Zásadně se demonstruje po volbách a proti osobám pro poraženou opozici nepřijatelným. Důvod se vždy najde. Třeba příliš přesný překlad anglického názvu „hudební“ dívčí skupiny, nebo jeho špatná výslovnost. A hned bylo proč mávat červenými kartami a házet na středoevropské prezidenty rajčata, vejce a chlebíčky.

Proto jsem chtěl ve svém komentáři vzpomenout na pět let staré výročí kyjevského Euromajdanu. Vše začalo dost nenápadně a z ušlechtilých pohnutek. Vláda Mykoly Azarova 20. 11. 2013 oznámila, že pozastavuje přípravy podpisu Ukrajinsko – evropské asociační dohody.Zdůvodnila to nutností smlouvu dopracovat, aby se odstranily některé nevyřešené otázky. V noci následujícího dne se na hlavním kyjevském náměstí sešla velká demonstrace proti tomuto vládnímu rozhodnutí a dožadovala se okamžitého podpisu Asociační dohody. Tématu se chopili studenti a po ukrajinském zvyku postavili na Náměstí nezávislosti stany.

Zhruba po týdnu počet demonstrujících poklesl a 30. listopadu 2013 tam zůstala tisícovka studentů, takže se dal očekávat brzký konec protestů. Ale podobně jako v Praze v roce 1989 pořádkové síly studenty brutálně zmlátily, stanové městečko zbořily. Demonstrace dostaly nový impuls, Euromajdan se militarizoval. Nebylo divu, do té doby se Ukrajina jako jediná z postsovětských republik mohla pyšnit tím, že všechny velké politické změny proběhly bez použití násilí.

Platilo to jak pro období rozpadu Sovětského svazu, kdy se jednotlivé republiky osamostatnily po krvavých demonstracích (Pobaltí, Ruská federace, Tadžikistán), či tam vypukla občanská válka (Gruzie, Moldávie, Kavkaz). Pokojný průběh měla také ukrajinská Oranžová revoluce na přelomu let 2004/5. Ta zabránila tomu, aby se ukrajinským prezidentem stal tehdy Viktor Janukovyč. Viktor Juščenko zvolený místo něho v opakovaném druhém kole prezidentských voleb mu však svou nacionalistickou politikou, zejména jazykovým zákonem připravil triumfální návrat ve volbách v roce 2010.

Janukovyčovo vládnutí se vyznačovalo dvěma momenty –na jedné straně v těch letech Ukrajina zažívala nebývalou hospodářskou prosperitu. Na straně druhé se snažil zavést autoritavní režim, mimo jiné uvěznil 17 z 21 členů bývalé vlády, včetně své neúspěšné protikandidátky v prezidentské volbě Julie Tymošenkové. Pokusil se zabavit majetek znepřáteleným oligarchům. Jejich vzpoura a pomsta čekala na první vhodnou záminku, kterou se stalo odložení podpisu Asociační dohody.

Po pěti letech už je možné objektivně zhodnotit výsledky Euromajdanu a následné „Revoluce důstojnosti“. Cena, kterou za ni Ukrajinci zaplatili, vyráží dech. Kromě více než 10 000 mrtvých a několika desítek tisíc raněných jde o miliony utečenců. V roce 1991 měla Ukrajina přes 52 milionů obyvatel. Dnes dle optimistických odhadů jde o 37 milionů, do nich jsou započítány i obě povstalecké „lidové“ republiky v Donbasu a odtržený Krym. Z hlediska příjmů na obyvatele se Ukrajina stala nejchudší zemí Evropy. Při současném tempu ekonomického růstu dosáhne životní úrovně v době před Euromajdanem asi za deset let.

Z hlediska společenského konsenzu jsou pro Ukrajinu po „Revoluci důstojnosti“ typické následující rysy:

Velmi poučný z historického hlediska je osud Ukrajinsko – evropské asociační dohody, kvůli které krize vypukla. Její část začala platit za rok, v listopadu 2014, celá dohoda pak až od 1. 9. 2017, tedy po čtyřech letech. Vždy si na to vzpomenu, když v Praze vidím demonstranty proti prezidentovi nebo premiérovi, kteří mávají ukrajinskými vlajkami. Barevné revoluce mají svůj půvab, ovšem jedovatý jak zub hadí, končí komentář Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:pl)