Vánoční čas, Novoroční předsevzetí a strašení válkou. To se nelibí asi nikomu. Bohužel se to přehlédnout nedá. Důležité je si uvědomit, kdo je opravdovým viníkem a na koho by se mělo ukázat. Žádný člověk se totiž nenarodí s nenávistí, nebo vrozeným fanatismem. Tu nenávist v něm někdo musí vychovat, někdo mu ji musí nejprve ukázat a pak mu musí dát do ruky zbraň. V žádné zemi, ani v žádné kultuře se nerodí lidé s nenávistí a zbraní v ruce.

Největší chybou je pouze obvinit takto vychovanou společnost, ale vychovatele takové společnosti pochválit za alibistické kárné kroky a nechat je vychovávat další lidské monstra. To se právě nyní odehrává před zraky celého světa a nenajde se síla, která by jasně ukázala na pravého viníka. Naopak ten opravdový viník je chválen za falešnou snahu o nápravu. Je to stejné, jakoby jste ze psa vychovali bestii a pak Vás chválili, že jste ho pro bezpečnost okolí zastřelili.

Kdo tu poslední desítky let válčí po celém světě? Kdo rozohnil situaci na blízkém východu? Kdo tam dodává zbraně? Kdo rozšiřuje své základny po celém světě? Kdo nás podvědomě připravuje na válku s jinou velmocí? Ten kdo dokáže falešně obětovat stovky vlastních nevinných životů, aby pak mohl v rámci spravedlivého boje vyvraždit tisíce a desetitisíce lidí, které před tím dokázal světu předvést, jako nezvladatelnou zvěř. Ten kdo se světu snaží namluvit, že je nutné bombardováním učit lidi lepšímu chování. Ten kdo nemá žádnou morálku a tak ukazuje prstem na ostatní. Ten kdo v zájmu svých existenčních zájmů, je schopen čehokoliv. Absolutně čehokoliv.

Taková výchova společnosti u nás začíná zdánlivými banality. Před dětmi se zesměšňují staré klasické pohádky, kde dobro vítězí nad zlem a všichni se k sobě chovají slušně a uctivě. Vyzdvihují se moderní kýče, kde aniž by byl kladný hrdina, tak je tam o to víc boje a násilí. Prakticky není možné vidět film, kde by se neobjevila zbraň, nebo nějaký mord. Prostě zbraně a násilí se stalo každodenní součástí našeho života, aniž bychom o tom přemýšleli. Západní komerční kinematografie nám podsouvá materialistický a bojový život, prokládaný stupidními reklamami. Zatímco na východ od nás jako by žádná kinematografie neexistovala.

Jako se nerodí žádný člověk s fanatickým názorem, tak se ve světové politice neděje nic čirou náhodou. Těžko sí představit, že čirou náhodou se během krátké doby ztratí dvě letadla jednoho státu a třetí je náhodou sestřeleno. Těžko si představit, že se čirou náhodou sešli sankce, neuvěřitelný pád ceny ropy a k tomu právě boje o území s těžbou ropy a plynu. Náhodou se ve světové politice může stát maximálně to, že se jednou něco náhodou nepovede. Obráceně to neplatí, na to jsou mocenské síly dost silné, aby se to nedělo.

Do Nového roku je tak mnoho očekávání, kam se toliko náhodami dostaneme. Všechno směřuje ke konfliktům. Především pak hrozí konflikt v Turecku, na kterém momentálně visí nejdůležitější problém a tím problémem je tranzit plynu a ropy. Tady je hlavní moment budoucnosti, zda se podaří odříznout Evropu od Ruska, či nikoliv. Další konflikt se dá očekávat na Ukrajině, kde ač se to zdá nemožné, tak se bude stále jednat o Krym a tím i kontrolu nad Černým mořem. To ve spojení s Tureckem dává jasnou úvahu.

Samozřejmě těch konfliktů může být nespočet a tam, kde by je ani nejlepší věštec nehledal. Každopádně jedna strana konfliktu je zřejmě daleko lépe čitelnější. Tam totiž můžeme očekávat opakující se postup. Postup typu šoková záminka a bezpečnostní agrese. Postup, který se opakuje desetiletí a svět mu stále přihlíží. Vzhledem k tomu, že svět o tomto postupu stále více nemlčí, tak můžeme předpokládat, že tentokrát nebude nic ponecháno náhodě a nějaké nepřípustné polemice. Všechno musí být jasné, přesvědčivé a hlavně šokující. Musí být navozen právě ten určitý fanatismus. Co se druhé strany týká, tak tam je ten odhad daleko obtížnější. Zastánci protistrany naopak hovoří o nemyslící jednoduchosti a snaze o agresi. O to více budou tito oponenti možná překvapeni. Tato zem s národní hrdostí, zvykem si své vítězství vytrpět a obrovskou výhodou své jednoty, nám totiž předvádí národní sport – šachy. A ač se tomu nyní budou někteří smát, tak o to více se pak budou chytat za hlavu. Výsledek známý ještě není. Remíza je nepravděpodobná a krále nikdo pokládat také nebude. Rozhodně jsem si jist, že tahy dopředu jsou na obou stranách připraveny a poražený bude ten, kdo podcení soupeře. Pokud tím poraženým nebude celá planeta.

Pokud bych mohl vyslovit vlastní přání do Nového roku, tak by se týkalo právě hrozících konfliktů. Něco udělat můžeme. Můžeme ovlivnit vlastní vládu. A to každý národ sám. Největší záchranou míru by pak bylo, kdyby povstal národ té velmoci, která takový konflikt chystá. Jako jedinci pak můžeme udělat to, že si nenecháme vnutit zbraň a nebudeme se podílet na vraždění nás samých, pro finanční zájmy pár mocných kumpánů. Tím, že mezi námi bude stále méně těch, co za peníze půjdou zabíjet do jiných států, protože každý stát má právo na svou suverenitu. Je na čase přestat po světě bojovat za lidská práva se zbraní v ruce a začít se starat o lidská práva u nás doma. Starat se o vlastní hranice a o to, abychom k nám pouštěli pouze takové lidi, kteří s námi chtějí sdílet náš život a naše tradice. Kteří nás nechtějí převychovávat a vnucovat nám jejich styl života. A to se týká i politické kultury, protože spolupráce není poslušnost.

Všem tak přeji klidný Nový rok a v rukou držet někoho blízkého a nikoliv zbraň.

Zdroj: Blog autora