Václav Danda se zamýšlí nad další eskalací občanské války na Ukrajině po teroristickém útoku na civilní obyvatelstvo Mariupolu a ptá se, v čí prospěch se tento zločin odehrál. Situace na východě Ukrajiny se po sobotním raketovém útoku na sídliště v Mariupolu ještě více vyostřila. „Oficiální Kyjev“, jak ukrajinskou vládu včera pojmenoval Vladimír Putin, této tragédie využil k vyhlášení stanného práva na východě země. „Vláda se rozhodla zavést v Doněcké a Luhanské oblasti mimořádný stav a stav vysoké pohotovosti v ostatních oblastech,“ oznámil včera ukrajinský premiér Arsenij Jaceňuk. Ohlásil rovněž vytvoření Rady pro mimořádné události a sám se postavil do jejího čela. Ozývají se hlasy, že tímto krokem byl prezident Porošenko odstaven na vedlejší kolej a „válečný premiér“ může nyní bez zábran zahájit očekávané východní tažení na Donbas.

Nacistická ukrajina

Západ viní Zacharčenka

Kyjev využil prohlášení prezidenta Doněcké lidové republiky Alexandra Zacharčenka, jenž krátce předtím ohlásil ofenzívu, směřující k osvobození celého území doněcké i luhanské oblasti od prokyjevských sil. „Dnes začal útok na Mariupol. Bude to nejlepší uctění památky všech našich padlých,“ prohlásil při kladení věnců k obětem čtvrtečního útoku kyjevských záškodníků na trolejbusovou zastávku v Doněcku, při níž zahynulo nejméně třináct civilistů.

Později vzal Zacharčenko svá slova o ofenzívě zpět. „Nikdo se na město zaútočit nechystá,“ řekl podle ruských médií. Dodal, že povstalci žádné bojové akce u Mariupolu nevedli. „Ovšem poté, co se Kyjev rozhodl svalit na nás vinu za svou chybnou palbu na obytnou čtvrť, vydal jsem rozkaz udeřit na pozice ukrajinských vojsk východně od Mariupolu.“

Mediální mainstream má samozřejmě jasno: Za smrt tří desítek civilistů může domobrana (potažmo jako vždycky Rusko). Už opět padají slova o eskalaci hospodářské války (tzv. zpřísnění sankcí) a kyjevský šéf Porošenko vyzývá „světové společenství“, aby obě novoruské republiky prohlásilo za „teroristické organizace“.

Další operace pod cizí vlajkou?

Otázce, kdo stál za útokem na mariupolské civilisty, se i navzdory rozporným výrokům válečných aktérů i informacím z bojiště samozřejmě vyhnout nemůžeme. Mariupol má pro obě strany sporu zásadní význam – kdo vládne městu, má pod kontrolou i klíčovou přístupovou cestou na Krym. Proto lze v boji o toto strategické území očekávat nejen tvrdé boje, ale i nejednu ránu pod pás. Ránu podobné té, jež připravila o život téměř tři stovky cestujících z Amsterodamu do Kuala Lumpur.

Jako v případě sestřelení boeingu MH 17, tak i v otázce zabitých civilistů v Mariupolu je proto třeba vždy nejprve začít klíčovou otázkou, komu tato další tragédie občanské války prospěla? Nedává příliš smysl, aby domobrana prováděla teroristické útoky v obydlených čtvrtích města, kde žije většina obyvatel ruského původu, kteří z velké části sympatizují s těžce zkoušeným lidem Donbasu.

Občané Mariupolu hlasovali v květnu v drtivé většině pro nezávislost na Kyjevu

Teror v Mariupolu

Máme ještě v paměti nekonečné fronty z květnového referenda, ve kterém se drtivá většina občanů Mariupolu rozhodla pro samostatnost tohoto přístavního města a vymanění se z područí Kyjeva. Mnozí však již zapomněli (nebo vůbec netuší), co po vyhlášení výsledků referenda následovalo. Národní garda spolu s neonacistickými prapory vyhlásily po násilném převzetí města stanné právo a uspořádaly hon na představitele samosprávy, kteří se na přípravě referenda podíleli.

Nikdo už zřejmě nespočítá kolik mrtvých a odvlečených do koncentračních táborů stála „očista“ města od „Moskalů“. Podle mnoha svědectví se druhá vlna teroru rozpoutala krátce po Novém roce a zesílila v posledních dnech. Zjevným motivem Kyjeva byla ztráta doněckého letiště a vyhlášení představitelů Doněcké lidové republiky, že se pokusí osvobodit celé území původního regionu Doněcka a Luhanska, do kterého přístav Mariupol rovněž patří. Atmosféra strachu z násilí gardistů vůči sympatizantům Novoruska proto ve městě přetrvává dodnes.

Právě proto představitelé domobrany přispěchali s ujištěním, že své mariupolské spoluobčany nenechají na pospas fašistickým gardám Kyjeva a oligarchů. O důvod víc k pochybnostem o věrohodnosti ukrajinského, a tedy i „západního“ výkladu události: Úmyslným ostřelováním civilních objektů by Zacharčenkova armáda samozřejmě nic nezískala, naopak ztratila to nejcennější – důvěru místních obyvatel. A podle prvních reakcí si to právě obyvatelé Mariupolu jasně uvědomují. O jejich reakcích se však nikde na Západě nic nedozvíme.

Je snad angličtina ukrajinským nářečím?

Otázka Cui bono má tedy jednoznačnou odpověď: Prospěch z této situace může mít pouze Kyjev, respektive jeho loutkovodiči, respektive jejich propaganda. Jakou řečí hovoří, svědčí video, zaznamenané reportérkou mariupolské televize v den, kdy k tragédii došlo.

Američtí žoldáci v ulicích Mariupole

Kolik Američanů v ukrajinských uniformách pobíhá po ulicích Mariupole nevíme, ale jestli má někdo know-how na pravidelné organizování operací pod falešnou vlajkou, tak jsou to právě oni.

O viníkovi mají ale jasno především obyvatelé Mariupolu: „Severním směrem od města je osada Sartana a za ní na takzvané asfaltce jsou „Grady“ ukrajinské armády. Ví to celý Mariupol, že odtud stříleli… Buď to byla z jejich strany chyba ve výpočtu letu střel, nebo záměrná provokace,“ čteme v místních internetových diskusích. Podle jiného svědectví doufá většina obyvatel Mariupolu v osvobození novoruskou domobranou. A další diskutující projevují obavu z řádění nechvalně známého fašistického praporu „Azov“.

Předzvěst další eskalace konfliktu?

Vojenské úspěchy domobrany vedou Kyjev k hysterickým reakcím a dalším požadavkům na otevřené zapojení zemí NATO do konfliktu. Že se situace dále dramatizuje, svědčí i výroky ruských představitelů. Prezident Putin včera prohlásil, že ukrajinská armáda je ve skutečnosti legií ve službách NATO, neboť nehájí skutečné zájmy Ukrajiny, ale těch, jež chtějí srazit Rusko do kolen.

Náměstek ministra zahraničí Grigorij Karasin zase poznamenal: „Pokaždé, když USA něco poradí Kyjevu, krveprolití se jen stupňuje.“ Vladimír Putin také poprvé mluvil o odtržených regionech jako o „Doněcké lidové republice“ (DLR) a „Luganské lidové republice“ (LLR). To je rovněž zásadní rétorický posun. Je totiž zřejmé, že hlavním cílem všech provokací, při kterých umírají nevinní obyvatelé Donbasu, je snaha vtáhnout Moskvu do otevřeného konfliktu.

             Národni zpěvačka Ukrajiny Nina Matvijenko na mítinku matek v Kyjevě

Odpor proti válce sílí

V předchozích případech „operací pod falešnou vlajkou“ to nevyšlo. Nevyjde-li to ani nyní, můžeme brzy očekávat pokusy nové ještě razantnější. Jde především o dodávku „munice“ propagandistickému stroji, který v přípravě západní veřejnosti na válku v poslední době rovněž selhává. Vzmáhající se protiválečný odpor veřejnosti, narůstající mírové hnutí ve většině zemí EU a především upadající „důvěryhodnost“ hlavních médií v konfrontaci s médii nezávislými, především internetovými, znervózňují stratégy Washingtonu a Bruselu snad ještě více než situace na bojišti. Hrozí, že většinová veřejnost „vychladne“, lépe řečeno prohlédne. Operace, jako je ta z Mariupolu, tomu mají zabránit.

Tato hrozba je zvláště akutní za situace, kdy Kyjev na východní frontě prokazatelně nevítězí. Není to ostatně tak dávno, co jeden z představitelů ukrajinské vlády vyjádřil „obavu“, aby se terčem útoků proruských sil – a tedy vlastně Ruska – nestala některá z ukrajinských jaderných elektráren.

Budoucnost nejen Ukrajiny, ale celého světa se nyní odvíjí od toho, zda se tento pochmurný scénář naplní, či zda se jej podaří odvrátit. Kyjev je stále ve větším tlaku. Bouří se mu již i západní regiony, matky odvedenců z další vlny „mobilizace“ protestují podstatně hlasitěji a dramatičtěji než dosud. O tom, že režim sáhne k jakýmkoli prostředkům, aby se zachránil, dal praktickými činy i velkohubými výroky najevo již mnohokrát.

Zdroj: Protiproud.cz