Ono totiž na přelomu října a listopadu si lze připomenout 100 let od založení severočeské provincie

Deutschböhmen, připomíná spisovatel František Roček.

V právě vydané knize „1918: Karneval vítězství“ z nakladatelství AOS publishing připomíná, že na severu Čech existovala separatistická provincie Deutschböhmen, ale jenom od konce října do poloviny prosince 1918, tedy 1 a půl měsíce. Provincie měla i své hlavní město – Liberec, který 16. prosince o toto privilegium přišel.

Krátká historie

Začátkem roku 1918 začali nacionalističtí němečtí politici na našem území uvažovat o vzniku takzvaných „Německých Čech“, Deutschböhmen. Provincie vznikla s několika německými provinciemi na území historických Čech hned po vyhlášení samostatného Československa.

Tepličtí Němci si mysleli, že Teplice budou hlavním městem severočeské provincie, ale ostrouhali. Hlavním městem se stal Liberec. Ale jenom na krátko.

Nejpozději v polovině prosince 1918 od Karlových Varů po Liberec jedno město po druhém přecházelo pod správu právě založené československé armády. Vláda provincie Deutschböhmen z Liberce hrdinně utekla do Saska. Na přilepšenou si odtáhla s sebou také nemálo vlaků napěchovaných zbožím a stroji. Krátce na to 16. prosince se v Liberci usídlila česká vládní moc, která tam sídlí i dnes zastoupená libereckým hejtmanstvím.

Německá provincie plná Čechů

Vznik provincie je obrazem marné iluze. Němci založili provincii Deutschböhmen, ale celé území provincie neovládali. České obyvatelstvo žilo na Mostecku, na Českolipsku, v okolí Litoměřic a poblíž Liberce na Českodubsku pod Ještědem, natož v oblasti kolem Turnova.

V českých enklávách němečtí nacionalisté buď neměli nebo ztráceli moc, čeští vojáci ovládli Šluknovský výběžek na Děčínsku, a od České Lípy postupně obsadili železnici až téměř k Liberci. Od Turnova a Českého Dubu byl českými dobrovolníky obklíčen Liberec až k Ještědu.

V zobrazení české části Německého Rakouska je nejdůležitější hnědá část mapy – Německé Čechy neboli Deutschböhmen. Byla to oblast severozápadních Čech, Liberecka a Trutnovska s centrem v Liberci. Němci ustanovili také provincii Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), provincii Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (Jižní Čechy) a provincie Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (Jižní Morava). Těmto čtyřem provinciím někteří ještě dnes říkají zcela hloupě Sudety. Přitom Sudety představují jenom malou oblast na česko – polském pomezí. Z mapy je vidět jak fantasmagorické byly představy českých Němců. Samotné provincie neměly šanci na život a připojení německých enkláv k Rakousku a Německu z politického hlediska bylo nemožné.

Vídeň hodila Liberec přes palubu

Kvůli separatistickým tendencím Československo hned začátkem listopadu 1918 zablokovalo nákladní dopravu nejen pro provincii Deutschböhmen na severu Čech, ale i dalších německých separatistických oblastech v celém prostoru Čech a Moravy. Blokáda také postihla Rakousko, kde sídlila Státní rada německého Rakouska spojující německé provincie v Čechách a na Moravě s Rakouskem.

Ve Vídni hrozily hladové bouře. Vídeň byla bez dodávek uhlí a potravin.

Při jednání o zásobování již 4. listopadu 1918 v Praze pronesl Rašín památnou větu: „s rebely se nevyjednává“. Němci museli omezovat i železniční dopravu, protože neměli uhlí pro lokomotivy. 

Kvůli zoufalé zásobovací situaci se počátkem prosince 1918 Státní rada Německého Rakouska ve Vídni bez velkých fanfár vzdala uplatňování svého vlivu nad německými vzbouřeneckými provinciemi.

Státní rada potřebovala zajistit zásobování uhlím a některými potravinami pro vlastní Rakousko. Co s nějakými českými Němci? Netrvalo dlouho a 11. prosince československá státní moc podepsala smlouvu o dodávkách uhlí do německého Rakouska až do června 1919. Začalo rychlejším tempem obsazování německých provincií československou armádou. Německé noviny v Čechách zaplakaly: „Němci nebyli prodáni za čočovici, ale za uhlí a brambory na zimu“.

Nakonec byl Liberec obsazen bez boje československým vojskem 16. prosince 1918.

V knize „Karneval vítězství“ o kotrmelcích konce války na území severu Čech se lze dočíst, že většině českých Němců bylo jedno jestli budou žít v Československu nebo v nějaké německém provincii. Důležité tehdy bylo především, aby bylo co jíst.

Jasně to napsal na Jablonecku rychnovský kronikář a učitel Willhelm Preisser po obsazení Rychnova československými vojáky: „Naše obyvatelstvo bylo rádo, že dlouhá, vražedná válka skončila a velká část obyvatelstva ochotně přijala svůj nový úděl.“

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)