Proto se historické události opakují alespoň dvakrát, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška. Nepříjemnou stránku naší doby představuje skutečnost, že čas běží příliš rychle a člověk zažívá oboje v rozmezí pár desítek let a pak nevěřícně kouká.

Před více než čtyřiceti lety se v rámci Charty 77 objevily diskuze jejích signatářů k některým zajímavým tématům. Ve své podstatě připomínaly dnešní diskuzní fóra na sociálních sítích, jen technické provedení odpovídalo tehdejší době a poměrům. Někdo něco napsal na psacím stroji (nejlépe v deseti kopiích), rozdal to osobně spolusignatářům (poštu StB sledovalo), oni to poslali dál, případně to také přepsali. Stejnou cestou se vracely případné odpovědi. Když člověk chtěl sdělit něco opravdu závažného, mohlo to doputovat za hranice a vyjít v některém z exilových časopisů (např. v Listech či Svědectví) a pak se to zase propašovalo domů do Československa.

Protože jsem od mládí patřil k lidem, kteří vždy říkali nebo psali to, co si myslí, pár mých příspěvků se objevilo i v exilových publikacích. Něco pod mým jménem, něco pod pseudonymem. Pak asi po patnácti letech, již po roce 1989 jsem si v jedné studii přečetl, že StB podala návrh na zahájení mého trestního stíhání kvůli mému napojení na ideodiverzní centrály. Naštěstí mě podruhé za podvracení republiky nezavřeli. Nicméně od té doby jsem mimořádně citlivý na vše, co fakticky vrací do politiky a veřejného života pod jinými názvy pojmy jako ideologická diverze, ideodiverzní centrály a podobné totalitní pojmy, které kriminalizují svobodu projevu.

Pro připomenutí pamětníkům i nepamětníkům, ideologická diverze byla tehdy komunisty definována jako jakékoliv hlásání názorů, které odporovaly oficiální politice strany a vlády. Dokonce za ni považovali také snahu mluvit o věcech, které oficiální doktrína neobsahovala – třeba o ekologii. Ideologickou diverzi vymýšlely, podporovaly a hlásaly imperialistické ideodiverzní centrály, což vedle nepřátelských tajných služeb byly štvavé vysílačky a podobně. Příslušné orgány (vedle Státní bezpečnosti také nejrůznější ideologická pracoviště) vycházely z premisy, že lid je třeba chránit jak před zhoubným působením zahraničních ideodiverzních centrál, tak jejich domácích agentů a spolupracovníků, tedy oněch pověstných ztroskotanců a samozvanců. V rámci historické objektivity musím připomenout, že tento přístup souvisel se Studenou válkou a občas se vyskytl i na druhé straně Železné opony.

Na konci osmdesátých let čas oponou trhl a změnil se svět. Studená válka skončila, volný trh, svoboda a liberální demokracie rozkvetly tak, až někteří hovořili o konci dějin. Pak dřímající historie znovu vystrčila své dočasně zatažené drápky a v roce 2008 přišla jedna z nejhorších hospodářských krizí v moderních dějinách. Když vyděšené elity hledaly východisko, samozřejmě začaly uvažovat o nejstarším, nejosvědčenějším a nejúspěšnějším prostředku řešení podobných situací, tedy válce.

Návrat k ní ovšem znamenal spoustu potíží technického a psychologického rázu. V západní civilizaci, včetně jejich periferií, totiž došlo průběhu devadesátých let k bezprecedentní demilitarizaci. Ve většině zemí počty ozbrojených síl klesly někam k 20% studenoválečného stavu – Česká republika to dobře ilustruje. Proto bylo nutné začít od základu. Západ nejprve definoval budoucího nepřítele. Nepřekvapivě se jím stala Ruská federace a Čína. Potom přišla na řadu psychologická příprava. Klasické postupy (proválečná propaganda, cenzura) se kvůli existenci internetu nedají plně použít. Nová média také způsobila, že značná část občanů vidí bezpečnostní rizika a hrozby jinde, než jim vtlouká do hlavy oficiální propaganda.

Z těchto důvodů bylo nutné resuscitovat staré totalitní know-how. Proto současná podoba rusofobie má překvapivě mnoho podobností s Hitlerovým antisemitismem. Nepřítel je všude a ohrožuje liberální demokracii svoji pouhou existencí. Je bytostně zlý, primitivní a zaostalý, ale zároveň ovlivňuje téměř vše v západních státech, protože proti nim vede blíže nespecifikovanou hybridní válku prostřednictvím svých všudypřítomných, leč neviditelných agentů. Jejím cílem jsou hlavně demokratické procedury jako volby a referenda, která ovlivňují ve prospěch Kremlu. Řada hlav států (včetně D. Trumpa) je podezřelá z toho, že jsou ruskými loutkami. Podobná tvrzení v minulosti totalitní režimy odůvodňovaly dopady ideologické diverze a činností ideodiverzních centrál. Ve společnosti to vytvořilo atmosféru nejistoty, strachu, podezřívavosti a nenávisti. Dnes vidíme totéž v bleděmodrém.

Nepovažuji tedy za náhodnou časovou shodu, že přesně v době, kdy vypukla ukrajinská krize a Evropa se po sto letech ocitla na pokraji války, se v ČR objevilo několik nevládních neziskových organizací, které začaly sepisovat seznamy dezinformačních a prokremelských webů, včetně ostrakizace osob s nimi spojených. Odhalily také jednu z nebezpečných forem ideologické diverze, totiž řetězové e-maily, které si posílají zejména důchodci a pokusily se tuto podvratnou činnost zastavit, přesně v duchu gestapáckých či estébáckých tradic. Ve snaze omezit svobodu slova některé „neziskovky“ organizují udavačská komanda na sociálních sítích. Tak trochu mi to připomíná reinkarnaci Pavlíka Morozova. Holt podruhé to vždy probíhá jako fraška, i to udávání.

Obávám se však, že přes jistou komičnost neziskových totalitářů musíme mít na mysli, že výsledkem jejich úsilí v naší zemi má být nejprve nějaká forma barevné revoluce a pak naše účast na válečném konfliktu, po níž volají v těchto dnech stále otevřeněji. Ostatně, proč by je jinak jejich sponzoři platili, končí komentář Jaroslav Bašta.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:ps)