Dopisy z Vídně: Kdo by chtěl, aby se o něm vědělo, jak se drží u moci…
4. prosince 2018 - 07:20
Poválečné Rakousko nemělo nikdy problémy se svobodou projevu. To bylo jejich, zákonem uznáváné a chráněné soukromé právo, přímo nedotknutelné, jedno, do jakých sfér si trouflo zasahovat. Rakouská mentalita si nedá vzít své „remcání“ (oni sami to takhle s hrdostí nazývají), kterému dávají přednost před jakýmkoliv projevem spokojenosti. Jen nic „neuřknout“.
Svoboda tisku, to bylo něco jiného. Ne, že by se o věcech nechvalitebných vůbec nepsalo nebo aspoň něco „nenaznačovalo“. Ale za poslední léta, kdy vládli levicové typy jako Wranitzky, Klíma, Gusenbauer, Feyman, Kern, se média a tisk vzdali neutrality a objektivity a přidali se na stranu tu nebo tamtu. O tom, na kterou, nerozhodovalo vůbec jejich soukromé přesvědčení, ale spíše praktická uvážlivost, materiální prospěchářství. U koho budou na žebříčku kariéry stoupat, na kterého „koně“ vsadit.
Nutno říct, že sázeli na koně červené…. A tisk psal v těch létech své zprávy a informace inkoustem jenom červeným. (Pozn.redakce: Sociálně demokratická strana Rakouska (SPÖ), tzv. červení)
Svým chlebodárcům se přizpůsobovala veškerá médiá přímo nevkusně. Politologové, komentátoři, moderátoři (skoro bez výjimky příslušníci červené partaje), produkovali své levoty a blekoty na běžícím pásu. Přesvědčeni o své imunitě nebrali dlouho na vědomí, že internet převzal mediální prioritu, ve které nějaká „doma ukuchtěná“ informační služba ztrácí na věrohodnosti a tím i na zajímavosti.
Podpora, kterou poskytl tisk i televize levým politikům při verbování do EU, s falešnými přísliby rozkvětu a světlé budoucnosti (od koho jenom tenhle text západní verbovači převzali?) a později utajování a falšování informací, začínajíc od příjezdu prvních vlaků imigrantů do Evropy až do roku 2017 - to byl začátek ztráty jejich věrohodnosti u občanů. Levicová partaj, společne s lidovou (Rakouská lidová strana - ÖVP), která se o mírný odstup v situaci sice pokusila, ale úspěch neměla, si v této době služby tisku a médií nejenom přisvojila ale zcela okupovala. Lhala a manipulovala. A to jí zlomilo vaz.
S novou vládou dostal tisk šanci vrátit se k objektivní a seriozní žurnalistice. A tak máme „noviny“, u kterých jejich žurnalisté svobodu tisku plně využívají. Někdy i zneužívají. Do informací, novou vládu kompromitující, se přímo zakousnou. Organizují kampaně až jednomu zrak z toho přechází a každou malichernost využijí k uměle udržované dlouhodobé krizi.
Ale na druhé straně to vyváží noviny, kterých serioznost si můžeme ověřit porovnáním s informacemi ze světa. K nejčtenějším a nejserioznějším patří v Rakousku „Kronen Zeitung“, pod vedením neutrálního a bezpartajního šéfredaktora.
Situace se změnila. K slovu se dostali i žurnalisté seriózni, fundovaní. Až na menší výjimky, protože červená oposice má ještě všude „své lidi“. Nejlépe je to vidět u ORF, rozhlasové a televizní vysílání, které se k naší veliké nelibosti ještě stále jaksi „samoudržuje.“ Přes protesty, podobné někdy revoluci.
Remcání, a to stále oprávněnější a proto i hlasitější se ozývá ve směru „svobody projevu“. Protože to varování, že „nic se nemá přehánět“ vzalo za své od doby, kdy internet poskytuje každému jednotlivci možnost bezprostředného sdělování i odhalování vlastního ega.
A tak i rakouští politici, dříve alespoň do určité míry natolik rozumni, že o svých názorech a pocitech nikoho neinformovali, se dali nalákat možností „ukázat své pravé já“. Jenom pár ukázek, které měli opačný účinek, než se kterým tihle „internetoví exhibicionisté“ počítali:
Mladá „zelená“ parlamentářka Sigi Maurerová, dala svým voličům přes internet najevo, co si o nich myslí, uveřejněním své fotografie : V pravé ruce sklenka sektu, na levé vztyčený prostředník, kterému Rakušané říkají „Stinkfinger“ (smradlavý prst). Slovní doprovod k fotografii odpovídal zcela „vůni“ té levé ruky.
Další mladá politička Negar L. Roubani (jak vidět, „rozená Rakušanka“) ji následovala, ale vylepšila to ještě vzkazem: „Čao, Rakousko, ty prdel…“ (Ta rakouská prdel jí umožnila, aby si bezstarostně hověla s tou svojí na Maltě.)
Rapper Nazar, který ještě pořád neovládá rakouskou řeč natolik, aby s ní mohl i mluvit, vydal ze sebe jenom „ Rakušané jsou sráči…“ Snad, až začne konečně navštěvovat integrační jazykový kurs, věnuje Rakušanům, kteří ho vydržují, nějaké peprnější přídavné jméno, ať se vidí, že je umělec. Nevěděl, když se v prezidentských volbách s nadšením zasazoval za Van den Bellena, že ten je také Rakušák? (Na základě nespokojenosti VdBellena s Rakouskem, kterou dává najevo při každé příležitosti, nejsme si tím už také jisti.)
Politik tureckého původu, Efgani Dönmez, který to dotáhl až do parlamentu, napsal své mínění o způsobu , jakým jeho německá kolegyně Chebli, povýšila v kariéře: „Stačí se jí jenom podívat na kolena…“
Pohoršení nad tímto tureckým hulvátem se utišilo, až když byl z modré partaje, (do které předtím přešel z červené), vyloučen. Ale místo v parlamentu i s príslušným platem mu zůstalo. Chameleoni se neztratí…
Další tyrolský politik formuloval kritiku na svou kolegyni takto: „Tu si teda nechci představit v horizontální poloze…“ Co si nedokázal představit, byla poté jeho vlastní poloha, do které byl odkázán ….
Útoky mužských politiků na kolegyně, které se údajně stále více roztahují a berou jim pozice, jsou „sexistisch“. Smutné je sledovat, jak se věcná konverzace rychle mění na nekontrolovatelné výpady. Jak klesla z úrovně duchaplné ironie na tu „…proletáři všech zemí, spojte se…“
Syn předsedy krajinské socialistické partaje v Korutanech, Luca Kaiser, mladý levicový dandy, (do playboye mu chybí finanční prostředky, vždyť v partaji jenom začíná), udělil ministru vnitra Kicklovi kompliment: „posraný minister Kickl“ . Dalšího „modrého“ funkcionáře nazval „štěnicí“. Ale co bylo vrcholem politického „no go“, že na účet nové vlády si dovolil Rakousko nazvat „nácií“…. Rakušané pochopili ten rozdíl mezi „Nation“ a „Nazion“ a vyvodili důsledky . Tesně předtím zajistil papínek svému 21-letému spratkovi, místo mezi uchazeči pro volby do Komise EU!!!
Nu, tahle arogance ho stála dvě příčky na tom řebříčku, kterým začal stoupat do červeného nebe. Pokud byněkdo myslel, že tímto jeho politická kariéra skončila, je na omylu. Papínek si vymohl za svou dlouholetou oddanost a věrnost partaji ohledy k této „mladické nerozvážnosti“ a tak tedy jeho následník trůnu sedí zatím na svém „nočníku“.
Jak se říká: „…ptáka poznáš podle peří, člověka podle řeči…“
Tahle nová řeč má už své jméno: „fekální“. Nevoní nám, že si ji osvojila hlavně mladá zeleně-červená politická generace . Jak je vidět, jazykové kursy pro emigranty by měli být rozšířeny i o jazykové kursy pro politiky.
Teď zprávy nejenom dostáváme, my jsme jimi přímo zahrnováni. Až bychom si někdy přáli, aby přísun denních „jobových zvěstí“ o brutalitě, krádežích, přepadech, byl omezen alespoň na polovinu. O politice jsme také informováni často tak detailně, že už z obav jak ten náš domácí, evropský i světový chaos skončí, ani nevycházíme. Protože přes všechny informace, nemáme možnost rozhodovat, jak s nimi naložit. Můj známý , pesimista Franz, který si ještě pamatuje tisk i propagandu za Goebbelse, říká, že nemáme mít strach z toho, co se píše, ale z toho, o čem se mlčí.
Naše doba se mlčet odnaučila. Spíš vykřikuje. A tak se i to žurnalistickému zákulisí (samozřejmě, že i to pořád existuje, stejně jako existují „šedé eminence“ na všech stupních moci) věnuje pozornost „s ručením omezeným“. Svoboda tisku existuje. Ale nabývá nové formy.
Taková jedna inovace nás nejdříve překvapila, a pak svou důsledností šokovala, právě u internetových stránek Kronen Zeitung.
- „K tomuto komentáři nejste oprávněn…“
- „Váš názor je k uveřejnení nezpůsobilý…“
- „Použil jste nepatřičná slova…
- A paušální: „…děkujeme za váš komentář, naši moderátoři prověří jeho způsobilost k uvěřejnení….“
Příspěvková selekce nebo přímo censura? Překvapila nás ze dne na den a i přes protesty čtenářů a přispěvatelů, se nehodlá vrátit k osvědčenému a oblíbenému systému.
Samozřejmě, že výroky, které se příčí lidskosti a slušnosti se uveřejňovat nemají a nesmí. Kdyby byl cenzorem robot, dalo by se usuzovat, že reaguje automaticky na určitá slova nebo souhlásky. Ale ve skutečnosti o tom, jestli bude příspěvek odmítnut nebo přijat, rozhoduje člověk, stejně subjektivní, jako sám přispěvatel.
A tak někdy „projde“ přispěvateli, naklánějícímu se směrem „doprava“ , deset komentářů za den, protože ten neznámý moderátor je „jeho člověk“… A někdy si dva dny ani neštrejchne, protože moderátor patří zřejmě do „jiného tábora“ , a dá mu tudíž vědět, že ho odhadl jako rasistu, používajícího navíc cizí slova, které v sobě skrývají bůhvíco, ale určitě něco xenofobického… že jeho názor uráží principy demokracie… že je „persona non grata“….
Svoboda projevu v internetu sklouzla tímto částečně do rukou „dohlížitelů“, udržujících „radikály“ v mezích slušnosti. S výjimkou radikálů levicových. Ale přes to všechno: Nejsme zcela nespokojeni. Ale nejsme ani zcela spokojeni…
Tisk je seriozní. A denně informuje nejenom o dění ve světě, ale i o tom, co se odehrává v duších a myslích vlastních občanů… Jejich důvěru si v posledních měsících získal . Snaží se je nezklamat. To se skutečně těm „lidem z tisku“ povedlo. Za to sklízejí uznání. Už i tím, že si „své noviny“ denně otevíráme.
A pokud s něčím nesouhlasíme, tak jim to hned „vytmavíme“… V naději, že tentokráte bude mít moderátorskou službu „náš člověk“ !
(rp,prvnizpravy.cz,foto:mp)
Zdroj
