Petr Hájek komentuje tichou válku Američanů proti některým neposlušným „spojencům“, která provází otevřenou studenou válku proti Rusku, a nachází podobnosti s rokem 1968… Rok poté, co se politický slovník rozšířil o slovo „Majdan“, je Evropa bojištěm. Většině občanů v zemích EU se to tak možná nejeví, protože mají úplně jiné starosti, ale politické elity Bruselu a Washingtonu ve válce s Ruskem již nepochybně jsou. Státní převrat na Ukrajině, odstartovaný právě okupací hlavního kyjevského náměstí, směřoval jinam, než se většině nezasvěcených zpočátku zdálo: Západ, zvláště pak Spojené státy, si zvolil Ukrajinu za nástupiště k útoku na Ruskou federaci. Rusko, vedené „neposlušným“ prezidentem Putinem, totiž zvolilo jinou cestu, než diktoval do té doby neomezený zámořský hegemon světové politiky.

Petr Hájek

Báječní demokratičtí fašisté v Kyjevě

Američané a Bruselané v pocitu neomezené vojenské a technologické síly však ignorovali známý „přírodní zákon“, přestože právě on je na mnoha jiných místech planety v poslední době už párkrát dostal do úzkých: Žádný plán nikdy nevyjde. Lidé jsou víc než jen položka ve strategických plánech a jejich jednání, byť z velké části ovládané nástroji mediokracie, má přesto vlastní dynamiku. A právě to se stalo i v tomto případě.

Zpočátku šlo vše jako po másle: Demokraticky zvolený ukrajinský prezident Janukovyč nepochopil, kdo proti němu stojí. Když si na poslední chvíli uvědomil, že podepsat dohodu s EU se pro jeho zemi rovná sebevraždě, udělal smrtící chybu, vlastní sebevraždu: Nepodepsal. Už po pár týdnech byl americkým „Euromajdanem“ svržen. Síly, do nichž USA podle vlastních slov „nainvestovaly“ pět miliard dolarů, provedly státní převrat typu „barevná revoluce“ vcelku snadno. Co na tom, že jsou to dědicové nacisty Stěpana Bandery či další tu skrytě tu zcela otevřeně fašistické struktury? Náhle se z nich podle Washingtonu a Bruselu stali příkladní demokraté, neboť nenávidí Rusko a chtěli by je vymazat z mapy světa. Nacistické znaky a metody jsou proto rázem jen takový „svéráz místního folklóru“.

„Pokrokové“ západní elity, které jinak tak úzkostlivě „bojují“ proti „extrémistům“ – jak označují všechny, kdo v EU demokratickými metodami usilují o zachování národních států – náhle pro tento jediný případ otočily do protisměru. Fašistickou juntu vyzbrojují, vytvářejí pro ni politické krytí, uznávají absurdní „volby“, jež ji formálně „legitimizují“. Podporují ji v šílené občanské válce, kterou pučisté vyvolali státním převratem, protože jeho důsledky odmítly fašistickým terorem bezprostředně ohrožené východní regiony. Organizují „operace pod falešnou vlajkou“ (sestřelení boeingu MH 17), spouštějí hospodářskou válku proti Rusku, až na samou kritickou mez zvyšují mezinárodní napětí. A především současně rozpoutaly od dob první studené války nevídanou propagandistickou protiruskou kampaň, jejímž smyslem je připravit veřejnost svých zemí na potenciální válku.

Jenže pak se NĚCO zadrhlo.

Zádrhel

Amerika je od konfliktu daleko, pro tamní veřejnost je to jen další „televizní válka“. Proto se ji daří manipulovat místní mediokracií relativně snadno. I tam se sice ozývají stále silněji hlasy mnoha významných osobností, které – především v nezávislých internetových médiích – nazývají věci pravými jmény a varují před šílenými záměry Washingtonu. Před slabostí prezidenta Obamy (pochopitelně nositele Nobelovy ceny za mír), který je už jen figurkou v rukou „neokonů“, bývalých marxistů, kteří po pádu Železné opony zaměnili „vývoz revoluce“ za „vývoz demokracie“. Vše se stejnou světovládnou vizí.

Jiné to je ovšem v Evropě. Tady váleční stratégové začínají docela ostře narážet. I v klíčových zemích jako je Německo se zvedá vlna odporu proti výrobě nenávistné válečné psychózy vůči Rusku. Nejen pro to, že právě Němci mají s podobnými pokusy „drang nach Osten“ své historické zkušenosti. Uvědomují si ale, že jejich vlastní elity – kancléřka Merkelová na místě prvním – jednají fakticky proti zájmům své země.

A mnozí začínají chápat – a především dosti hlasitě říkat – že náhlý protiruský obrat německé vlády, která byla zpočátku spíše zdrženlivá, nemá značku made in Germany: Opět jim bylo docela drsně připomenuto, že Německo je dodnes fakticky okupovanou poraženou zemí, jejíž vláda je v okamžicích krize pouze loutkou v rukou amerických spoluvítězů Druhé světové války. Jenže rozumnější z Němců (viz. dopis 60 osobností, který jsme narozdíl od hlavních médií uveřejnili) vůbec neláká představa, že se mají stát – tentokrát ne vlastní vinou – opět beranidlem, přes nějž si v ovzduší konfrontace jaderných velmocí bude Washington řešit své fatální problémy, především s dolarem.

Ještě složitější potíže mají však Američané v zemích, které s ukrajinským konfliktem sousedí téměř bezprostředně. Celá střední Evropa – vyjma Polska, které z historických důvodů stále touží po „ruském skalpu“ – se začíná stavět na zadní.

Kopírování Majdanu

Česká republika, Slovensko, Rakousko, ale na prvním místě dnes Maďarsko dávají zřetelně najevo, že primitivní protiruská kampaň, vedoucí ke zpřetrhání hospodářských, politických a kulturních vazeb s Ruskem podle zájmových not Washingtonu, by pro ně měla ničivé důsledky. Hlavní nositelé těchto „disidentských“ postojů se proto vzápětí stávají cílem politických útoků, organizovaných z amerických ambasád (sídla tajných služeb na daném „spojeneckém“ území) jako přes kopírák. Že jde nominálně o spojence? Jak se podle Američanů zachází se spojenci víme dobře i bez toho, co uniklo“ ze zpráv „zrádce Snowdena“. A protože se model „Majdan“ tak skvěle osvědčil, není důvod na něm něco měnit. Alespoň si to myslí američtí strategičtí „experti“, kteří světu za svým východním pobřežím tradičně absolutně nerozumějí.

Všude – zvláště pak v zemích Střední Evropy – vynakládají proto Spojené státy již dlouho obrovské finanční prostředky na „potravu“ pro místní Páté kolony – realizační týmy svých zájmů: Především pro takzvané Nevládní organizace (NGO). Tedy skupiny, které se zásadně v zemích svého působení neúčastní voleb, ale skrze mediální „tsunami“ jsou vždy připraveny rozpoutat nepokoje. A ty zase pomocí mediokracie mají vytvořit ve veřejnosti dojem, že je celá země na nohou – proti „nepřátelům“ – tedy obvykle řádně zvoleným ale „neposlušným“ politickým představitelům.

U nás to nejprve v „předpremiéře“ předvedli jinou metodou – neboť to bylo ještě v éře „před Majdanem“. Pád Nečasovy vlády zorganizovala a provedla prokurátorsko-policejní mafie otevřeně se scházející přímo na americké ambasádě v Praze. Důvodem byl Temelín, respektive nebezpečí, že jej nedostaví Westinghouse – náhrada za stornovaný „radar“, který k nám měl konečně přinést „bezpečí“ americké vojenské základny. Zato v éře „po Majdanu“ už to probíhá standardně: Mediální lynč údajně „proruského“ prezidenta Zemana a následující „povstání Rudých gard“ proti hlavě státu během oslav 25. výročí státního převratu z roku 1989, byly malou „ochutnávkou“ – a zlověstnou výhrůžkou.

Na řadě je Maďarsko

V této souvislosti je pozoruhodné, jak z našich médií úplně zmizely jakékoli informace o situaci v Maďarsku. Připomeňme, že premiér Orbán byl u našich jižních „skorosousedů“ dvakrát za sebou zvolen absolutní většinou, jeho demokratická legitimace je tedy naprosto nezpochybnitelná. Jenže dal současně také jasně najevo, že přípravy na válku s Ruskem odmítá. A že – navzdory tomu, že také jeho země je pod bruselským protektorátem – chce primárně sloužit zájmům svého státu. A to dokonce i kdyby měl EU opustit. Nemluvě o tom, že pochybuje o smysluplnosti sankcí proti  Rusku – podobně jako prezident Zeman, slovenský premiér Fico či rakouští politici.

Jenže navíc ještě bude stavět svou jadernou elektrárnu s pomocí ruských firem (a financování) a troufá si docela hlasitě oponovat i „přátelskému žďuchanci“: Americkým „sankcím“ vůči řadě maďarských osobností, které (podobně jako mnoho ruských) nyní nesmějí vyjet do zámořské země zaslíbené.

To české mediální ticho je příznačné a hrozivé. Autor těchto řádků před časem na Protiproudu varoval, že Maďarsko – pokud se „neumoudří“ – nejspíše čeká podobný scénář jako u nás s Nečasovou vládou. Maďarská média si toho povšimla, a proto jsem poskytl v této souvislosti řadě médií včetně maďarské veřejnoprávní televize rozhovor. Toho si u nás všiml časopis Týden. Prolomil na okamžik „maďarské mlčení“, ale jen pro to, aby napsal, že maďarská média prý toto moje varování pokládají za bláznivé. Podotkněme, že zhruba z dvaceti novin a časopisů, které moje slova tak či onak komentovaly, se takto vyjádřil jediný tisk: „shodou okolností“ financovaný jistým panem Sorosem, jenž „barevné revoluce“ jak známo „produkuje“ jako na běžícím pásu.

Operační zóna

V Maďarsku právě naplno pokračuje scénář, který má v našem regionu svrhnout další demokraticky zvolenou vládu pouličními „gardami“. Jen o tom u nás skoro nic nevíme. Kromě Protiproudu určitě nikdo nepřetiskne, co právě píše Magyar Nemzet (Maďarský národ), konzervativní deník názorově blízký straně Fidesz premiéra Viktora Orbána pod titulkem „Kyjevský scénář se západními producenty?“:

„Ačkoli v Budapešti nelétají Molotovovy koktejly a neteče krev, jako tomu bylo minulý rok stejnou dobou v Kyjevě, je mnoho důvodů zkoumat paralely a logické souvislosti událostí, které se odehrávají na budapešťském Kossuthově náměstí.

Scénář je totiž stejný: jen jsme dosud v jeho dřívějším bodě. V tom, v němž studenti a nevládní organizace (NGO) se silnou podporou Ameriky začali „protestovat“. V ulicích se objevily davy, skandující slogany o nezbytnosti členství v Evropské unii i protikorupční hesla.

A jak víme, v Budpešti to vypadá přesně stejně: jako by se celé město dalo na pochod. Ulice přetékají maďarskými kolegy ukrajinských „pokojných protestujících“ – sem tam v doprovodu amerického atašé Andre Goodfrienda. Na náměstích jsou dodnes.

Následujícím bodem ukrajinského scénáře je vstup extrémní pravice na scénu. Než padnou první výstřely a někdo hodí prvního Molotova – a i poté –, „pokojné“ demonstrace samozřejmě pokračují.

A co vidíme v dnešní Budapešti? Protesty na Kossuthu „se ani neblíží konci“, přičemž jsme už viděli demonstranty, házející skleněnými láhvemi od piva – vedenými Gyorgym Budaházym, který už má „na kontě“ jedno obvinění ze zločinného spolčení poté, co organizoval ozbrojené útoky a útoky zápalnými lahvemi na politiky, jež měl tak údajně zastrašovat.

Všichni si pamatujeme, jak kyjevský scénář skončil nebo dosud končí: Krvavé pouliční nepokoje a mnohem krvavější občanskou válku. Mocenské hry vysoké politiky si za loňský rok vyžádaly na Ukrajině tisíce životů.

Jaký bude konec maďarského scénáře, dosud nevíme. Nicméně hodně nám může napovědět fakt, že ve stejné době, kdy si Viktor Orbán začal „stěžovat“, prohlásily Spojené státy Maďarsko za takzvanou „operační zónu“.

Expert na práci tajných služeb, pan Laszlo Földi, k tomu podotkl, že pokud je stát klasifikován jako „operační zóna“, znamená to, že je zde dotyčné mocnosti jejími interními směrnicemi dovoleno téměř vše. A – to je nutno zdůraznit – dále prohlásil, že státy, které jsou ve vztahu spojeneckém, proti sobě podobné kroky nepodnikají.“

Zdroj.

Jsme také v „zóně“?

Je proto velmi důležité sledovat, jaký bude výsledek americké operace v Maďarsku. Podaří se svrhnout Orbánovu vládu? Nebo naopak zařadí Viktor Orbán „zpátečku“? Podle toho budeme totiž vědět, jak daleko jsou ochotni Američané ve svých evropských satelitech zajít. A nebude to důležitá informace jen pro prezidenta Zemana či občas lavírujícího premiéra Sobotku, stejně jako pro premiéra Fica a Rakušany.

Američané si totiž právě zjevně zkoušejí nový part své mocenské evropské hry: Skončila doba „soudružských domluv“. Jdou na to naostro. Smlouva TTIP, kterou chtějí vnutit EU a proti níž již existuje petice podepsaná miliónem lidí ze všech států Unie, patří k témuž právě tak. Evropa se prostě americkým zájmům musí podrobit – po dobrém, či po zlém. Tak trochu Janukovyčovo dilema: Má se ekonomicky zničit a současně posloužit jako válečný štít Velkého bratra pro dobrodružství s Ruskem. Dobrovolně. Pokud ne,  půjde to  maďarským modelem.

Žádný plán sice nevyjde. Ale i jeho trosky nás mohou stát mnoho. Možná všecko. Naše pražská schwarzenbergovská Pátá kolona v ulicích a v médiích tomu nadšeně tleská a produkuje propagandistické orgie jako její předchůdci v minulém režimu. A jako oni netuší, že je to nakonec také smete. Historie se opakuje. My někteří, kteří ještě pamatujeme takzvané Pražské jaro 1968, máme tak trochu pocit deja vu – jen v opačném gardu. Bilakové se jmenují Kalousek a spol., Schwarzenberg by si podle posledního rozhovoru přál přece jen vyšplhat po amerických zádech na Hrad a stát se tak novým Husákem. Patří ke „zdravému jádru“. S tím rozdílem, že Moskva a „světová revoluce“ mají aktuální domov na východním pobřeží Spojených států.

Nesmysl? Vůbec ne. Je to dokonce ještě mnohem horší. Historie se totiž nikdy zcela neopakuje. Reprízy katastrof bývají vždy ještě temnější. Že to není ode mě hezké posílat takový vzkaz do éteru před koncem roku, kdy nás čeká „povinné“ silvestrovské veselí?

Poslouchal jsem včera v rádiu pořad s Janem Petránkem, doyenem té malé části českých žurnalistů, kteří si zatím ještě zachovali tvář a rozum. Dostal otázku, zda je optimista. Jestli rok 2015 bude lepší.

„Zcela určitě,“ odpověděl lakonicky. „Určitě bude mnohem lepší než roky šestnáct či sedmnáct.“

Zdroj: Protiproud.cz