Zástupci „žlutých vest“ zveřejnili seznam hlavních požadavků demonstrantů vůči Macronovi. Tyto požadavky nejsou všechny nové. Některé byly předloženy ještě v době Hollandova prezidentství, kdy demonstranti protestující proti reformě pracovního práva vyjádřili několik tezí, které se objevily i v nyní publikovaném manifestu.

Vzhledem k tomu, že od té doby se z hlediska protestujících věci změnily jen k horšímu, jejich požadavky byly strukturovány a zformulovány do obecnějšího a širšího politického programu. Manifest přináší čtyři kategorie požadavků:

Ekonomika a práce

1. Svolat národní shromáždění k provedení daňové reformy a na státní úrovni zakázat daně, které přesahují 25% příjmů občanů.


2. Zvýšit minimální mzdu, důchody a životní minimum o 40%.


3. Vytvořit nová pracovní místa v oblasti zdravotní péče, vzdělávání, veřejné dopravy, pořádkových sil a tak dále, aby státní infrastruktura fungovala potřebným způsobem.


4. Zahájit výstavbu pěti milionů cenově dostupných bytových jednotek, a tak zajistit snížení nájemného, hypoték, a rovněž vytvořit nová pracovní místa ve stavebnictví. Přísně potrestat městské úřady a krajské správy, jejichž vinou bezdomovci zůstávají na ulicích.


5. Omezit velikost bank s cílem ochrany před krizemi, předcházet monopolizaci, oddělit spekulativní kapitál od depozitního, zakázat sanovat bankrotující banky na účet daňových poplatníků.


6. Anulovat vnitřní zadlužení.

Politika

1. Upravit ústavu v zájmu svrchovanosti lidu a umožnit uspořádání referend z lidového podnětu.


2. Zakázat lobování a ovlivňování politiků. Zakázat osobám, které mají záznam v trestním rejstříku, zastávat volené funkce a zakázat působení v několika volených funkcích současně.


3. Vystoupit z Evropské unie a navrátit Francii politickou, finanční a ekonomickou suverenitu.


4. Učinit přítrž daňovým únikům a vrátit státu 80 miliard eur, které mu dluží 40 největších podniků.Zastavit privatizaci a vrátit státu již zprivatizovaná letiště, železnice, dálnice, parkoviště atd.


5. Demontovat radary a kamery ze silnic, které „nepomáhají předcházet nehodám, ale představují skryté daňové náklady.


6. V národním vzdělávacím systému: vyloučit ideologii ze vzdělávání a revidovat destruktivní a zdiskreditované metody výuky.


7. V oblasti spravedlnosti: zvýšit rozpočet čtyřikrát a zajistit ze zákona maximální čekací lhůty pro právní postupy, urychlit soudní řízení a učinit spravedlnost obecně přístupnou a bezplatnou.


8. Učinit veřejné sdělovací prostředky dostupné všem, zakázat v nich propagandu.Zastavit médiím dotace a zrušit daňové úlevy pro zástupce médií, a také zrušit „komploty“ mezi médii a politiky a rozbít mediální monopoly.


9. Zanést do ústavy úplný zákaz vměšování státu do oblasti vzdělávání, zdravotní péče a instituce rodiny.


10. Okamžitě zastavit privatizaci infrastruktury: silnic, železnic, letišť, parkovišť atd.

Čtěte ZDE: Žluté vesty ve Francii: Protesty se mění v bezmocný vztek. Jde o důstojnost běžných lidí. Pohrdání jako symbol Macronovy vlády? Nekonečně ponížený národ. Ekologická lež. Není sice chleba, zato je dostatek biopaliv!

Zdraví a životní prostředí

1. Na legislativní úrovni zavázat výrobce zdravotnické techniky k prodloužení její doby životnosti nejméně na 10 let a zajistit, aby vždy měli náhradní díly na skladě.


2. Uložit zákaz výroby a oběhu plastových nádob a obalů, které znečišťují životní prostředí.


3. Zorganizovat národní sněm o reformě zdravotní péče a omezit dopad farmaceutických společností na systém zdravotní péče.


4. V oblasti zemědělství: zakázat GMO plodiny, pesticidy, které mohou způsobit rozvoj rakoviny a patologii endokrinního systému, a také zakázat využívání zemědělské půdy bez střídání plodin.


5. Cestou rozvoje nové industrializace země odstranit dovozy, které způsobují největší škody na životním prostředí.

Geopolitika

1. Vystoupit z NATO a zakázat nasazení francouzské armády v agresivních válkách.


2. Pokud jde o francouzsko-africké vztahy: ukončit politiku loupení, vojenského a politického vměšování.Vrátit africkým národům nespravedlivě zabavený majetek a prostředky diktátorů, stáhnout francouzská vojska do vlasti. Eliminovat koloniální systém, díky němuž jsou africké země nuceny udržovat devizové rezervy ve francouzské centrální bance a zůstávají v chudobě. Vyjednávat s nimi za rovných podmínek.


3. Zastavit tok migrantů, na jejichž přijetí a integraci nemá Francie prostředky.


4. V oblasti zahraniční politiky: respektovat mezinárodní právo a podepsané dohody.

Není těžké si povšimnout, že seznam požadavků je poměrně bizarní směsice sebraná zprava i zleva. Tu se zračí sen ekologů o zákazu pesticidů a plastů, tu zase touha neogaullistů o vystoupení z NATO a obnovení francouzské suverenity, jinde fantazie o nefalšované liberální ekonomice, nebo volání příznivců Le Penové po ukončení šílené migrační politiky, vedle toho typické požadavky socialistů a komunistů na záštitu chudých.

Tedy velmi pestrý guláš různě zaměřených a spolu dosti obtížně proveditelných požadavků. Zastánce tzv. levice, tzv. pravice a centristů všeho druhu nyní spojuje jeden společný nepřítel v osobě Macrona a jeho vlády. Pokud připustíme, že „žluté vesty“ dosáhnou svého cíle, pak samozřejmě takovýto program „Za vše dobré a proti všemu špatnému“ nevyhnutelně utrpí vnitřními různicemi, nemluvě o vnějším odporu.

Ambivalentní charakter protestu

V tzv. pravicové verzi za všechno mohou globalizace a migranti, ačkoli Macronovy pokusy vyčlenit jednotnou evropskou armádu z globální struktury NATO vypovídají o tom, že „vše není zase tak jednoduché“. V tzv. levicové verzi padá vina na vládu a její útok na práva občanů a sociální záruky, což není vůbec nová věc – tlak na sociální sféru existoval jak za formálně pravicových vlád Sarkozyho a Macrona, tak za formálně levicového Hollanda.

Verze ekologů obviňuje „nezdravou environmentální politiku“, ale tito lidé vytvářejí svou vlastní atmosféru.

Jak se zdá, kus pravdy mají všechny strany. Z hlediska sociálního zastoupení představuje protest „žlutých vest“ širokou kombinaci elementů: spodní část střední vrstvy je nespokojená se svým chudnutím a vadí jí migranti, dělnické vrstvy jsou nejvíce postiženy zvýšením daní, a také "spodina" - inklinující doleva i doprava, protože v současném systému nemá žádné vyhlídky - jako bojový předvoj hnutí, které dává obyčejným útokům proti migrantům nebo policii dodatečný politický rozměr a dokonce formálně dobrý cíl. Současně jde o síťové hnutí bez zjevného vedení vytvářející mediální efekt spontánnosti, i když ze všech stran přicházejí spekulace o tom, kdo protestem manipuluje – Trump, Putin, Le Penová, Melenchon, globalisté.

Čtěte ZDE: Francie na prahu katastrofy: Proti čemu bojují žluté vesty? Islamisté s pravomocemi republiky? Historický odvrat od politiků a Macronův ostudný účet. Brutání zásahy těžkooděnců

Anachronismus sociálního státu

Rozpad sociálních záruk a demontáž „společnosti všeobecného blahobytu“ není čistě francouzským problémem, a proto ono pronikání „žlutých vest“ do sousedních států. Sovětský svaz jako hlavní podnět pro sponzorování sociální sféry velkým kapitálem zmizel, tudíž není důvod se dělit se střední třídou. Proto vidíme ve většině rozvinutých západních zemí „ekonomické reformy“, které jdou k duhu zejména nadnárodním korporacím. To přirozeně vyvolává protestní reakce – od líných shromáždění proti penzijní reformě v Rusku až po francouzské nepokoje, které teoreticky dokonce mohou svrhnout vládu.

Chaotičnost protestů a požadavky „vrátit vše zpět“ neberou v úvahu důležitou okolnost, totiž že již neexistuje žádná motivace k zachování předchozí úrovně blahobytu, protože už neexistuje žádná vnější hrozba v podobě reálného socialismu, která by přinutila velké hráče k ústupkům středním vrstvám i ekonomicky nejslabším. V důsledku toho se v polovině prvního desetiletí nového milénia ukázalo, že se tváří v tvář celosvětovému útoku na práva ekonomicky produktivního obyvatelstva postavila do první linie odporu směs politicky různorodých elementů s často protichůdnými požadavky.

To samozřejmě také otevírá prostor vnitřním i vnějším silám pro různé manipulace, jak jsme mohli vidět v sérii první vlny „barevných revolucí“ ve východní Evropě a v bývalém SSSR - a také během arabského jara. Tytéž procesy posilují konzervativní síly, jako představuje Trump, Orbán a další, kteří bojují proti globalizaci. V případě Francie lze rozpoznat, jak se tzv. pravice (alespoň tak bývá nejčastěji označována) v podobě příznivců Le Penové snaží u protestů zvýšit důraz na otázky antiglobalismu a problému migrace, zatímco komunisté a socialisté se zaměřují na potřebu zachovat sociální záruky, na změny v daňovém systému atd.

Další barevná revoluce?

Je také přirozené, že „přátelé Francie“ mohou tuto situaci využít. Historie barevných revolucí ukazuje, že téměř nikdy nepřišel motiv protestů jako takový zvnějšku, ale zrodil se uvnitř systému vlivem činnostmi vlády, její hospodářské politiky a celkové politické krátkozrakostí. Důvody k protestům není potřeba vytvářet, jelikož zpravidla už existují. Smysl technologie „barevných revolucí“ spočívá v posílení těchto důvodů a v nasměrování protestů podle potřeby vnějších sil, kdy i nejpozitivnější a nejčistší myšlenky předkládané demonstranty posloužily jako krytí pro jiné cíle. Proto namísto masami žádané sociální revoluce přichází banální převrat (Ukrajina je vynikajícím příkladem, kdy jedni oligarchové byli nahrazeni jinými oligarchy s fašistickými vojsky za zády) a omezování práv občanů horší než za předchozí vlády.

Francouzský protest (který se podle svého nejlepšího úsilí snaží využít zkušenosti nenásilného síťového protestu) bude zákonitě rovněž využit různými silami pro jejich vlastní účely. Nabízí se myšlenka, jaký přínos z něho plyne pro francouzské opoziční strany: pro ně je to způsob, jak si osedlat vlnu protestů, která je vynese k moci buď ihned, nebo při budoucích volbách, při nichž Macron nebude mít žádnou zvláštní šanci.

V této chvíli vypadá jako možný vítěz Mélenchon, který prosazuje hlasování o nedůvěře vládě a o legitimním předání moci opozici. Pochopitelně také USA mohou ze situace těžit, jelikož Macronovy plány sehrát roli De Gaullea se rozpadají v prach. Ani Rusko nezůstane bez odměny, protože probíhající vnitřní rozklad v EU neumožní USA zcela obrátit Evropu proti Rusku.

Z vnějšího pohledu je to, cose děje ve Francii, prospěšné všem, samozřejmě s výjimkou bruselské byrokracie a globalizační lobby.

Čtěte ZDE: Korporace: Nástroje zničení našich rodin a společnosti. Zašlapáním demokracie k ještě většímu zisku. Vzniká tu nebezpečná sociální vrstva? Bannon má pravdu. Chceme přežít? Kruh se uzavírá

Chybí politické vedení

Zda Francouzi dosáhnou vyplnění alespoň těch požadavků, které neznepokojují stranické bosse či externí hráče, bude záviset především na samotných demonstrantech. Navzdory masovým protestům a jejich intenzitě lze konstatovat, že i přes 65 - 75% podpory „žlutých vest“ ve francouzské společnosti se jen malá část zúčastní demonstrací, přičemž většina na to hledí z povzdálí ve stylu „Dělejte, co umíte, já vyčkám a uvidím.“

Na jedné straně chce francouzská společnost změny, ale na druhé straně se obává toho, co je doprovází. Nepokoje ve velkých městech, na které vláda soustředí pozornost, postavily typickou francouzskou střední vrstvu do obtížné pozice – na jedné straně je tu Macronův nepřátelský režim, který ji ekonomicky likviduje, a na druhé straně frustrovaná spodina, která rozbíjí kavárny na Champs-Élysées.

Zde se ukazuje hlavní problém „žlutých vest“. Postrádají totiž vyzrálé politické vedení, které by sbíralo a politicky protlačovalo relevantní požadavky veřejnosti. Nikoliv cestou chaotických pogromů, nýbrž důslednou prací na uchopení moci. Není tu nikdo, kdo by řekl: „Založili jsme potřebnou stranu!“ Taková politická strana vskutku nikde vidět není. Proto ona chaotická neuspořádanost protestů vytvářející velký potenciál pro manipulaci. A není vůbec jasné, zda se z tohoto hnutí zrodí síla, která se stane politickým mluvčím současných nespokojených vrstev společnosti.

Problém je mimo jiné také v tom, že značná část tradiční střední vrstvy se na jedné straně propadá do řad nižších vrstev a na druhé straně ji nahrazuje morálně i kulturně pokleslá nová sorta manažerů, právníků, makléřů všeho ražení, šéfů showbyznysu a nakonec i většiny politiků, která je závislá na nadnárodních korporacích. 

Co se týká samotného manifestu, nezbývá než Francouzům popřát úspěch při dosahování stanovených cílů (což je samozřejmě málo pravděpodobné, ale tím spíš) - a to zejména pokud jde o vystoupení z NATO a obnovení národní svrchovanosti.

Zdroj.

Tagy článku