konstatování, že značné množství spikleneckých teorií jsou skutečnostmi.

V České republice je známá celá řada spikleneckých teorií, z nichž některé prokázaly svou faktičnost díky historickému vývoji, který takovým teoriím dal v mnohé za pravdu. Stačí se podívat na takzvanou Sametovou revoluci…

Jak se má nebo nemá, či může nebo nemělo by se přistupovat ke spikleneckým – konspiračním teoriím? To jsou otázky pro hosty Debatního klubu. Jan Schneider od roku 1990 působil ve zpravodajských, policejních a vládních službách a byl ředitelem Kanceláře Rady vlády ČR pro zpravodajskou činnost. Daniel Solis působil jako lektor komparativní politologie na Vysoké škole mezinárodních a veřejných vztahů, kde nyní vede diplomové a bakalářské práce na téma Sýrie, Kosovo a Malajsie. Věnuje se nezávislé publicistice v oblasti mezinárodní politiky, zahraničních vztahů a konspiračních teorií.

Vyšlo: Debatní klub http://debatniklub.webnode.cz/products/kde-konci-konspirace-a-zacina-realita/