Ještě hůře na tom byli ti, kteří prohráli válku – čeští Němci. Měli příděly v takové velikosti, jaké dávali za války Židům. Tedy velice hubené, ale k živoření postačující, připomíná publicista František Roček.

Ještě hůře se měli Němci v internačních táborech – tedy nacisté, a také ti, kteří skončili v  táborech, protože udělali něco, co bylo v rozporu s československými zákony a nařízeními poválečné doby.

Proto Vánoce v internačním táboře v Ústí nad Labem na Skřivánku, nebo v táboře v tehdejší samostatné obci Všebořice, představovaly velmi chudé jídlo bez masa.

Obecně lze říci, že tehdy Češi i Němci, kteří skončili z nějakého důvodu za mřížemi, měli nárok na jídlo v podstatě ve stejné míře, jako lidé, kteří nebyli zamřížovaní. Protože všeho bylo málo, lidé na svobodě měli stejně málo jako lidé ve věznicích, vazbách a internacích.

Okresní správní komise v Ústí nad Labem, zásobovací oddělení, vydalo oběžník ze 17. 7. 1945 o dávkách potravin pro vězně a zajištěné osoby (Číslo 2309/45). Z oběžníku vyplývá, že základní potraviny dostávají Češi zadržení v jakémkoliv typu zadržovacích zařízení tak, jako každý Čech. Jenom Češi nad 18 let místo másla dostali umělý jedlý tuk. Pokud vykonávají těžkou nebo velmi těžkou práci, dostávali také odpovídající přídavkové lístky. Němci dostali lístky stejně jako ostatní Němci, ale pokud vykonávali těžkou práci, dostanou „přídavek jako vězňové české národnosti“.

V archivním fondu internačních táborů v Ústí je opis Oběžníku č. 3 Ústřední rady odborů určený závodním a táborovým kuchyním. Zde se například uvádí: „Velikost porcí, jakož i hodnota jídla, se rovná normálním obědům mimo masa, které zajatci nedostávají.“

Slovem zajatec se míní v podstatě kterýkoliv zadrženým Němec vykonávající práci, tedy nejen německý válečný zajatec, ale i Němec z internačního tábora.

S masem se tedy mohli setkat v kuchyni internačního tábora v podstatě jenom stráže.  

Dochoval se sešit s evidencí písemností a finančních transakcí nazvaný „Polní a zahradní hospodářství internačního střediska v Ústí n. L., Jednací protokol“. Zápisy v sešitu byly zahájeny 14. dubna 1946. Domníváme se, že šlo o záznamy ze střediska Skřivánčí pole, protože tehdy již všebořický tábor sloužil ne jako internační, ale jako sběrný pro odsun Němců z Československa.

Záznamy v „Jednacím protokolu“ nám odhalují fragmenty tehdejšího života v táboře. S příchodem podzimu a zimy vnitrotáborové hospodářství začalo ve větší míře uvolňovat maso z domácích - táborových porážek.

Proto začaly porážky prasat. Občas se do kuchyně stráží dostal i králík z vlastního chovu. Ve velkém byli dodáváni králíci do kuchyně stráží koncem roku. Aby si poněkud přilepšily i rodiny strážných, bylo z místního chovu v prosinci 1946 prodáno 38 králíků strážným za celkovou sumu 1230 Kčs a v druhé vlně o několik dnů později dalších 13 kusů za 450 Kčs.

V internačním táboře na Skřivánku se jistě nacházel i nějaký vánoční stromeček. A možná některé ozdoby byly i nově zakoupené, protože vyhláškou v Úředním listu č.40 z 3. července 1945 zrušilo ministerstvo průmyslu vyhlášku bývalého ministerstva hospodářství a práce, kterou byla výroba hraček, vánočních ozdob, plnících per a jejich součástí, za války zakázána, aby bylo dost materiálu pro válku.

(rp,prvnizpravy.cz,foto:dějinyměstaústínadlabem)