Z dárků odlupují zbytečná igelitová a plastová pouzdra, a některé dárky se potom dokonce některým lidem i líbí. Ale co Vánoce v čas nouze, kdy většina lidí je ráda, že vůbec žije?

Ohlédněme se proto za válečným časem, který již dávno pominul. V nedávné historii 20. století v letech 1938 až 1945, pro některé až do roku 1950, byly Vánoce spíše časem krušným. I v padesátých letech větší část společnosti žila a slavila Vánoce ve skromnosti, která by se dnešní generaci zdála být bídou.

Vánoce smutné i veselé

Vánoce roku 1938 byly posledními meziválečnými svátky. Pro lidi v Čechách byly smutné. Přišli jsme o Sudety a o Vánocích zemřel Karel Čapek. Zbytek okleštěného Československa byl plný uprchlíků, tisíce českých rodin z pohraničí bydlelo provizorně i ve vagonech nebo v jedné místnosti u příbuzných. Do neobsazené části Čech utekly i tisíce německých antifašistů a Židů.

Naopak veselo bylo v tzv. Sudetech v česko – německém příhraničí. Veselá slavnostní atmosféra místních Němců v Liberci nebo v Ústí n. L. byla kalena jenom mírným nedostatkem některého zboží, které vykupovali v pohraničí lidé z blízkého Saska.

O Vánocích pronášeli nacističtí pohlaváři slavnostní projevy k vojákům, příslušníkům SS a k úředníkům, ačkoliv nacistický režim nenáviděl křesťanské náboženství. Vždyť již v roce 1934 papež Pius XI. nacismus odsoudil ve vánoční promluvě. Na tradici Vánoc byl krátký i Hitler.

Někteří zaměstnanci dostávali v ten čas něco málo na přilepšenou, a vánoční přídavky úředníků  landrátů, čili okresních úřadů, byly také příjemné.

Dostal je jistě např. i jeden z tisíců úředníků Josef Adler (1910) pracující od 1. 2. 1939 u úřadu landráta v Mostě, od 1943 u úřadu landráta ve Varnsdorfu a od 1. 8. 1943 na landrátu ve Šluknově. Ale měl smůlu, protože v roce 1942 byl povolán do armády.

Od roku 1939 byly Vánoce již smutnější i mezi sudetskými Němci. Přídělový systém znamenal konec hojnosti. Podobně na tom byli i Němci v protektorátu Čechy a Morava. Někdy dostali Němci něco maličko navíc, co Češi neměli. Např. zvláštní vánoční lístky na zboží v roce 1942, které Němcům vydávala NSDAP.

Vánoční hosté

Od roku 1940 byly Vánoce pro stále více rodin v pohraničí v tzv. Sudetech dobou, kdy se snažily, aby byly alespoň v tento čas pohromadě. Ještě v roce 1939 odcházeli lidé z oblasti dnešního Libereckého a Ústeckého kraje do Německa za prací dobrovolně.

O rok později již firmy musely dobrovolně povinně některé zaměstnance uvolňovat pro potřeby zbrojního průmyslu ve „staré říši“. Říkali tomu „vyčesávání“ (Auskämmungsaktion) pracovních sil z válečně méně důležitých podniků. V rámci služební povinnosti mizeli čeští Němci na dlouhé měsíce v Německu. Přijet domů na Vánoce byl pro rodinu svátek. Pokud rodina uškudlila nějaké peníze, aby mohla nakoupit na černém trhu, snad dva tři dny měla na Vánoce pocit, jako by žila v době, kdy ještě existovalo Československo, a byl mír.

Vánočními hosty, když k takovému zázraku došlo, byli i vojáci, když dostali dovolenku. Z 500 000 povolaných mužů z tzv. Sudet asi 200 000 pro führera padlo.

TRAGIKA VÁLEČNÝCH VÁNOC. Rodina ústeckého archiváře Franze Josefa Umlafta sedí v roce 1940 u štědrovečerního stolu ještě kompletní. Na spodním snímku z roku 1944 zůstávají u vánočního stolu jenom rodiče. Chlapci museli na frontu, kde jediným válečným dárkem byla bolest a smrt. Reprofoto z knihy Sudety pod hákovým křížem.

Sociální problémy

Německé zdroje byly omezené dokonce již před začátkem války. Příděly nacistická správa zavedla již krátce před přepadením Polska.

O něco lépe než jiní pracující se tehdy měli státní zaměstnanci, zvláště u železnice a spojů. Po odchodu českých zaměstnanců se nejchytřejší dělníci přihlásili na jejich místa. Tím získali větší plat a proto o něco lépe vypadal i jejich vánoční stůl.

Tzv. sudetští Němci si velmi brzo stěžovali nejen na malé příděly, ale i na nedostatek peněz. Jeden informátor pro německou správu situaci komentoval začátkem roku 1939 slovy: „Nejlepším prostředkem k vystřízlivění dělníků jsou výplatní sáčky.“ Dále konstatoval: „Mezi dělníky a lidmi středního stavu můžeme nyní všude kolem slýchat úsloví „To dlouho nevydrží“. Vypadá to, že nad touto poměrně rychlou destrukcí nálady, jaká v době před Vánocemi nebyla ještě příliš patrná, se začíná zamýšlet i vedení…“

To je jasný doklad toho, že Vánoce 1938 byly posledními klidnými a veselými Vánocemi v sudetské župě, která existovala od října 1938 do května 1945.

Měšťáci jako rukojmí

Na vesnici existoval mezi sousedy výměnný obchod a určitá solidarita. Šmelil každý s každým. Babička mi vyprávěla jak se snažili u nich doma v Moravanech na Pardubicku vyjít jak to šlo, zatajovat co jen šlo, včetně slepic. K mlynáři jezdili s obilím až v noci, aby je nikdo neviděl, a mohli uskutečnit výměnný obchod, atp.

Ve městech, pokud lidé neměli hodné příbuzné na venkově, by odkázáni na šmelináře. Pokud chtěli mít mírně bohaté Vánoce, museli na to vydat mimořádně velké částky. Na skutečně bohatý vánoční stůl, který dnes je pro nás všedním vánočním stolem, by dělník a nižší úředník musel vydělávat několik měsíců.  

Pokud za 1 kg mouky mohl člověk zaplatit 5 marek, u některých dělnických profesí to byla pětina týdenní mzdy. Jeden kilogram másla na černém trhu bylo možné koupit za týdenní dělnickou mzdu. Z hlediska ceny bylo sádlo již nedostupné, protože kdo mohl za sádlo a slaninu zaplatit až stonásobek oficiální ceny?

Za husu na černém trhu platili zájemci 100 až 150 marek, tedy až trojnásobek týdenních mezd nejlépe placených dělníků v preferovaných oborech jako je např. železářský průmysl.

Skutečně příjemné Vánoce si mohli dovolit jenom lidé z tzv. střední třídy, kteří na konci války již vyčerpali veškeré své skryté úspory, a museli prodat řadu cenných věcí. Tzv. dobře situované rodiny vyčerpaly i veškerou „zásobu“ svého oblečení a obuvi. Neboť příděly textilu a obuvi byly velmi nedostatečné.

Vánoční smutek

Naděje, že snad brzy válka skončí, se na Vánoce 1943 změnila ve smutek. Hitlerovy a Goebbelsovy projevy z prosince 1943 znamenaly vzkaz: Je potřeba přinést ještě větší oběti.

Rozladění v průběhu Vánoce v prosinci 1943 přiznal také ústecký vládní prezident Krebs. Situaci charakterizovala velká nervozita, „stav nejvyššího napětí a rozrušení,“ uvedl tehdy ústecký vládní prezident. Vánoce v roce 1944 již byly jenom ve znamení nouze, přežívání a obav.

Mírové Vánoce

První poválečné Vánoce roku 1945 byly v Čechách ještě velmi hubené, jídlo bylo na lístky. Sváteční čas zpříjemňovala naštěstí kromě míru také šmelina.

Daleko hůře na tom byli Němci. Ti měli od května 1945 oficiálně právo jenom přežívat, dokud nebudou odsunuti. Nad tím bděli úředníci místních a okresních národních výborů. Např. úředníci ONV v Ústí n. L. dokonce ani nepovolili 19. prosince, ač o to byli žádáni litoměřickou konzistoří, aby Němci mohli navštívit půlnoční mši.

Naopak k radosti českého občanstva na posledním jednání rady okresního národního výboru (ONV) v roce 1945 dne 20. prosince povolili úředníci posunout policejní hodinu kvůli pořádání plesů až na čtvrtou hodinu ranní. Úřednictvo dostalo od Vánoc do 2. ledna 1946 volno „pro úpravu soukromých věcí.“

Úředníci též rozhodli, že rozdělování ryb na svátky bude prováděno zásobovacím oddělením.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:arch.)