Byl jednou jeden dům. Na Pankráci. V ulici Na Veselí. Praha 4. Kolem roku 1964. Prezident Antonín Novotný, přítel Nikity Chruščova. V tom domě bydlel velice hodný kluk, spolužák mého staršího bratra Honza Čekal.

Měli ho všichni rádi, on i nám mladším pomáhal, hráli jsme spolu fotbal. Pak zápach plynu, naše matka volala plynaře, ti pak záchranku. Najednou ticho. Smutek. Smrt.

Tomu klukovi bylo kolem 14 let. A pustil si plyn. Byl rok 1964.

Ani rychlá pomoc ničemu nezabránila. Ortel smrti dokonán.

Proč, zoufala si jeho maminka, tatínek.

Proč, ptali se nechápavě všichni kolem v ulici, kluci, sousedi, i část učitelů.

A pak jsme se dozveděli šílenou pravdu. Ten chlapec si zhoršil známky a z jedničkáře byl v jednom předmětu čtyřkař.

A pak to přišlo.

Je rok 2018

Česká televize pronásleduje každého, kdo má jiný názor. Žádá trest, kdo nesdilí pravdu. Jejich pravdu. Opět. A opět vstávají noví udavači, opět vstávají noví vykladači jediné pravdy, opět vstávají ti, co hrozí ve veřejnoprávních médiích a hrozí lidu. Za názor. Hledají a naslouchají. Za dveřmi. Dnes na internetu. Lidé dostávají strach. Taková je doba. Totalitní. Pseudodemokratická.

A prokurátoři, dnes státní zástupci si opět předvolávají občany za výroky. Je rok 2018. Nic jsme se neponaučili. A v sousedství jde smrt. Lidé umírají rukama teroristů. Francie. Německo. Belgie.

A zde se trestá za výrok.

A naše generace se ptá: kde jsme udělali chybu, že to ti mladí netuší, kam se řítíme? I když Herman a jejich spolek mezi mladé nepatří. To jsou ti noví vůdci. A my už to zažili.

Vážně memento, hořící keř Jan Palach a náš kamarád Honza Čekal opět dnes v roce 2018 neplatí?