Ministr pro lidská práva Dienstbier, ministryně práce a sociálních věcí Marksová, ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Kapitán, ti všichni se vyjádřili ke kauze odebraných českých dětí v Norsku. Nad jejich výroky ale zůstává rozum stát… Ministr Jiří Dienstbier k tomu řekl: ,,Stejně tak nevíme, jaký je postoj samotných dětí. Sice je jim 6 a 9 let, ale samozřejmě z hlediska ochrany práv dětí se dnes uznává, že slyšeny by měly být i děti, přinejmenším starší z těch synů je ve věku, kdy samozřejmě může nějaký svůj názor říct. My nevíme, jestli se tyto děti chtějí vrátit ke svým rodičům, případně k některému ze svých rodičů.“
Cože?! Je přece jasné, že když úřady odeberou děti (hlavně tak malé) a budou jimi 4 roky manipulovat, zřejmě se nebudou chtít vrátit k rodičům, protože budou ovlivněné touto manipulací. Jejich maminka své děti na velice řídkých setkáních nesměla obejmout, nesměla na ně mluvit rodnou řečí, nesměla jim projevit lásku a taky před nimi nesměla plakat. Když jim o Vánocích poslala dárky, tak pěstouni dětem tyto dárky ani nedali. Takže co si má dětský rozum o tomto pomyslet? Že maminka nemá zájem… Chytrá strategie od norského úřadu, připomínající ale totalitní metody.
O odebrání dětí se rozhodlo bez jejich souhlasu, a najednou (když se to hodí) budou politici argumentovat názorem dětí? Nevadí ministrovi pro lidská práva, že byl možná spáchán zločin na dětech? Cituji ženu z dokumentu o nacistickém Německu, která přežila masakr v Lidicích:,,Pro nás děti to bylo asi nejstrašnější, co dítě v tomto věku může potkat. Ztratit to, co má nejraději. Domov a mámu. Rodiče.“
Hitler posílal taky mnoho dětí na převýchovu do „správných“ německých rodin. Po válce ale tyto děti byly navráceny do rodin původních, k vlastním rodičům (v případě, že přežili). Podle Jiřího Dienstbiera asi k této nápravě dojít nemělo, vždyť ty děti si přece zvykly v nových rodinách. Představme si ale, že by k takovému odebrání českých dětí české matce došlo v Rusku. Taky by se to ministr Dienstbier snažil takto bagatelizovat, nebo by najednou otočil a mluvil o bezprecedentním porušení lidských práv?
Ministryně Marksová se zas vyjádřila ve smyslu, že v Norsku mají jenom jiný systém, že Norsko je supercivilizovaná evropská země, ve které je standardem zájem dítěte. A že to je jiný standart, než máme my v Česku. Odebírání dětí na základě podezření za supercivilizované nepovažuji. Nepovažuji to ani za civilizované. Stejně tak není znakem civilizace, když sociálka je soukromá instituce, která stojí nad policií a soudy. V oddělení bratrů a snaze omezit kontakty s matkou nespatřuji taky nic moc supercivilizovaného. To samé, když o tom rodiče nesmí mluvit.
Co je civilizovaného na tom, když sociálka odebere děti například kvůli vytrhnutí mléčného zubu, okřiknutí dítěte, udání sousedů, atd.? Někdy norské úřady operují s důvodem „nedostatečná emocionální angažovanost rodičů“, jindy zas „velká emocionální angažovanost“. Jako v případe polské rodiny, kde dcera Nikola plakala ve škole kvůli smrtelně nemocné babičce. A co na to úřednice ze sociálky? Podle nich se kvůli umírající babičce nepláče, vždyť smrt je jenom finále života.
Takže úřady rodičům Nikolu odebraly a umístily ji do pěstounské péče. A aby bylo dítě chráněno před smutnými vzpomínkami, měl se omezovat jeho styk s polským prostředím, menšinou, jazykem, kulturou. Podle toho také úřady vybraly, kam umístit Nikolu – co nejdál od „destruktivních“ činitelů, tedy rodičů. Rodiče nakonec s pomocí detektiva dceru unesli a vrátili se do Polska… Jinak na Norsko jsou neustále podávány žaloby z různých zemí, teď se chystá hromadná žaloba Slovenska, Slovinska, Litvy a dalších států. Zřejmě taky „nepochopily“ ten „jiný supercivilizovaný systém“. Tohle považuje ministryně Marksová za vzor? Chce takový systém zavést i v České republice?
Pokud norská policie neshledala žádné důvody k obvinění některého z rodičů, tak v normálním právním státě by ani nemohlo dojít k soudnímu procesu. A že tam jsou jakési „závažné“ důvody, které norská sociálka nemůže říct? Co to má znamenat? Na základě tohoto může jakýkoliv úřad unést kohokoliv a pak říct, že má „závažné“ důvody, o kterých nemůže nic sdělit. Vždyť to je nehorázná libovůle úřadů, která ničí životy. Jestliže jsou ty důvody tak „závažné“, proč paní Michaláková nesedí ve vězení? Kromě toho paní Michaláková v současné době žije s přítelem a jeho šestiletou dcerou, ke které má normálně přístup, může s ní být sama, obejmout jí, povídat si s ní, hrát si s ní. Vlastní syny nesmí ani pohladit, projevit jim city a může s nimi být 2x ročně 5 minut!
No a zazdil to ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Zdeněk Kapitán, který se vyjádřil, že rodina do Norska neměla jezdit. V pořádku, v tom případě ale ať ministerstvo zahraničí vydá upozornění o ohrožení, které tam hrozí. Podobně, jako vydává taková prohlášení např. o cestě do Pákistánu nebo dalších zemí. Kromě toho jsou to všichni pořád čeští občané. Během celé doby trvání případu Zdeněk Kapitán neustále upozorňuje, že kompetence jeho úřadu končí na hranicích ČR. Je tedy záhadou, proč úřad nese název „pro mezinárodně“, když vlastně může pouze čekat na rozhodnutí ze zahraničí. Jestliže rodině Michalákových Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí nechce (nebo nemůže) pomoct, tak v tom případě je takový úřad k ničemu, můžeme ho zrušit a ušetříme miliony ročně.
Jenže jak je vidět, tak případ odebraných indických dětí v Norsku ukázal, že to jde. Podobně i případ Boorových ze Slovenska, kterým se povedlo dostat odebrané slovenské děti zpět do vlasti (jednalo se o případ ve Velké Británii). Tento případ dokázala vybojovat Kapitánova kolegyně Andrea Císarová z Centra pro mezinárodněprávní ochranu dětí a mládeže na Slovensku. Tehdy to taky vypadalo, že Slovensko nebude mít možnost se sporů účastnit. A místo toho bylo Slovensko průkopníkem a pomohlo tak i dalším zemím, které následovaly jeho příklad. No a teď se podržte… Zdeněk Kapitán místo toho opakovaně slovenský úřad za jeho postup kritizuje. Přitom sám v Hyde Parku řekl, že o norském systému má pochybnosti.
Takže Ministr pro lidská práva Dienstbier, ministryně práce a sociálních věcí Marksová, ředitel Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí Kapitán, ti všichni by se měli snažit o pomoc českým občanům v nouzi. Jak je ale vidět, o pomoci, solidaritě a ochraně umí jenom mluvit. Když je potřeba skutečné pomoci, tak najednou slyšíme samé výmluvy, proč to nejde. V jejich případě zcela platí rčení: ,,Kdo chce, hledá způsoby, kdo nechce, hledá důvody.“
Zdroj: Blog autorky