Text od belgického politika a dobrovolníka ve Waffen SS, Léona Degrella o osobě Vůdce Adolfa Hitlera.

„Znal jste Hitlera, jaký byl?“

Tuto otázku jsem od konce války slyšel snad tisíckrát a stále je těžké na ni odpovědět.

Druhou světovou válkou a její hlavní osobností, Adolfem Hitlerem, se zabývá přibližně dva tisíce knih.

Ale ukazuje některá z nich Hitlera takového jaký skutečně byl?

Celé hromady knih o Hitlerovi, postavené na slepé nenávisti a ignoraci, dělají velmi málo proto, aby popsaly a objasnily jednoho z nejmocnějších mužů, kterého kdy svět poznal. Přemýšlím nad tím jak se tisíce těchto různých Hitlerových popisů shodují s mužem, kterého jsem znal. Hitler vedle mě seděl i stál, mluvil i poslouchal. Je nemožné lidem krmenými po desetiletí fantastickými příběhy vysvětlit, že to co četli nebo viděli v televizi prostě není pravda.

Lidé si zvykli pojímat výmysly, opakované stále dokola jako pravdu. Přestože nikdy Hitlera neviděli, nikdy s ním nemluvili, nikdy neslyšeli jediné slovo z jeho úst, vykouzlí v jejich myslích jeho jméno okamžitě šklebícího se ďábla, pramen všeho zla. Jako Pavlovy zvony, i zmínění Hitlera znamená rozchod s hmotnou realitou. Každopádně časem bude historie požadovat více, než jen souhrn těchto rozsudků.

Zvláštně atraktivní

Vždy budu Hitlera vidět dvěma způsoby: jako muže míru v roce 1936 a jako muže války v roce 1944. Není možné být svědkem života takového neobyčejného muže, aniž bych sám navždy nebyl poznamenán. Nepřejde ani den a Hitler v mé paměti znovu povstane, nikoliv jako dlouho mrtvý muž, ale jako reálná bytost, která kráčela po své kanceláři, sedávala do svého křesla a přikládala polínka do krbu.

První věcí, kterou si na něm každý všimne je malý knírek. Nesčetněkrát mu lidé radili, aby si ho oholil, ale on vždy odmítl: lidé byli zvyklí na to, jaký byl.

Nebyl vysoký – ne více než Napoleon nebo Alexandr Veliký.

Hitler měl hluboké modré oči, které mnozí shledávali uhrančivými, ačkoliv já jsem je tak nevnímal. Stejně tak jsem se nepovšiml jeho elektrizujícího stisku. Několikrát jsem si s ním potřásl rukou, ale nikdy jsem nebyl zasažen bleskem.

Na jeho tváři se projevovaly emoce nebo vlažnost podle vášně, nebo apatie momentu. Občas byl jako otupělý, neříkaje ani slovo, zatímco se jeho čelisti hýbaly sem a tam jako by brousily kousky kovu v prázdnu. Najednou však ožil a započal řeč určenou jak vám samotným, tak davům stovek a tisíců lidí na berlínském Tempelhofském letišti. Jako by se proměnil. Dokonce i jeho pleť, jindy běžná, se při jeho řeči rozzářila. A v takových chvílích byl Hitler zvláštně atraktivní, jakoby posedlý magickou mocí.

Výjimečná síla

Vše co se mohlo v jeho poznámkách zdát příliš vážné, rychle smíchal s trochou humoru. Malebnost světa a kousavé fráze se vždy objevily na jeho příkaz. V momentu vykreslil slovo, které sebou neslo úsměv, nebo mohl přijít s nečekaným a odzbrojujícím srovnáním. Mohl být hrubý a dokonce i neústupný ve svých názorech, ale přesto ve stejnou dobu mohl být i smířlivý, citlivý a přátelský.

Po roce 1945 byl Hitler obviňován z každé krutosti, ale nebylo v jeho povaze být krutým. Miloval děti. Bylo pro něj naprosto běžnou věcí zastavit auto při cestě a podělit se s cyklisty o svačinu. Jednou dal svůj kabát tulákovi bloudícímu v dešti a o půlnoci klidně přerušil svou práci, aby pro svého psa Blondi připravil jídlo.

Nesnesl maso, protože pozřít maso by znamenalo smrt živé bytosti. Odmítal obětovat králíka nebo i pstruha, jen aby měl jídlo. Na svém stole dovolil pouze vejce, protože vejce znamenalo ušetření slepice.

Hitlerovo stolování pro mě vždy bylo zdrojem překvapení. Jak někdo, kdo měl tak přísný rozvrh, kdo se účastnil deseti tisíců vyčerpávajících masových schůzí v nichž se doslova koupal v potu, často ztrácejíce takto jedno až dvě kila; kdo spal pouhé tři až čtyři hodiny denně; a kdo nesl v letech 1940 až 1945 na svých ramenou osud celého světa a životy 380 milionů Evropanů: Jak někdo, divil jsem se, může přežít pouze o vařeném vejci, několika rajčatech, dvou nebo třech palačinkách a talíři nudlí? On dokonce přibral!

Pil pouze vodu. Nekouřil a ani kouření ve své přítomnosti netoleroval. V jednu nebo ve dvě hodiny ráno mohl klidně nerušeně dále mluvit, blízko svého krbu, živě a často i zábavně. Nikdy na sobě nenechal znát známku únavy. Jeho hosté mohli být na smrt unaveni, ale on sám nikdy.

Je nám líčen jako unavený starý muž, ale ve skutečnosti nic není dále od pravdy. V září 1944, kdy byl líčen jako zesláblý, jsem s ním strávil týden. Jeho duševní a fyzická síla byla stále výjimečná. Atentát na jeho osobu z 20. července, pokud vůbec něco udělal, tak ho nabil. Dal si šálek čaje, jako by byl ve svém malém bytě v kancléřství před válkou a užíval si pohled na sníh a jasně modré nebe z velkého okna Berchtesgadenu.

Železná sebekontrola

Na samém konci svého života už sice nestál tak rovně, ale jeho mysl byla nadále čistá jako blesk. V předvečer jeho smrti mimořádně vyrovnaně nadiktovaná závěť je nám toho důkazem. Napoleon ve Fontainebleau den před svou abdikací tak klidný nebyl. Hitler si jednoduše v tichosti potřásl rukou se svými spolupracovníky, posnídal jako každý den a pak šel vstříc smrti jako by šel na procházku. Kdy byla historie svědkem tak obrovské tragédie, dovedenou ke svému konci s tak železnou sebekontrolou?

Hitlerova nejpozoruhodnější vlastnost byla jeho prostota. Nejsložitější problémy řešil sám ve své mysli s několika jednoduchými principy. Jeho činy byly přizpůsobeny myšlenkám a rozhodnutím, které mohl pochopit kdokoliv: od dělníka z Essenu, izolovaného farmáře, rýnského průmyslníka až k univerzitnímu profesorovi; všichni mohli snadno následovat jeho myšlenky. Jasnost jeho argumentace dělala vše zřejmé.

Jeho chování a životní styl se nikdy nezměnily, ani když se stal vládcem Německa. Oblékal se a žil skromně. Během svých raných dní v Mnichově neutratil za jídlo víc než marku na den. V žádném okamžiku svého života na sebe nic neutratil, což platilo i o jeho třináctiletém období v úřadě kancléře.

Počítačová mysl

Hitler byl samouk a nikdy se nesnažil skrývat fakta. Arogantní domýšlivost intelektuálů, jejich naleštěné nápady zabalené jako baterky do svítilny, ho často roztrpčovalo. Vlastními znalostmi, které získal během svého vytrvalého studia, předčil tisíce diplomem obdařených akademiků.

Nemyslím, že někdo přečetl tolik knih jako Hitler. Běžně četl jednu knihu denně. Nejprve si přečetl závěr a rejstřík, aby posoudil jestli ho dokáže zaujmout. Měl sílu vytáhnout podstatu každé knihy a následně ji uložit ve své počítačové mysli. Slyšel jsem ho mluvit i o komplikovaných vědeckých publikacích s bezchybnou přesností, dokonce i v nejobtížnějších obdobích války.

Jeho intelektuální zvídavost byla bezmezná. Byl seznámen s díly nejrůznorodějších autorů a nic nebylo příliš složité pro jeho chápání. Měl velké znalosti a pochopení Buddhy, Konfucia a Ježíše Krista, stejně jako Luthera, Kalvína a Savanarola; literárních velikánů Danteho, Schillera, Shakespearea a Goetheo; a analytických spisovatelů Renana, Gobineaua, Chamberlaina a Sorela.

Sám sebe vzdělával ve filosofii studováním Aristotela a Platóna. Mohl citovat z paměti celé odstavce Schopenhauera a dlouho sebou nosil kapesní verzi jeho díla. Nietzsche ho zase naučil hodně o vůli.

Jeho žíznivost po vědění byla neuhasitelná. Strávil stovky hodin studováním prací Tacita a Mommsena, vojenských stratégů jako byl Clausewitz a budovatelů říší jakým byl Bismarck. Nic mu neuniklo: světová historie nebo historie civilizací, studium Bible a Talmudu, thomistické filosofie a všichni mistři — kus od Homéra, Sofokla, Horacia, Ovidia, Tita Livia a Cicera. Znal Juliana Apostata jako by byl jeho současník.

Jeho znalosti byly také rozšířeny na mechaniku. Věděl jak pracují motory; rozuměl balistice různých zbraní a udivoval nejlepší lékaře a vědce se svými znalostmi medicíny a biologie.

Všeobecnost Hitlerových znalostí může překvapit nevědomé, ale přesto je historickým faktem: Hitler byl jedním z nejkultivovanějších lidí tohoto století. Byl mnohem kultivovanější než Churchill se svojí průměrností; více než Pierre Laval se svojí povrchní znalostí historie; více než Roosevelt; více než Eisenhower, který četl pouze detektivky.

Mladý architekt

Dokonce i v mládí se Hitler od ostatních dětí lišil. Měl vnitřní sílu a byl veden svým duchem a instinkty.

Když mu bylo pouhých jedenáct, uměl velmi dobře malovat. Jeho skici z té doby působí neobyčejně pevně a živě.

Své prví malby a akvarely, plné poezie a vnímavosti, tvořil v patnácti. Jedna z jeho raných nejpozoruhodnějších prací, „Pevnost Utopie,“ nám také ukazuje, že byl umělcem s vzácnou představivostí. Jeho umělecká orientace nabývala mnoha forem. Od mládí psal poezii, své sestře Paule, která byla jeho domněnkami ohromena, nadiktoval celou hru. V šestnácti se ve Vídni pustil do tvorby opery. Dokonce navrhl scénu na jevišti, stejně jako všechny kostýmy; a postavy samozřejmě byli Wagneriánští hrdinové.

Víc než umělcem byl však Hitler architektem. Stovky jeho děl, jak malby tak architektura, byly pozoruhodné. Z paměti mohl napodobovat každý detail kostelních kopulí, nebo složité křivky tepaného železa. Právě proto, aby si splnil sen a stal se architektem, se Hitler vydal na počátku století do Vídně.

Podíváme-li se na stovky jeho maleb, skic a kreseb, které tehdy vytvořil, a které odhalují jeho dokonalé zvládnutí tří rozměrných postav, je udivující, že jeho zkoušející na umělecké akademii dvakrát zklamali. Německý historik Werner Maser, zcela určitě žádný Hitlerův obdivovatel, tyto zkoušející ostře zkritizoval: „Všechny jeho práce odhalují mimořádné nadání a znalost architektury. Tvůrce Třetí říše dává bývalé umělecké akademii ve Vídni důvod k hanbě.“

Ve svém pokoji měl Hitler vždy starou fotografii své maminky. Památku na maminku, kterou miloval. Než 30. dubna 1945 odešel, měl ji před sebou. Měla modré oči jako on a podobnou tvář. Její mateřský instinkt ji prozradil, že její syn se od ostatních dětí liší, jako by znala jeho osud. Když zemřela, cítila soužení z obrovského tajemství obklopující jejího syna.

Prostý původ

Své mládí Hitler prakticky prožil jako samotář. Jeho největším přáním bylo stáhnout se ze světa. Se srdcem samotáře se potuloval, jedl chudá jídla, avšak hltal knihy ze tří veřejných knihoven. Zdržoval se diskusí a měl málo přátel.

Je téměř nemožné si představit podobný osud, kdy člověk začíná s tak málem a dosáhne takové výšky. Alexandr Veliký byl synem krále. Napoleon, ze zámožné rodiny, byl generálem ve čtyřiadvaceti. Patnáct let po Vídni byl Hitler stále jen neznámým desátníkem. Tisíce jiných měly tisíckrát víc příležitostí nechat na tomto světě svou stopu.

Hitler se příliš nestaral o svůj soukromý život. Ve Vídni žil v omšelém, stísněném podnájmu. Ale za vše co si vydělal si koupil piáno, které zabralo polovinu jeho pokoje, a soustředil se na skládání opery. Byl živ o chlebu, mléku a zeleninové polévce. Byl skutečně chudý. Neměl ani zimník. Když sněžilo, odklízel ulice, na nádraží nosil kufry, mnoho týdnů strávil v útulcích pro bezdomovce, ale nikdy nepřestal malovat a číst.

Navzdory své zoufalé chudobě si nějak dokázal udržovat čistý vzhled. Majitelé bytů ve Vídni a Mnichově si ho pamatují pro jeho zdvořilost a milou povahu. Choval se bezchybně. Jeho pokoj byl vždy čistý, těch pár věcí co měl bylo pečlivě uspořádáno a jeho oblečení úhledně pověšeno nebo složeno. Pral si a žehlil, něco co dnes dělá jen málo mužů. K přežití nepotřeboval téměř nic. Peníze, které dostal za malby byly dostatečné, aby pokryly všechny jeho potřeby.

Hledání osudu

Zaujat krásou kostela benediktinského kláštera, kde v mládí sloužil ve sboru a jako ministrant, snil Hitler pomíjivě o tom, že by se snad stal benediktinským mnichem. A bylo to právě zde, kde vždy, když se účastnil mše, prošel pod první svastikou, kterou kdy spatřil: byla vyryta do kamenného erbu opatství.

Hitlerův otec, celní úředník, doufal, že chlapec půjde v jeho stopách a stane se státním úředníkem. Jeho učitel ho povzbuzoval, aby se stal mnichem. Místo toho mladý Hitler odešel, či spíše utekl do Vídně. A poté, co mu ve Vídni byrokratická průměrnost akademie zmařila umělecké touhy, obrátil se k izolaci a meditaci. Ztracený ve velkém hlavním městě Rakouska-Uherska hledal svůj osud.

Během prvních třiceti let jeho života, neznamenalo datum 20. dubna 1889 pro nikoho vůbec nic. Tehdy se narodil v Branau, v malém městečku na řece Inn. Během svého exilu ve Vídni často myslel na svůj skromný domov, a zvláště na svou matku. Když onemocněla, vrátil se zpět, aby se o ni staral. Týdny o ní pečoval, staral se o domácnost a podporoval ji jako nejvíce milující syn. Když nakonec na Štědrý den umřela, byla jeho bolest nesmírná. Přemožen smutkem ji pohřbil na malém hřbitově: „Nikdy jsem nikoho neviděl tak zničeného žalem,“ řekl židovský doktor Hitlerovi matky.

Silná duše

Nezabýval se zatím politikou, ale aniž by to vědomě věděl, bylo to k čemu tíhl. Politika se nakonec prolnula s jeho vášní pro umění. Národ, masy, se staly hlínou, kterou sochař tvaruje do nesmrtelného tvaru. Lidská hlína se pro něj stane nádherným uměleckým dílem, jako Myronovy mramorové sochy, malby Hanse Makarta nebo Wagnerova Prstenová trilogie.

Hitlerova láska k hudbě, umění a architektuře ho neodváděla od politického života a společenských záležitostí Vídně. Aby přežil, pracoval jako dělník. Byl tichým pozorovatelem, ale nic mu neuniklo: ani ješitný egoismus buržoasie, ani morální a materiální strádání národa, ani sta tisíce pracujících s hněvem v srdci, jichž byla Vídeň plná.

Byl také zaražený z rostoucího počtu zarostlých Židů s kaftany. Obrázek, který v Linzi nevídal. „Jak mohou být Němci?“ ptal se sám sebe. Podíval se do statistik: v roce 1860 žilo ve Vídni šedesát devět židovských rodin; o čtyřicet let později jich tu bylo dvě stě tisíc. Byli všude. Sledoval jejich invazi na univerzitách, v novinách a v právnických a zdravotnických profesích.

Hitler viděl vášnivé reakce pracujících, ale nebyli to jen oni, kdo nebyl šťastný. Mnoho prominentních osobností v Rakousku i Maďarsku neskrývali své rozhořčení o tom, co považovali za cizáckou invazi do své země. Hitler v této atmosféře dychtivě naslouchal křesťansko-demokratickému starostovi Vídně.

Hitler se také zajímal o osud osmi milionů rakouských Němců, kteří zůstali odděleni od Německa, a tudíž byly zbaveni svého právoplatného němectví. V císaři Francu Josefovi viděl trpkého a starého muže, který není schopen se vypořádat s problémy dneška a ambicemi budoucnosti.

Potichu si Hitler ve své mysli vše přerovnával.

Za prvé: Rakousko bylo částí Německa, stejné otčiny.

Za druhé: Židé byli v německé komunitě cizáci.

Za třetí: Vlastenectví bylo odůvodněné, bylo-li sdíleno všemi třídami. Prostý lid, s kterým Hitler sdílel zármutek a ponížení, byl součástí otčiny stejně jako milionáři z vysoké společnosti.

Za čtvrté: Třídní válka by dříve či později odsoudila pracující i zaměstnavatele k zmaru v každé zemi. Žádná země nemohla přežít třídní válku; pouze spolupráce mezi pracujícími a zaměstnavateli může zajistit prospěch země. Pracující musí být respektováni a žít slušně a čestně. Inteligence nesmí být nikdy potlačována.

Hitler mluvil pravdu, když později řekl, že svou sociální a politickou doktrínu zformuloval ve Vídni..

Tudíž Hitler žil několik let v přeplněné Vídni, v podstatě jako vyvrhel, přesto potichu pozorující vše kolem sebe. Jeho síla pocházela z jeho nitra. Nespoléhal se, že za něj někdo něco vymyslí. Mimořádní lidé se uprostřed davů vždy cítí osamělí. Hitler na svou samotu nahlížel jako na úžasnou možnost přemýšlet a netonout v moři nemyslících. Aby se silná duše neztratila v neúrodné pustině, hledá útočiště uvnitř sebe. Hitler byl takovou duší.

Slovo

Bleskem v Hitlerově životě se stalo slovo.

Veškerý svůj umělecký talent se projevil v jeho mistrovství komunikace a výřečnosti. Hitler by nikdy nedosáhl toho čeho dosáhl bez síly slova. Okouzloval s ním a byl jím okouzlen. Byl naprosto uspokojený, když kouzlo jeho slov inspirovalo srdce a mysl mas, ke kterým mluvil.

Vždy se cítil znovuzrozený, když s mystickou krásou sděloval znalosti, které získával celý život.

Hitlerova výřečnost zůstane po dlouhou dobu velkým polem pro studování psychoanalytiky. Síla Hitlerových slov je klíčem. Bez ní by nikdy nenastala Hitlerova epocha.

Transcendentní víra

Věřil Hitler v Boha? Hluboce. Nazýval všemohoucího Boha pánem všeho co je známé i neznámé.

Propaganda Hitlera líčí jako ateistu, ale on jím nebyl. Opovrhoval pokryteckým a materialistickým klérem, ale v tom nebyl sám. Věřil v nutnost norem a teologických dogmat, bez nichž, jak opakovaně říkal, by se celá křesťanské církev rozsypala. Tyto dogmata se srážela s inteligencí, ale on také věděl, že je pro lidskou mysl těžké obsáhnout všechny problémy stvoření, jeho neomezený rozsah a dech beroucí krásu. Věděl, že každý člověk má duchovní potřeby.

Píseň slavíkovi, vzor a barva květu, ho neustále přiváděli zpět k velkým otázkám stvoření. Nikdo na světě se mnou tak výřečně nemluvil o existenci Boha. Nezastával tyto názory, protože byl vychován jako křesťan, ale protože jeho analytická mysl ho připoutala ke konceptu Boha. Hitlerova víra transcendovala nad vzorce a eventuality. Bůh byl pro něj základem všeho, rozhodovatelem o všech věcech, o jeho osudu i o osudu ostatních.