Stát chce po jednostočtyřicátéšesté přitvrdit proti „šmejdům“…

Miroslav Macek

Václav Klaus v roce 1996 (!) :

„Při politické neúnosnosti nárůstu rozdílů v ekonomické úrovni mezi jednotlivými zeměmi bude nutně nastávat zesilování mezistátních transferových plateb, a tím i centralizace státních rozpočtů do centra Evropské unie. Protože Unie nebude ochotna dopustit žádné mimořádné komplikace (radši ani nepoužívám slovo bankrot) svého jednotlivého člena, dojde k dalšímu nárůstu solidárního charakteru Unie. Díky tomu bude snížena autonomie národní fiskální politiky, rozhodovací pravomoc jednotlivých zemí a koneckonců národní politiky vůbec. To si někteří přejí a někteří nepřejí, což je legitimní. Nelegitimní je tento zásadní problém zamlčovat. Vezměme si jeden snadno představitelný příklad. Země A bude mít obrovský deficit státního rozpočtu. Bude země B iniciovat změnu rozpočtové politiky země A? Bude dávat návrh na jakýsi vnější zásah? Bude mít právo tento zásah prosadit?“

Petr Robejšek:

Nikdo nechce připustit, že finanční sektor je součást ekonomie, jež je pouhý obslužný segment společnosti. Ta se skládá z kulturního, sociálního a ekonomického subsystému, v němž je finanční sektor jednou podřízenou složkou. Ve skutečnosti ale právě ta dominuje celému světu.

Představa o univerzálnosti našich hodnot je chiméra, která možná někdy platila, ale už dlouho neplatí. Pokud to nepřipustíme, sami se oslabujeme a nabíháme na bodák všem, kdo chtějí naši slabost využít. Když řekneme, že ve jménu univerzálnosti obecně platných hodnot musíme pomáhat všude, kde je nějaké neštěstí, tak se vyčerpáme a ztratíme i to málo, co máme, to znamená naše skutečné hodnoty, které ovšem platí jenom u nás. 
A jen do té míry, do jaké je politici chrání a intelektuálové je nerozemelou v planých řečech. Představitelé státu se za ně musejí umět postavit a říct: národ je toto, patriotismus je toto, rodina je toto a k tomu jsou dané jasné hranice. Děje se pravý opak.

Chyba spočívá v tom, že evropské politické a intelektuální elity desetiletí zanedbávaly to, co dělá starosti prostému člověku. Staraly se o chimérická pseudotémata 
a usnadňovaly si život tím, že spoustu věcí zametly pod koberec a neřešily je. Jen tak mohly vzniknout problémy, které nabyly obrovských rozměrů. Jich se chápou extrémnější uskupení, jež zrodila politická síla voličů. Klasické strany a intelektuální kruhy si to zavinily samy, protože nereagovaly na to, co se odehrává před jejich očima. Politická poptávka je uspokojována někým, kdo se nám třeba vůbec nelíbí, ale když ti čistí, idealističtí 
a morálně skvělí lidé nebyli schopni a ochotni to řešit, tak je to jejich vina.

Přítel O. V. mne upozornil:

Před několika lety, když se eurozóna ( a my chtě nechtě s ní) začala propadat do hluboké krize, nejvyšší představitelé EU tvrdili, že jestli je něco jistého, tak že ECB v žádném případě nezaplaví trh nově vytištěnými eury, a že Řekové určitě nejsou takoví hazardéři, aby zvolili krajní levici. Jak s britskou důkladností správně připomíná komentátor BBC.

Margaret Thatcherová v roce 2002:

Sjednocená Evropa je klasickým utopickým projektem, pomníkem marnivosti intelektuálů, programem, jehož nevyhnutelným údělem je krach.

Zdroj: viditelny-macek.cz