Tak v Norsku odebrali české matce děti a strčili každé do jiné rodiny na převýchovu. Lebensborn se tomu svého času říkalo. Nikdo neví pořádně proč, ale zdá se, že v té kauze něco smrdí.  A česká internetová veřejnost jako obvykle má jasno. Teda jedna polovina. Ta druhá má zase jasno jinak. Takže aby bylo jasno. I já vím kulový. Ale z toho co o tom čtu mne mrazí. O případu českých dětí odebraných rodině v Norsku, nemusíte vědět vůbec nic (stejně jako já) a přesto Vás následující (ověřená) čísla donutí k přesvědčení, že něco v tom Norsku není zatraceně v pořádku.

Petr Paulczynski

Jen v roce 2013 řešily norské sociální úřady 53 000 kauz spojených s dětmi – z nichž 9000 skončilo odebráním dětí a jejich umístěním u pěstounů. Na to, že se v Norsku rodí ročně o něco méně než 60 000 dětí, je to neuvěřitelné, o lecčems vypovídající číslo. Že by to byly všechno týrané děti? Nebo je to jen obrovský byznys s těmito přesuny dětí do náhradních rodin. Příšerná představa, že dítě nepatří rodině ale státu a ten si s ním manipuluje jak uzná. Začíná to i u nás.

Napřed vám nařídí kde a jak budete rodit, potom se přidá povinné očkování a nakonec hledají lepší rodiče, protože kam bychom došli, pokud rozjívenýho potomka plesknete po prdeli. Pachatelé dobra útočí, svoboda jedince dostává na prdel. A paní Michaláková, tak se jmenuje matka ukradených dětí, si dokonce při setkání s dětmi za účasti Lebensbornu, pardon Barnevernu, „provokuje k pláči tím, že se na ně s obavami v očích intenzivně dívá.“ Jak vyplývá ze zprávy jedné zlodějky dětí.

Mimochodem, Norská služba podmínky schůzek matky a synů zpřísnila. Z původních dvou dvouhodinových setkání ročně má nyní Michaláková nárok syny vidět jen na patnáct minut dvakrát do roka. Na schůzkách musí mluvit jen norsky a sama od sebe nesmí děti obejmout. Jak napsal jeden diskutér. Můžeme prosím na tu zkurvenou zemi hodit atomovku, nebo budeme ještě dlouho čekat? No a co naši? Marxová.Leninová, pardon Tominová, stejně jako Zdeněk Kapitán sedí připosraně ve svých kancelářích a klepou se strachy, aby si neznepřátelili Norsko a hlavně asi Norské fondy. Blekotají jedno zmatečné vyjádření za druhým, ale koule na opravdovou akci nemají. Vše pak navíc zbaběle balí do pomlouvačně fabulujícího hávu náznaků, kterými prý musí chlapce „chránit“ před veřejným „obnažením“. Opravdu politická a úřednická reprezentace za všechny prachy.

Hlas lidu říká: Lidé by si měli velmi dobře všímat, kdo a jak k tomuto případu přistupuje. Když dvě mladé muslimky nemohly na zdravotnické škole nosit hidžáb, Šabatová byla v plné zbroji za jejich práva okamžitě. Když někdo nepatrně sáhne cikánům na jejich přirozenost, Dientsbier by jej exemplárně zavřel do šatlavy. Zaorálek se Sobotkou sice „bojují“ za světový mír a fungující stát, ale na vlastní občany v nouzi evidentně kálejí z vysoka. Zeman maximálně celou kausu okomentuje jedním ze svých obligátních bonmotů. A Zdeněk Kapitán? Ten vlastně přiznává, že je absolutně k ničemu, že ten jeho úřad i s jeho názvem nemůžeme brát vůbec vážně. Takže co? Proč z našich daní musíme draze platit stovky nekompetentních úřadů s desetitisíci nepotřebných zaměstnanců? K čemu si tyto erární parazity vlastně vydržujeme? Odpovím si sám. Politicky nekoretně. K hovnu!

Naštěstí je pár lidiček, kteří se probudili a začali bojovat. Například právník Hasenkopf zjistil, že autoři klíčových posudkú na základě kterých byly děti odebrány, žijí v partnerském vztahu. Přitom oba psychologové posuzovali stav obou synů až poté, co je sociální úřad svěřil pěstounům.  Kauzu bude také po nátlaku české vlády i Evropského parlamentu projednávat norský parlament. Případ navrhne projednat tamní vládní strana Progress Party, která má na starosti ochranu dětí. A Petr Mach napsal paní ministryni Tominové dopis. Vyjímám z něho to podstatné.  Uvádíte, že jde o „rodinný spor“ – to ale rozhodně není pravda. Podle mě jde o šikanu matky úřadem, který od začátku nedbá na princip presumpce neviny. Dále jste dnes řekla, že když budou chlapci chtít, tak se jejich schůzky s matkou prodlouží. Dokážete si ale představit, co se děje v hlavě malého dítěte, které už tři roky v podstatě nevidělo svou matku (max. 2x ročně na chvíli, pod dozorem pěstounů, kdy matka své děti ani nesměla spontánně obejmout)?

Takové dítě ji už dnes považuje za cizí paní a dobrovolně si neřekne o častější schůzky. Řekla jste, že „Norská strana maximálně respektuje to, co řekne dítě“ – jak víte, že minimálně na začátku, krátce po odebrání, děti nechtěly ke své matce a opakovaně se po ní neptaly?